Článek
Hned po rodinných příslušnících a domácích mazlíčcích by asi byl mobil to první, co bychom při urgentní evakuaci popadli. Dává to smysl. Jako nenahraditelný komunikační prostředek může mobil v určitém okamžiku znamenat otázku života a smrti.
Já si život bez mobilního, natož toho chytrého telefonu ještě dobře pamatuji stejně jako mnoho mých vrstevníků, neřkuli těch ještě starších. Ale rozhodně se nehodlám pouštět do žádného kázání o tom, jak nám mobilní přístroj kazí život, přirozenou lidskou komunikaci tváří v tvář a zasahuje do soukromých životů.
Právě naopak. Jsem sice příslušnice té starší generace a velmi zhruba řečeno jsem půlku života prožila s telefonem na drátě a tu druhou mobilně a chytře. A výdobytků pokroku si užívám plnými doušky.
Vzpomínám na jednu vtipnou historku ze svého mládí, která by se v dnešní době stát už nemohla. Bylo nám tak šestnáct. Moje kamarádka Eliška měla přítele, o kterém její přísní rodiče nesměli vědět. Při jednom hříšném rande jsem jí kryla a Eliška naoko přespala u nás doma v městečku několik kilometrů od svých rodičů.
Musela jim ale dát číslo na mé rodiče, aby si dceru mohli večer pěkně zkontrolovat. Nic lepšího nás nenapadlo než vytrhnout dráty jediného telefonu v domě ze zdi, aby se k nám nikdo nedovolal. Byly jsme takové lišky podšité. A vyšlo to. Už nevím, jak jsem problém s drátem později vyřešila, ale rodičovské nebezpečí bylo zažehnáno.
Umíte si takovou situaci představit dnes? Ona mobil, já mobil, její kluk taky, o mých rodičích ani nemluvě. Rozbít je všechny by bylo nemožné, podezřelé, a ještě k tomu po čertech drahé.
Ráno jsme vstávali s budíkem, který se zacvakl a podruhé už nezazvonil, takže jsme věčně zaspávali. Pak jsme si u snídaně přečetli noviny, které pěkně šustily a voněly tiskařskou barvou. O jejich obsahu se nezmiňuji, to nemá s tématem nic společného. Kdo si ještě dneska kupuje denní tisk? Proč taky, když máme všechny poslední domácí i světové novinky v mobilu.
Na výlety jsme chodili s walkmanem se sluchátky, penězi po kapsách a foťákem a ruličky filmů nechávali vyvolávat v drogerii. Takové dobrodružství a bušení srdce, jestli se fotky vůbec povedly a něco na nich bude vidět! Nové známosti jsme si zapisovali do deníčků a rodičům posílali z výletu pohlednice nebo koresponďáky. Kolikrát jsme domů dorazili dřív, ale co na tom?
A na dovolenou? S atlasem a pěkně podle ukazatelů. Kdo si ještě umí vybavit ty zbytečně najeté kilometry kolem dokola cílové destinace? Na druhou stranu se můj desetiletý syn naučil perfektně orientovat v mapách a po cestě do Dánska mě neomylně podle atlasu provedl celým Hamburkem až k trajektu. Dneska už bych to asi bez navigace nezvládla ani já, ani on.
A když jsem po cestě autem někde píchla nebo se mi začalo kouřit z motoru? No to jsem měla dost blbé. Pěkně jsem si počkala, až pojede někdo kolem a něco chytrého mi poradí, odtáhne mě nebo třeba jenom polituje.
Ale nejhorší na všem bylo neustálé čekání. Doma u telefonu, jestli ten kluk zavolá. Člověk se pomalu bál dojít si na záchod, aby to vyzvánění neprošvihl, kdyby dotyčný náhodou zrovna volal.
Společenský život ale nebyl o nic chudší a na novinky a události existovala rozsáhlá a pěkně vymakaná šeptanda a letáky. Najít dávno ztraceného přítele nebo rodinu byl ale trochu zapeklitý a detektivní úkol, který se ne vždy podařil.
Co mi ale vůbec nechybí, jsou neohlášené návštěvy. Když někdo zničehonic zazvonil u dveří s flaškou vína a vy jste ho nemohli odmítnout, protože za vámi přijel bůhví odkud? Nebo si sousedka potřebovala vylít srdíčko zrovna ve chvíli, kdy jste se chystali udělat si konečně chvilku pro sebe? Dneska by vám asi poslala zprávu: „Jsi doma? Můžu se stavit?“
Děti běhaly bůhví kde, než se otevřela všechna okna v sousedství a maminky hulákaly na půl vesnice: „Pepíku, domů! Večeře!“ Já vím, že si řeknete, že na bezmobilním životě byla nejlepší právě ta dětská volnost a radost ze života.
Rodiče měli nad dítkem velmi omezenou kontrolu a dozor, to je fakt. Ale neplechy, naschvály a šikana existovaly bez mobilů i s nimi. Někdo se po škole jen tak poflakoval, jiný chodil do hudebky nebo na volejbal, úplně stejně jako dneska.
A jestli lidi méně čtou knížky kvůli mobilům? Za to malé krabičky v kapse ale nemůžou. Co jsme taky měli dělat, když v televizi většinou nebylo na co koukat a do kina to pořád taky nešlo? Dneska můžete sedět před televizí třeba od rána do večera, prohrabovat se nabídkou a čučet do obrazovky, když se vám chce. Ano, film si můžete pustit klidně i na tom mobilu, když na to přijde.
Pravda je, že z domu teď vycházíme o poznání lehčí. I já jsem dřív do autobusu tahala knížku nebo časopisy a krátila si cestu čtením. Teď po cestě do práce v metru vytáhnu mobil, do uší si narvu sluchátka, pouštím si libou hudbu a hraju hry nebo čtu zprávy.
Po kapsách a v kabelce jsem mívala peněženku, lístky na dopravu, bloček a tužku, kalendář a malý adresář s kontakty a telefonními čísly. Ta nejdůležitější čísla jsem si radši pamatovala, co kdyby? O co já jsem dneska lehčí! Vyrazím prostě jen s mobilem.
Nejsem žádný mobilní fanatik, ale životních praktikálií si cením a užívám.
Ráno vstanu možná po několikátém upozornění příjemné melodie, která mě nevyděsí. U snídaně mrknu na světové novinky a v kalendáři na mě vykoukne upozornění, že kamarádka má narozeniny. Po cestě do práce si zahraju ty hry a připomenu synovi víkendovou návštěvu. Ještě pro každý případ pošlu zprávu holce, která mi vodí psa, aby mu nezapomněla dát nažrat.
Během dne jen tak mrknu, jestli mě někdo neshání, třeba nějaký advokát s neočekávaným dědictvím. Pak udělám něco pro sebe v podobě každodenní jazykové lekce v mobilní aplikaci, a ještě si stihnu udělat online nákup v internetové sámošce. Nikam nemusím, oni mi ho dovezou.
S kamarádkou na kafe se nějak extra domlouvat nemusíme. Ta, která dorazí první, najde hezkou kavárnu a té druhé písne, kde je. Nebo rovnou pošle lokaci. Žádné postávání na Václaváku pod ocasem a čekání, jestli ta druhá vůbec přijde. Třeba jí do toho něco vlezlo a neměla mi jak dát vědět. Ach jo, toho času stráveného čekáním! Teď mi napíše pěkně předem, že nestíhá, sorry.
Mé obzory se s mobilem rozšířily a čas, který s ním trávím, mi bohatě vynahradil hodiny strávené hledáním informací. Najdu si recept na večeři, zamluvím restauraci na víkend a dovolenou na léto. A kvůli zjištění, že jsem na tom tenhle měsíc zase blbě, nepotřebuju stát frontu v bance. Na tu mizernou sumu se klidně můžu kouknout v bankovní aplikaci.
Dokonce i chlapa na rande nebo novou práci si klidně najdu přes mobil, když na to přijde. Už nemusím pročítat inzeráty v novinách, jak to dělávala moje maminka. Nebo si půjčím auto, zamluvím hotel a objednám schůzku u veterináře. Taky kdybych mohla a chtěla, si třeba vyberu dům někde u moře. Já vím, možná to není tak dobrodružné, jak to bývalo. Zato je život jednodušší, úspornější a mnohem lehčí. Doslova a do písmene.
Není nač si stěžovat. Jako ve všem stejně záleží jenom na nás, jak se svým životem a dostupnými vymoženostmi naložíme. Někdo třeba víc nakupuje, protože může, jiný komentuje všechno a všechny, taky protože může, a někdo další se třeba efektivněji vzdělává. Já jsem se svým životem s chytrou krabičkou spokojená a na staré časy vzpomínám sice s nostalgií, ale beze smutku.
A jestli někdo tráví čas na sociálních sítích? Tak ať. Dřív zase bývávaly pavlačové drbny, ty taky věděly všechno nejlíp. V osobních prioritách žádná dramatická změna pro lidstvo kvůli chytrým telefonům nenastala.
Málo o čem jako o chytrém telefonu se dá bez nadsázky říct, že je dobrý sluha, ale špatný pán. Tak ať vám slouží!
