Článek
Že jsem pamětnice, mi došlo teprve nedávno. Hledala jsem jednu starou fotku v krabici zasunuté hluboko ve skříni. Dnes už se fotky z krabice nevytahují, jenom ty opravdu staré a většinou zažloutlé.
To, co jsem hledala, jsem nenašla, zato na mě vypadla černobílá fotografie mladé holky s Rayem Charlesem. Okolnosti, za kterých jsme se seznámili, mi proběhly pamětí, jako bych listovala v dávno zapomenutém deníčku.
Bylo to pár týdnů před sametovou revolucí v roce 1989 a Ray Charles, jeden z nejslavnějších zpěváků všech dob, byl zřejmě první hvězdou, která k nám v té historicky rušné době zavítala.
Žila jsem tehdy typickým studentským životem a jakožto posluchačka filosofické fakulty měla blízko k bohémským přátelům z jiných škol. Mezi nimi byli i kamarádi z FAMU. Scházeli jsme se v Celetné ulici ve vinárně U Pavouka a vedli všelijaké chytré řeči u kapučína za 4,70 korun.
Teprve pár dní před koncertem mě přátelé seznámili s báječným plánem. Rozhodli se natočit dokument z návštěvy Raye Charlese, snad v rámci nějaké studentské práce. Jejich uměleckému světu jsem moc nerozuměla, ale zdálo se mi to jako odvážný a skvělý plán. Měl ovšem jeden zásadní háček.
Ani jeden z nich, na rozdíl ode mě, neuměl anglicky. Kromě odhodlání a nadšení pro věc neměli připravené téměř nic a já dostala úkol ze všech nejdůležitější. Stůj co stůj odchytit Raye Charlese a zmermomocnit ho ke spolupráci.
Tak se i stalo. V příletové hale pražského letiště jsem poměrně snadno identifikovala velkého a statného černošského manažera a utáhla ho na historku o nadšených českých studentech. Jako jediní jsme dostali práva ke krátkému záznamu z koncertu, která byla k velké nelibosti České televize odebrána všem ostatním.
Večer po koncertu jsme ještě udělali rozhovor a zašli na diskotéku v Paláci kultury s dnes velmi slavným saxofonistou z doprovodné kapely Craigem Baileym. Stali se z nás přátelé a Craig ještě několik let posílal pohledy ze všech světových turné.
Craig Bailey
Nevím, co a proč se tenkrát stalo, ale unikátní dokument zaznamenávající návštěvu Raye Charlese v Praze, ale také mé trochu drzé mládí, nikdy nespatřil světlo světa. Dost možná, že ho ještě před revolucí někdo stihl zakázat, ale to už se asi nedozvím. Zbylo z něj jen pár fotek v krabici a mé vzpomínky. Možná i vzpomínky přátel, kteří to celé vymysleli a produkovali. Ti se mi ale za ta léta vypařili ze života.
O pouhých pár let později, v roce 1991, jsem se zapovídala s jiným Charlesem, tehdejším princem a budoucím králem. Pracovala jsem v té době na ambasádě Velké Británie, když Charles s princeznou Dianou přijeli do Čech na pozvání prezidenta Havla. Velvyslanectví na jejich počest uspořádalo recepci.
Pár dní předem nás paní velvyslancová velmi přísně učila dělat správné pukrle, a hlavně my mladí to brali jako velkou taškařici.
Princezna Diana se sice netvářila moc přívětivě, dokonce ani mé dokonalé pukrle ji nepobavilo, přesto její obří charisma zaplnilo celý sál. Manželství s budoucím králem se neodvratně chýlilo ke konci, tak asi nebyla úplně ve své kůži.
Zato mě se sklenkou v ruce oslovil princ Charles a dal se se mnou do řeči. Obsah soukromého hovoru mi překvapivě v paměti nezůstal, zcela jistě šlo o nějaká obecná témata, ale slovo od slova jsem je hned za čerstva musela odříkat svému tehdejšímu anglickému šéfovi.
Asi můj nejpodivnější zážitek se světovou celebritou je ten, který pro mě vlastně žádným zvláštním zážitkem nebyl. Přihodil se na přelomu století v Barceloně.
V rámci služební cesty jsme s kolegy z evropských poboček jedné nadnárodní firmy zavítali do místního trendy klubu s diskotékou a docela obyčejný a nikterak zajímavý cizí muž mě tam vyzval k tanci.
Přijala jsem víceméně ze slušnosti. Zatančili jsme spolu možná dvě skladby, ale pozvání na drink jsem odmítla. Zdálo se mi nepatřičné stranit se přátel, a navíc onoho muže doprovázeli divní týpci, kteří nás po očku sledovali. Vůbec se mi nepozdávali a koneckonců ani onen tanečník nebyl můj typ.
Nebýt místních dam a kolegů, kteří se na mě slétli jak vosy, vůbec bych netušila, že tím nezajímavým mužem, se kterým jsem při tanci neprohodila víc než pár zdvořilostních vět, byl Leonardo DiCaprio. A ti divní chlapíci jeho bodyguardi.
V krabici mám ještě jednu zvláštní fotku. Původně měla viset na čestném místě v mé kanceláři, nakonec ale skončila úplně na dně a schovaná obálce. Pořízena byla po oficiální recepci v jeruzalémské rezidenci někdejšího izraelského prezidenta Moshe Katsava, na niž jsem byla pozvána coby členka oficiální obchodní delegace.
Pan prezident povolal svého dvorního fotografa na červený koberec rozvinutý od domu k parkovišti, přátelsky mě objal kolem ramen, a se svojí hlavou téměř přitisklou k té mé, přikázal udělat portrét. Za pár týdnů mi byla doručena obálka s fotografií do pražské kanceláře.
Jenomže ona památná recepce se konala pár měsíců před tím, než byl Moshe Katsav obviněn ze sexuálního obtěžování a vyšetřován místní policií. Po rezignaci z úřadu byl bývalý izraelský prezident pravomocně odsouzen k sedmi letům ve vězení, ze kterých si dvě třetiny skutečně odpykal. Může se mi někdo divit, že tu památnou fotografii schovávám naspodu krabice?
Později jsem se přestěhovala do anglické vesnice, kde jsem si kromě přítele pořídila i psa. Není lepší způsob člověčí i psí socializace než při společných procházkách a anglický venkov je k tomu přímo ideální. Při jedné takové vycházce po okolí jsem potkala milou paní s o něco méně milým psíkem a trochu jsme se zapovídaly.
O několik dní později jsem tu paní i se psem potkala ve vesnické hospodě. Protože jsme se už znaly a naši psi taky, daly jsme si spolu pěkně po anglicku odpolední gin s tonikem. Paní se mi představila jako Geraldine.
Přítel, který se mezitím bavil se sousedy na baru, vypadal velmi udiveně. A jestli prý vím, s kým jsem si to tak pěkně povídala. No to je jasný, že vím. Přece s mojí novou kámoškou Geraldine. Příští víkend jdeme venčit psy spolu.
Vážně jsem netušila, že Geraldine je pravé jméno slavné anglické zpěvačky Diny Carroll, která v roce 1994 získala cenu Brit Awards a o tři roky později další nominaci. V království je pořád velmi populární a já jsem hanebná, protože to vůbec nevím.
Ani jméno Dina Carroll mi nic neřeklo. Teprve když jsem si ze zvědavosti poslechla její písničky, trochu jsem se zasnila nad vlastními diskotékovými devadesátkami. A soundtrack Someone Like You z filmu Deník Bridget Jones zná snad úplně každý, včetně mě.
A true 90's classic remastered by Telegenics is now available on Patreon: Dina Carroll - Ain't No Man. ⭐️ EXCLUSIVE for Patreon: https://patreon.com/telegenics ⭐️
Posted by Telegenics on Friday, March 18, 2022
Možná právě ta moje totální ignorace ze mě udělala přítelkyni Diny Carroll. Společně vypité skleničky a hodiny strávené při procházkách se psy se spočítat nedají, ovšem naše holčičí přátelství brzy dostalo nový rozměr. To když se můj osobní život stal poněkud dramatickým.
Vyhlédla jsem si ke koupi starý domeček se zahrádkou, ale nebyla si úplně jistá, jestli není přece jen moc malý a starý. Geraldine se nabídla, že se mnou pojede na druhou prohlídku a dům si proklepne. Realitní makléř málem dostal infarkt, když ze sedadla spolujezdce vystoupila Dina Carroll.
Zkušeným okem zkontrolovala obvodové zdi, krb, ploty, komíny, a dokonce i kůlnu na zahradě. Pak chudákovi zmatenému a koktajícímu makléři navrhla obchod. Když mi dokáže srazit cenu o minimálně 20 tisíc liber, ona osobně ho angažuje při nákupu vlastního domu, což má ostatně zrovna v plánu. A tak se i stalo.
Před stěhováním do domečku si Geraldine u sebe pár dní nechala mého psa, o kterého jsme s přítelem sváděli krutý a nelítostný boj. Vloupat se k Dině Carroll kvůli psovi by si totiž netroufl ani on.
A tak jsem začala nový život. Ve starém domečku se psem a skvělou přítelkyní poblíž. Snad jsem jí dobrotu alespoň trochu vynahradila, když se sama rozváděla a potřebovala se na pár dní uklidit. Společných historek veselých i těch smutnějších máme za ty roky bezpočet.
V Anglii už pár let nežiji, domeček jsem prodala a oba psi umřeli. Jedno holčičí spiklenectví ale zůstalo.
Už vím, že i celebrity jsou nakonec úplně obyčejné holky a kluci, kteří občas potřebují docela obyčejné přátele.
