Článek
Za socialismu by totiž svůj negativní postoj vůči stávajícímu režimu veřejně a beztrestně deklarovat nemohli. A tím bychom snad mohli debatu skončit. Ale je toho samozřejmě daleko víc.
Převážná většina komentářů, rozborů a porovnání obou režimů se točí kolem ceny zboží, což už je samo o sobě směšné a ke smetení těchto nesmyslů ze stolu stačí pouhý selský rozum a kalkulačka pro ty, kdo už neumí počítat z hlavy. Porovnání současné a tehdejší průměrné mzdy a cen zboží je dostačující. O tzv. socialistické životní úrovni bylo napsáno mnohé, proto nechám toto téma stranou.
A že už není pošta v každé vsi jako tenkrát? A proč by taky byla? V tehdejší době totiž ještě neexistoval internet, platební karty, internetové převody peněz, ani kurýři a na poštu se tudíž muselo kvůli všemu. Placení složenek, vybírání důchodů, posílání telegramů a přebírání balíků.
A školky dostupné v každé vesnici? No však se taky rodilo zhruba o 15% víc dětí. Tolik ale jenom na okraj, protože otázky služeb a ceny zboží nijak nesouvisí se státním zřízením.
Ať už si o tom myslí kdo chce a co chce, dnes žijeme v demokratické společnosti, zatímco socialistické zřízení je diktatura. A toť fakt, na který nesmíme zapomínat.
Snad kromě tehdejších vládních činitelů a jinak prominentních osob, kteří žili životy na hony vzdálenými prostému občanovi, si neumím vysvětlit, proč by někdo chtěl dobrovolně žít v diktatuře. Možná ti, kterým je dána nesamostatnost a potřebují, aby za ně někdo rozhodoval.
Aby jim určil, co jediné je správné dělat, číst, poslouchat, říkat, a nejlépe si také myslet. Protože právě v tom socialismus a každé nedemokratické zřízení spočívá. V potlačování osobní svobody a vlastní volby, jak se svým životem naložit.
Takže si připomeňme pár faktů pro zapomnětlivce a pro ty, kteří si staré časy idealizují, aniž by si připustili holou pravdu. A vezměme to hned u voleb.
Jistě, k urnám se chodilo tenkrát i teď. Opravdu musím připomínat, jak tehdejší nepovinně povinné volby fungovaly? Nemáte dnes svobodu vybrat si z široké nabídky kandidátů a politických směrů reprezentujících se zleva, zprava, středu a co já vím, co ještě?
Za socialismu to bylo jinak. Jedna kandidátka a plenta jenom na oko. Volby oficiálně nepovinné, zato kontrolované. A s tak vážnou věcí nebylo radno si zahrávat, pokud jste nechtěli skončit na koberečku nebo rovnou u výslechu.
Komu se dnes nechce nebo nevidí ve volbách žádný valný smysl, do volební místnosti prostě nejde. I to je právo občana v demokratickém zřízení.
Nespokojenost s tou či onou vládní garniturou, jak ji známe dnes, je totiž problémem společenským, který nemá co do činění se státním zřízením.
Vnucovaná ideologie je snad tím nejhorším znásilňováním mysli obyvatel, které, jak je vidno, plní svůj účel ještě po desetiletích myšlenkové svobody.
Už tenkrát jako mladá holka jsem si myslela, že si ti lidé dělají srandu a kdesi uvnitř ani nemohou myslet vážně, co sami hlásají. Možná jsem nebyla daleko od pravdy, ale hromadné vymývání mozků bohužel funguje.
Všudypřítomná propagandistická hesla, transparenty, články v povolených a cenzurovaných periodikách oslavující úspěchy socialistického zřízení a hlásající světlé zítřky, to byla realita všedního dne. Doporučuji všem, kteří pamatují, trochu upřímně zavzpomínat. A třeba si někdy přečíst New York Times, protože to už můžete.
Na vysokou školu jenom s dobrým kádrovým profilem, na koncertní pódia a gramofonové desky jenom s povinnými přehrávkami před „odbornou“ komisí složenou z politicky angažovaných soudruhů, kteří měli moc zaříznout kohokoli si usmysleli. Kolik umělců mělo zakázanou činnost a kolik knih zmizelo z polic a učebních osnov? A kolika nadějným studentům byla vysoká škola před rokem 1989 zapovězena?
Na dovolenou do zahraničí? Možná do spřátelených zemí východního bloku. Do Jugoslávie za odměnu na speciální povolení s výjezdní doložkou a do světa jen tak zlehka až v posledním předrevolučním roce. A to pouze s velkými těžkostmi a tunou razítek přes kádrové oddělení po občanské výbory. S politickým škraloupem nikam.
Po čem se vám, kteří vzpomínáte s láskou na socialismus vlastně stýská? Po povinných prvomájových průvodech s mávátky a propagandistickými hesly? Po tom, jak jste si museli dávat pozor na to, co a před kým řeknete? Nebo snad po nákupech v Tuzexu, kde jedině bylo možné dostat západní zboží a pokoutném shánění bonů?
Pro neznalé tenkrát existovala druhá oficiální česká měna, se kterou se kšeftovalo na černém trhu, neboť pro obyčejného smrtelníka nebyla oficiální cestou dostupná.
A nyní nastavím zrcadlo pravdy těm, kteří si ještě stále nevzpomněli, jak se žilo v socialistickém Československu.
Ti, kteří byli za posledních pětatřicet let na dovolené u moře třeba v Itálii, Řecku, Tunisu na Kanárských ostrovech nebo kdekoli jinde, zajeli si na poznávací víkend do Paříže, Barcelony, Londýna nebo snad do Říma, ti ať mlčí.
Ti, jejichž děti studují na soukromých vysokých školách, nebo dokonce v zahraničí, ti by se měli za kacířské řeči zastydět.
O majitelích firem a podnikatelích pracujících na IČO se ani zmiňovat nebudu, ti snad mají dost rozumu na to, aby vzývali jiné než demokratické zřízení, protože za socialismu by se soukromou obživou rozhodně neuspěli.
A všichni, kteří napíšete tendenční článek, vrhnete se do bouřlivé internetové diskuse nebo budete v hospodě obhajovat socialistický blahobyt, vězte, že nebýt demokracie, skončili byste pravděpodobně za politickými mřížemi.
Kdo tedy vlastně zbývá? Ti, kteří budou kritizovat za každých okolností úplně všechno. Škarohlídi, kterým vadí, že se někdo má lépe než oni. Nebo ještě nepochopili, že už se dávno mohou rozhodovat sami za sebe.
Hlavně nám, prosím, nekažte svými nesmysly mládež. Ale myslím, že oni už si výdobytky demokracie vzít nenechají. Kdo by taky chtěl?
Dnešní oslava socialismu není nic jiného než pláč nad špatný hrobem a vzývání nesprávného boha. Ona se totiž už dávno změnila doba.
Jedna jediná věc, která byla na socialismu lepší je ta, že jsme byli mladí. Takže všechny stesky nejsou nic jiného než sentimentální pláč za ztracené mládí.
