Článek
V 60. letech minulého století bili vědci na poplach. Obávali se celosvětového hladomoru, protože populace vzrůstala velmi rychlým tempem. Nyní bijí na poplach znovu, protože porodnost klesla na poloviční úroveň a je pro lidstvo neudržitelná. Alespoň ve většině rozvinutých zemí.
Kritický pokles porodnosti se týká i České republiky. Ideální koeficient porodnosti pro zachování populace z generace na generaci je 2.1 dětí na ženu. U nás to bylo v loňském roce pouhých 1.3 dětí, a to pro generační obnovu rozhodně nestačí.
Ve světovém měřítku zdaleka nejsme jediní. Více než 2.1 dětí na ženu se rodí pouze v Africe s průměrem 4 dětí, a v některých státech střední Asie. Současný evropský průměr je kolem 1.46 dětí na ženu.
Není ale pouze chybou žen, jejich pohodlnosti a životního stylu, že společnost vymírá. Zatímco v minulém století vlády zavedly opatření pro snížení porodnosti, kupříkladu nechvalně proslulé pravidlo jednoho dítěte v Číně, státy začaly dotovat antikoncepci a legalizovat potraty, pro otočení hrozivého trendu se toho dost nedělá.
Role ženy se za posledních padesát let ve společnosti výrazně proměnila. Ženy už nechtějí být považované za stroje na děti, ale vydobyly si rovnoprávné postavení s muži. Mají své kariéry, své životy, své hodnoty. Na mužích už nejsou závislé tak jako dřív. Mohou se rozhodovat samy za sebe. A mezi jejich právo patří zvolit si kolik dětí, nebo jestli vůbec, chtějí mít.
A mnohé se rozhodnou pro jinou roli než být matkou několika dětí, která jim sebere podstatnou část produktivního života a nejlepších let. Může to vyznívat sobecky jak chce, ale taková je realita. Zdaleka to ovšem není jediná příčina mizerné porodnosti.
Muži mají na situaci také svůj lví podíl. Nehledě na společenský vývoj a postavení ženy tradice stále velí, a ta naše česká zejména, že matka se má starat o děti a muž rodinu zabezpečuje. Jenomže právě střet tradičního chápání rodiny a společenské reality je z velké části důvodem, proč se ženy brání. Ony jsou ty, které pověsí svůj život na hřebík ve jménu zachování lidstva. A to ony už nechtějí.
Nejenom společenské brzdy zahrnující i předpoklad, že správná matka má být co nejdéle s dětmi doma, ale i praktické občanské záležitosti staví ženy - matky do nekomfortní role. Mateřská a rodičovská dovolená, která rodinný rozpočet a životní styl dramaticky snižuje je spíš trestem než pobídkou k plození potomků.
Většina žen chce děti mít, ale mnohé si svůj úkol splní jedním a to stačilo. Víc dětí totiž znamená víc příkoří, méně peněz a delší čas mimo společenský život a vlastní rozvoj. Moderní žena přikládá pro a proti na misky vah. Ona přece není osobně zodpovědná za rozvoj populace a je pouze na ní, jak se sama rozhodne. A má pravdu.
Jenomže rozhodování jí nikdo ve prospěch dětí neusnadňuje. Marné je volání politiků a novinářů a bědování nad slabou porodností. Marné je ptát se žen, proč nechtějí rodit víc dětí. Nikdo jim totiž nenabídl atraktivní alternativu.
Matky jsou na rozdíl od mužů ve společenské a životní nevýhodě, když pochopitelně nebereme do úvahy radost z potomků a plnění si biologických potřeb. Volání po tom, že mateřství je radost a mělo by být pro každou ženu svatým grálem, je úzkoprsé. Možná je, ale cena se může zdát příliš vysoká. Alespoň to tak v produktivním věku vypadá.
V období, kdy si mladí lidé zařizují vlastní životy, budují kariéry, bydlení a objevují svět, znamená dítě zašlápnout brzdu v plné rychlosti. Usilovně a často marně šetří na akontaci na vlastní byt a čekají je hypotéky, půjčky na auto a slibně rozjetá kariéra, ze které vypadnou. A co na ně kromě radosti z potomka čeká? Na jedné straně výpadek příjmů a na straně druhé podstatně zvýšené náklady.
Děti proto odkládají do pozdějšího věku, až si je budou moct po všech stránkách dovolit a užít. Až budou takzvaně připraveni. Jenomže čím později, tím menší šance na mnohočetnou rodinu. S věkem se také snižuje šance na jakoukoli rodinu.
Po ženách chceme, aby rodily ne jednou, ale minimálně dvakrát, ideálně třikrát. Přitom jim výměnou za podporu a zachování společnosti mnoho nenabízíme. Mladé rodiče neoslavujeme, ale trestáme.
V roce 2024 se narodilo 84 tisíc dětí. Pro zjednodušení řekněme, že do zralého produktivního věku se tyto děti dostanou kolem roku 2045. V témže období budou do důchodu odcházet ročníky narozené v druhé polovině 70. let minulého století. V těch letech se rodilo kolem 180 tisíc dětí ročně, to znamená více než jednou tolik. A ty dětičky, které se narodily loni, se o ně budou muset postarat.
Samozřejmě, že na to nebudou samy, protože do té doby už budeme jako původní český národ na ústupu a bez imigrace se prostě neobejdeme. Jenomže jak z toho ven, abychom si národní identitu zachovali a nemuseli nedemokraticky přikazovat českým ženám, kolik mají mít dětí?
Jenom tak, že to budou chtít samy. Dobré motivace fungují prakticky na všechno. Je to jako volný trh - otázka nabídky a poptávky. Pro zvýšení porodnosti ale toho kromě lamentování moc neděláme. Každá krize vyžaduje krizové a kreativní řešení.
Vyšší porodnost není zodpovědností jednotlivé ženy, ale celé společnosti. Ta musí rodině a ženám nabídnout takové podmínky a benefity, aby měly na rozmnožování zájem. A jejich zájem rozhodně nevzbudíme tím, že jim budeme přikazovat, jak by měly své životy žít. Nejsmutnější na tom je, když si mladí děti prostě nemohou dovolit.
Část společnost stále trvá na tom, že zodpovědnost za péči o dítě leží dominantně na ženě. Vyčítají jí, když svěří dítě do péče otci nebo někomu jinému a vyrazí si za svými zájmy. A kdyby se chtěla po pár měsících vrátit do práce? Velkou částí společnosti za to bude pranýřována. Takový tlak každá žena neustojí, a ne každý muž jí bude oporou.
Jaké možnosti se nabízejí? Selský rozum velí, že investice do rodiny a do dětí se zdaleka vyplatí. I kdyby měly ženy a muži na mateřské po omezenou dobu pobírat celý plat, muži měli sdílet mateřské povinnosti, dětská zařízení byla zdarma a bydlení pro rodiny s více dětmi dotované. Nástroje proti sociálním spekulantům by stát jistě hravě našel.
Dnešní muži berou otcovství a svoji roli v rodině daleko vážněji než jejich předci. Ale právě proto, že chtějí pro své potomky a jejich matky jen to nejlepší, i oni se dostávají do ekonomických kleští. Výchova a vzdělání dětí se totiž stala nadstandardně drahou a luxusní záležitostí. Finančně je dostupná pouze pro movité či naopak sociálně slabé, kteří si na dětských příspěvcích dohánějí životní úroveň.
Tento rozpor je zapotřebí narovnat a nabídnout i střední třídě, která je pro sociální rozvoj a budoucnost národa hybnou silou, aby měla dostatek inspirace. Aby mladí chtěli a hlavně mohli.
Bez porodnosti a imigrace dospějeme k jedinému. Každý si buď vychová svého plátce důchodu nebo si na něj bude muset za života vydělat. Koneckonců, bezdětní k tomu mají podstatně víc příležitostí než ti, kteří rodili a vychovávali.
Je to kruté? Snad, ale realistické. Společnost musí něco dostat, aby mohla dávat. Když jí to nedají vlastní občané, pak nastoupí na řadu imigranti. V našem případě třeba Ukrajinci. Ať se nám to líbí nebo ne, pokud něco neuděláme a vlastní mladé lidi nepodpoříme v rozmnožování, budeme muset na Ukrajince a ostatní imigranty spoléhat. Jiné řešení neexistuje.
A to naše české „ať si to udělají, jak chtějí, já mám na to právo,“ je krátkozrakým voláním a házením hrachu na zeď. Smiřme se s tím, že naše země nebude pouze naše, když si ji sami nedokážeme zachovat. A to se nestane, pokud nezměníme společenské nastavení a sociální pravidla hry.
Až budou rodiny s dětmi a matky oslavovány a podporovány tak, aby měly nespornou motivaci rodit více dětí, máme šanci, že se trend otočí. Vždyť i přes sociální pokrok a emancipaci je pro většinu žen mateřství stále důležitým životním cílem. Záleží ale na ceně, kterou za něj musí zaplatit.
