Hlavní obsah
Lidé a společnost

Jako česká babička totálně selžu. Žádný Ježíšek a žádné taneční

Foto: Unsplash

Ilustrační foto

Moje vnučka vyrůstá ve Španělsku. Její maminka je Španělka a ona se narodila v Barceloně. I když je ještě maličká, já už přemýšlím, co z našeho kulturního dědictví jí předám. Mám totiž důležitý úkol.

Článek

Španělská část rodiny je v mohutné převaze, proto jsem se taky do Barcelony přestěhovala. Samozřejmě hlavně proto, abych byla své rodině poblíž, ale také abych podpořila české kořeny své vnučky a předala jí naše tradice.

Je jí teprve osm měsíců, ale já jsem se hned od začátku pasovala do role českého ambasadora. Jak se ale ukazuje, mé možnosti jsou i přes nejlepší vůli velmi omezené.

Domácí přesila je totiž mocná. Maminka, druzí prarodiče a všechny místní tetičky a strýcové, prababičky i rodinní přátelé na ni mluví španělsky. Její rodiče, to znamená můj syn se svojí manželkou, se také dorozumívají španělsky a tety ve školce zase používají katalánštinu.

Můj syn, přestože sám strávil polovinu života v zahraničí, je se mnou ve shodě a mluví na svoji dceru striktně česky. Přesto bude úkol vychovat z ní alespoň poloviční Češku poněkud svízelný. Jsme na to sami dva proti všem ostatním. Abych svůj úmysl ale vyjádřila přesněji. Ráda bych jí předala jen to nejlepší, nikoli úplně všechno.

Začněme aktuálně hned u Vánoc. Štědrý den pro Španěly nic moc neznamená. Je to obyčejný pracovní den, i když většina zaměstnavatelů zkracuje pracovní dobu. Zato štědrovečerní večeři Španělé pojímají ve velkém stylu. Je to další dobrá příležitost sezvat celou rodinu a užít si večer s pořádnými hody pěkně pospolu.

Skutečný vánoční svátek je až pětadvacátého. Dárky pod stromečkem se na Vánoce ale moc nedávají, nebo jen tak symbolicky. Na to přijde řada později.

Pro mě a mého syna je ale Štědrý den posvátný už od rána a štědrovečerní hostina není žádný mejdan, ale intimní rodinná záležitost. Od letoška ale budeme praktikovat jakýsi hybrid. Aby se snad nikdo neurazil, a přitom jsme zachovali alespoň zdání našeho Štědrého večera.

Uděláme to se salátem a rybou a přijdou všichni, jak jsou zvyklí. Bude nás kolem patnácti plus dva psi. Salát udělám do kýble a dárky necháme až na druhý den. Kupovat je patnáctkrát by mě zruinovalo.

Pětadvacátého vyrazíme k synovým tchánům na vánoční oběd. Ten bude na rozdíl od Štědrého večera vzhledem k účasti skromnější a první dárky si předáme až tam. Jak ale jenom vnučce vysvětlím Ježíška? Sbohem, české Vánoce….

První dárky proto, že ve Španělsku je nosí až Tři králové. Ti samozřejmě proběhnou ve výlučně místním duchu, protože k nim já nemám co dodat. Chtělo by se mi říct, že Tři králové jsou lepší než Santa Claus, ale pořád to není ten náš Ježíšek. No, jak říkám, sbohem české Vánoce. Hned první svátky s vnučkou a naše část rodiny zcela selže.

Z českých Vánoc zbyde jen salát bez uzeniny, protože můj syn je peskaterián, což znamená, že už několik let nejí maso, cukroví, které jsem jako každoročně objednala u jedné moc šikovné místní Češky, a pár koled za zvědavého dohledu všech španělských příbuzných.

Pak abych se pomalu začala připravovat na Velikonoce. Pomlázku jsem před vnučkou původně chtěla zatajit, protože nechci, aby ve školce vyprávěla, jak v Čechách kluci mlátí holky prutem a nikdo proti tomu nic nenamítá. Myslím ale, že v záplavě tradičních španělských velikonočních zvyků tahle naše národní svéráznost zapadne nepovšimnuta. A dobře tak. Já české Velikonoce taky nikdy v lásce moc neměla.

Co českého já té holčičce tedy nakonec vlastně předám? Mám v zásobě Krtečka, Rumcajse s Mankou a Erbena, jen co k nim ještě trochu povyroste. Bude to ale stačit? Jestli budu ještě v kondici, naučím jí skákat gumu. Nejsem si jistá, že je to české, ale podvědomě tuším, že správná česká holka musí umět skákat gumu.

Na svíčkovou a guláš ji vezmu do místní české hospody, tam to umí líp než já, ale štrůdl a bábovku zvládnu sama. Ostatní gastronomické požitky ale spíš dobrovolně a ráda nechám na španělské rodině.

Myslím, že dětství s trochou úsilí a důsledností se zařazením vybraných českých prvků zvládneme. Co mě ale opravdu trápí, je její dospívání. Holčička totiž nikdy nebude chodit do tanečních a mně to trhá srdce.

Samozřejmě to neznamená, že by se nemohla naučit tančit. Ale ty naše tradiční taneční, jejichž význam daleko přesahuje polku, valčík nebo jive, ty ona nikdy nepozná. A já s ní nebudu chodit na prodloužené, tetelit se při pohledu na dospívající dívku, kterak se točí v rytmu valčíku s nějakým neohrabaným mladíkem.

Španělská varianta tanečních neexistuje. Ona tak nikdy neuslyší „Pánové, zadejte se.“ Dokonce nebude ani v zimě chodit na plesy, protože ty se tu taky nepořádají, alespoň ne tak jako u nás. Jak já je milovala! Ať už ty vesnické nebo o něco důstojnější pražské. Tu jejich navoněnou atmosféru, dlouhé šaty, vyčesané drdoly, živou kapelu a taneční parket. Ani maturitní ples chudák holka mít nebude!

Zase ale bude vědět, jak funguje opravdová rodina. Soudržnost a pospolitost širokého příbuzenstva, které se pravidelně schází a vzájemně podporuje při všech oslavách i pádech, tu jí předat nemůžu. V udržování rodinných vazeb a tradic se Španěly soupeřit nemůžeme.

Pořád přemýšlím o tom, co českého kromě jazyka a pohádek bych své vnučce ještě měla předat, když mám úkol zastupovat, předávat a bránit české kořeny. Trochu se bojím, že nakonec selžu.

Ale upřímně, kromě Vánoc, Velikonoc a tanečních už mě nic opravdu typicky českého nenapadá. Alespoň nic takového, co by za to stálo. Možná ji ale jednou pošleme na český letní tábor. Ony jí děti to naše češství nějak vysvětlí.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz