Článek
Žiji v Barceloně, proto budu mluvit hlavně o obyvatelích, ať už stálých či dočasných, tohoto katalánského města. Je dost možné, že by se mé pozorování a zamyšlení dalo zobecnit, ale na věci to nic nemění.
V kontextu podzemky bych se měla k něčemu přiznat. Když jsem ještě žila v Praze, metrem jsem toho po pravdě moc nenajezdila. Všude jsem se dopravovala autem a do metra jsem vlezla jenom když nebylo zbytí.
Ale zpátky do barcelonského podzemí. Jízdy metrem nemám ráda, ovšem praktické stránce této hromadné přepravy nemůže nic konkurovat, zejména při cestách do práce na druhý konec města. Ano, existuje velké množství místních obyvatel, kteří raději sednou na motorky a skútry, ale to není nic pro mě. A do práce se nějak dostat musím.
Se dvěma přestupy strávím po cestě do kanceláře v podzemí zhruba čtyřicet pět minut každým směrem, takže to dělá celou hodinku a půl z denního přídělu času. A to není zrovna málo. A co už dělat jiného než se věnovat sám sobě nebo pozorovat dění kolem?
Ta hoďka a půl není jenom otravný čas, který bych dokázala využít smysluplněji, ale došlo mi, že se skutečně hloupě flákám. I taková cesta se totiž dá využít ku vlastnímu prospěchu a ještě příjemně. Jak jsem na to jenom mohla zapomenout?
Zamyšlení nad vlastním mrháním časem mě nenapadlo jen tak zbůhdarma, ale v rámci sebemotivace ke zpříjemnění si jinak protivného zážitku. Slovo protivný je ovšem v tomto kontextu eufemismus, protože v metru se někdy dostávám až na hranici paniky. Jako člověk velmi háklivý na svoji privátní zónu, což je pojem v dopravní špičce neuplatnitelný, poměrně často doslova trpím.
Začala jsem tedy pozorovat spolucestující, abych se trochu odreagovala od pocitu zmaru a zoufalství, které zažívám vždy, když se na mě tisknou cizí lidé. Možná se vám to zdá přitažené za vlasy, ale mnou v takových situacích opravdu cloumá vzteklé zoufalství, proti němuž není jiné obrany než samoregulace.
V metru jsem jednou z anonymního davu, ze kterého občas někdo vyčuhuje, většinou z důvodů pozornosti, kterou k sobě přitáhne. Abych byla přesná, i já v barcelonském metru vyčuhuji, a to do slova a do písmene, protože jako vysoká česká blondýna již od pohledu do chumlu nezapadám. Ale to ponechme stranou. Mluvím o lidech, kteří si o takovou pozornost říkají, což já nedělám.
Na stejné úrovni jako je utrpení mačkajících se těl stojí lidé, kteří neví, k čemu slouží sluchátka do uší a všelijaká videa nebo přenosy sportovních utkání zaujatě konzumují v přeplněném vagóně. Třeba si teď pomyslíte, že jsem nějaká nepříjemná bába, které všechno vadí, ale ať. Nahlas puštěné telefony v omezeném veřejném prostoru jsou skutečně otravné.
Myslím, že se ale jedná spíš sociální a kulturní záležitost, protože tuhle kratochvíli zaznamenávám zejména u lidí očividně pocházejících z jiných kontinentů. V Praze se s tímto fenoménem možná tolik nepotkáváme. A buďme za to rádi.
Co ale dělají ostatní, kteří cestují sami a nemají si s kým povídat?
Možná dobrá polovina lidi sedících či stojících nedělá nic. Trpělivě čeká, až souprava dorazí do jejich cílové stanice a oni se konečně protlačí směrem k otevřeným dveřím a s úlevou vylezou na povrch zemský. Tedy nic. Netuším, o čem si tak přemýšlejí, protože nedělat vůbec nic zkrátka nelze.
Možná myslí na to, co uvaří k večeři, co si na ně šéf zase vymyslel nebo že nesmí zapomenout objednat opraváře pračky. Všichni se přitom tváří velmi neutrálně, takže jestli jim hlavou běží něco příjemného nebo naopak, se odhadnout vážně nedá.
A pak je tu významná skupina cestujících s mobilními telefony. Ne ti, kteří si nezdvořile uzurpují obecný prostor tím, že nahlas pouští svá videa a muziku, ale ti ostatní. A protože jsem holka zvědavá, občas se po očku mrknu do jejich displeje, jen tak abych si udělala představu, jak lidé s přebytečným časem nakládají.
Většina z nich hraje videohry a zajímavý je na tom fakt, že tahle kratochvíle rozhodně není vyhrazená mladým. Naopak. Skoro by se mi chtělo říct, že čím starší, tím větší pravděpodobnost, že se na displeji mobilu budou hýbat různé kostičky, kuličky a co já vím co ještě. Nemělo by mě to překvapovat, protože to dělám taky.
Ti ostatní si s někým dopisují, projíždějí sociální sítě nebo čtou zprávy. Před několika desítkami let by asi měli v ruce noviny a šustili s nimi, ale dnes prakticky nikoho s denním tiskem nevidíte. Jako zabití času a zdroj všelijakých informací to ale funguje stejně.
Vagónem sem tam projde žebrající mladý muž či žena v šátku, kteří se hlasitě svěřují se svým proklatým životním osudem, který jim dopřál mnoho dětí, zato žádnou práci. A pár těch, kteří si almužnu odpracují kulturním zážitkem v podobě hudebního vystoupení, častokrát velmi pochybné kvality.
Občas se přihodí i jisté kuriozity jako včera. Zvláštní, ale pro někoho možná skvělý tip. Představte si, že vedle mě seděla paní a radostně háčkovala! Uznejte, že to se v metru často nevidí.
Co mi ale skutečně bere dech, jsou lidé s knihou. Z hloubi duše je obdivuji, protože jsou v chlumlu výjimeční. Má osobní pozorování nekorespondují s žádnými statistikami, protože já vidím s knihou víc mužů než žen a spíš mladší než starších ročníky. Ten pohled mi dělá dobře a zároveň mě zahanbuje.
Ti lidé s knihou totiž vypadají vznešeně, spokojeně a klidně. Nic je nerozhází. Jsou ponořeni do svých světů a možná by byli raději, aby ta jejich cesta trvala ještě o trochu déle, alespoň než dočtou kapitolu.
Stejně jako plno jiných lidí si i já stěžuju, že na čtení nemám téměř žádný čas. Nebo si tím stejně jako oni omlouvám vlastní pohodlnost. Jenže přišel okamžik to změnit. Já totiž ten čas mám. Celou hoďku a půl v metru.
Pořídím si o něco větší kabelu, takovou, kterou jsem nosila jako mladá holka, když jsem ještě knížky tahala všude s sebou. Nebudu přemýšlet o cizích blbostech a kromě toho, že si něco přečtu, si rozevřenou knihou v metru vytvořím větší osobní prostor. A konečně nebudu jednou z davu.
Jednoduché řešení, jak si z otravné rutiny vytvořit příjemný zážitek. Taky si ještě někdy vzpomenete, co jsme dřív dělávali? Četli jsme knihy…
