Článek
Většina z nás si v metru, autobusu nebo tramvaji při delší cestě ráda sedne. Ne každý je ale za nabídnuté místo vděčný. Právě mu totiž někdo dal najevo, že je starý nebo nemohoucí. A pokud si tak sám nepřipadá, může ho ušlechtilý počin spolucestujícího nepříjemně zaskočit.
V rámci výchovy nás učili pouštět starší, nemocné lidi a těhotné ženy sednout. Někteří z nás si tyto zásady slušného vychování přenesli do dospělosti a své místo k sezení dle okolností dobrovolně přenechávají potřebnějším. Jenomže takové nabídnuté vstříčné gesto může pro někoho znamenat urážku nebo nepříjemné sdělení.
Samozřejmě se i já vrhám na volné místo, pokud je k dispozici, stejně jako to dělá většina cestujících bez ohledu na věk. Pro každého je pohodlnější cestovat vsedě než balancovat v pohybujícím se prostoru, nehledě na to, že s jednou rukou na tyči a taškou v druhé ruce se špatně drží mobil nebo knížka.
Pokud mám to štěstí a podaří se mi usadit se, posléze své místo nabízím těm, které vyhodnotím jako „nemohoucí.“ Stařenku nebo stařečka podstatně starší než jsem já sama, těhotnou paní nebo klidně i mladou dívku s končetinou v sádře.
Všichni slušně vychovaní cestující ale také čelíme jednomu ošemetnému problému. Můžeme se totiž splést, protože kvalifikace starého člověka je velmi ošemetná. Nám se zdá správné a snad i velkorysé uvolnit místo staršímu. Ten si ale subjektivně připadá plný sil a naše gesto ho může přivést do rozpaků nebo dokonce urazit.
Jednoduché to nemusí být ani v případě těhotné paní, pokud špatně vyhodnotíme její tělesné proporce. To je pak teprve trapas, když ona dáma vůbec není těhotná, ale pouze obézní. Takové hanbě se asi chceme vyhnout všichni. Přesto se i takové situace stávají a jsou nepříjemné pro obě strany.
Ano, v každém vagónu jsou sedadla vyhrazená pro lidi se sníženou pohyblivostí, starší občany a těhotné ženy. A někteří z nich si o své právo na sedadlo dokážou říct poněkud nevybíravým způsobem, což ovšem nevypovídá nic o jejich nároku jako spíš o charakteru.
Možná jste také byli svědky podobné scény jako já, kdy stará paní zabodávala konec hůlky do ramene chlapce, který okamžitě nevyskočil, když paní nastoupila, protože si jí nevšiml. Paní při svém fyzickém útoku nezapomněla ještě hlasitě komentovat nevychovanost dnešní mládeže a chlapci tak udělila lekci o nezdvořilosti a neurvalosti starší generace.
Přestože životní rozpuk mám už pár let za sebou, sama sebe za opotřebovanou a nemohoucí ženu zdaleka nepovažuji a domnívám se, že tak ani nevypadám. Postát nebo posedět v metru je pro mě pouhou otázkou pohodlí či lenosti. Jiný názor na mě ale mívají mladší spolucestující, kteří mi s milými úsměvy úslužně nabízejí své sedačky.
Uvolněné místo nepřijímám. Pro tyto případy mám vypracovaný systém gest a zdvořilých úsměvů, se kterými nabídku odmítám, abych nikoho neurazila a neodradila. Pokud bych si totiž sedla, připustila bych domněnku visící ve vzduchu, že jsem skutečně stará.
Zejména po cestě z práce asi vypadám unaveně a opotřebovaně, protože se mi takové příhody stávají poměrně často. Odpolední cesty metrem se tak pro mě staly noční můrou. Ve vagónu se cíleně se ani nepřibližuji k sedadlům vyhrazeným pro nemohoucí občany a zásadně si nestoupám nad mladé lidi.
Stejně se až příliš často najde někdo ochotný mi v plně obsazeném metru přenechat svoje sedadlo. Jsem rozmrzelá a je mi líto, že ty hodné lidi zklamu, ale jejich laskavé nabídky odmítám. Je mi totiž trapně a stále nemůžu přijít na důvod, proč se mi to děje. Kolem mě postávají, alespoň dle mého úsudku, mnohem starší a opotřebovanější lidé, které bych pustila sednout já.
Klíč k mému trápení nenašli ani kolegové z kanceláře, ani syn, kterým jsem se po jedné takové nepříjemné sérii setkání s lidskou ochotou se svým trápením svěřila. Chtěla jsem vědět jejich upřímný názor.
Pětatřicetiletý kolega se pousmál a šarmantně prohlásil, že gentlemani ještě nevymřeli, proto nabízejí své místo dámě. Budiž. Pravda je, že většinou vyskočí chlapci a mladí muži spíš než děvčata. Synovo vysvětlení, že, cituji, „asi blbě čumím,“ jsem ponechala bez komentáře a žádný další rozbor mu nevěnovala. I když musím přiznat, že možná právě on, byť trochu neomaleně, trefil hřebíček na hlavičku. Třeba je můj výraz po cestě z práce opravdu na pováženou. Ráno mě totiž nikdo sednout nepouští.
Ať tak či onak, je mi líto dobrodinců, které jsem zklamala a možná odradila od dalších dobrých skutků. Oni to mysleli dobře. Také je mi nepříjemně pod zkoumavými zraky spolucestujících, kteří přemýšlejí, jestli jsem vážně tak stará, že mě někdo pouští sednout. Vysloužila jsem si nechtěnou pozornost.
Ono dilema „pustit, či nepustit“ a „přijmout, či odmítnout“ mě začalo zajímat do té míry, že jsem zapátrala po odpovědích na internetu. S údivem jsem zjistila, že v tom zmatku zdaleka nejsem sama. Internet je plný úvah podobně zmatených cestujících, kteří si se zapeklitou situací nevědí rady.
Asi nikoho nepřekvapí, že téma je bolavé nejenom pro mladé, kteří se odmítavými reakcemi cítí zaskočeni, ale i pro postarší občany, jmenovitě pro pány. Veřejně označit muže za starého totiž znamená tvrdě zaútočit na jeho sebevědomí.
Jaká je tedy odpověď? Být slušný i za cenu, že se někoho dotknu nebo radši být za nezdvořáka? Zde je můj návrh. Nenechte se od dobrého úmyslu odradit ani takovými, jako jsem já. Zdvořilí lidé si zaslouží obdiv.
Slušnost není zavrženíhodná a z módy ještě nevyšla. To, že nás někdo nesprávně vyhodnotil, neříká nic o něm, ale o nás. Netrestejme slušně vychované spolucestující a neurážejme se. Může na nás doplatit někdo další, kdo si sednout opravdu potřebuje a nabídku už mu příště nikdo neudělá.
Trapně totiž není jenom nám, ale i tomu, kdo nás před zraky všech kvalifikoval jako potřebné. On neví, že si na svém mladistvém těle a duchu zakládáme a trest si za to opravdu nezaslouží.
I já jsem se rozhodla se svým chováním a vlastním egem zatočit. Příště, až mi někdo nabídne své místo, s úsměvem a poděkováním ho přijmu. Já budu cestovat pohodlněji a onen dobrodinec si bude moct zaškrtnout políčko „dobrý skutek.“
Buďme rádi, že jsou lidé k sobě slušní a nekazme si to zbytečným vrtáním se ve svém egu. Etické dilema je tak vyřešeno.
