Článek
Celý život jsem se živila velmi seriózně a některé mé minulé pozice by se daly považovat za významné jak pracovně, tak i společensky. Jenže to vše odvál čas. Z pohledu pracovního trhu jsem seniorka a je jedno, že se tak vůbec necítím. Takový pocit zná určitě leckdo.
Přes svůj věk jsem poměrně nekonformní, a není divu, protože takový byl i můj život. Bylo mi už 44 let, když jsem se přestěhovala z Prahy do Velké Británie a odtud po více než desetiletí do Barcelony, kde už hodlám zůstat.
Jestli je pro člověka šest let před důchodem těžké najít práci doma, v zahraničí je to o poznání složitější, natož když nemluví místním jazykem na profesionální úrovni. Překážky jsou ale od toho, aby se zdolávaly, že?
Práci jsem si našla a dokonce před pár měsíci vyměnila za novou. Jde to, když se chce a pomůže i trochu štěstí. Jenomže lesk mých dřívějších pozic se stal pouhou vzpomínkou a i když není na co si stěžovat, plat za obyčejnou práci prostě na drahý život v Barceloně úplně nestačí.
Začala jsem se proto poohlížet po brigádě. A našla ji. Stala se ze mě placená společnice. Bylo by ale pro nás oba trapné, kdyby mě za společně strávený čas platil můj klient, takže dostávám výplatu od jeho syna. Ten je ještě starší než já.
A teď už k věci a k mému staříkovi. S klidným vědomím si můžu dovolit říkat mu stařík, aniž bych ho urazila. Johnovi je totiž 94 let a žije v domově důchodců. Vlastně v rezidenci, jak se zde zařízení pro seniory nazývají.
John je Angličan, který žije v Katalánsku přes 60 let a ač mluví plynně oběma jazyky, preferuje angličtinu jakožto rodnou řeč. A to je mé štěstí a jeden z důvodů, proč si mě John mezi mnoha uchazeči vybral.
John je v rezidenci teprve od listopadu loňského roku. Má milující rodinu, která ho několikrát týdně navštěvuje, ale jeho potřebám to nestačí. John je totiž na svůj věk hyperaktivní a v domově důchodců se nudí. Proto si najali mě, abych ho několikrát v týdnu přišla rozptýlit.
Zde je na místě Johna trochu popsat. Ještě ve svém věku měří 186 centrimetrů, na dálku vidí líp než já, je štíhlý, má své zuby, šedivé vlasy a poťouchlý úsměv. Teprve v roce 2018 prodal firmu, kterou až do posledního dne řídil. To mu bylo už 86 let.
John se pohybuje s chodítkem, ale ve svém rozlehlém pokoji je naprosto soběstačný a chodí bez pomoci. Dívat se na anglické zprávy a sledovat v televizi zápasy rugby ale nejde pořád a co jiného dělat? Ven ho samotného nepustí, číst už mu nejde a s místními seniory si nemá moc co říct. Takže poslouchá audio knihy a děkuje za technologický pokrok.
Nutno podotknout, že Johnův mozek je mnoho mil před jeho tělesnými možnostmi, a to je pro něj tak trochu prokletím. Takových aktivit, které by chtěl dělat, ale sám nemůže! Se mnou jsou přece jen alespoň některé z nich dosažitelnější. Alespoň v jeho mysli.
Na první schůzce v kavárně, kam mě se synem pozvali na pracovní pohovor, jsem se asi trochu hloupě zeptala: „A co bys chtěl, abychom spolu dělali, Johne?“ Oči se mu rozzářily a v tváři se mu objevil šibalský úsměv. „To jsem nemyslela,“ řekla jsem s ruměncem na tváři. „Tak mě můžeš vzít třeba na pivo,“ odpověděl rozšafně.
John je skutečný gentleman s břitkým anglickým humorem a na pivo jsme šli hned při mé první návštěvě. Do baru za rohem John upaloval i s chodítkem tak rychle, že jsem mu sotva stačila a modlila se, aby mu kolečko nesjelo z obrubníku.
Nealkoholická piva si John objednal dvě a zapovídali jsme se tak, že jsme zmeškali čas večeře v rezidenci a museli si dát něco k snědku. John máchl rukou, vytáhl z kapsy telefon a poručil Siri, aby mu vytočila jeho syna Stevena. „Zavolej jim, že nepřijdu, ať se po mě neshání.“ Pak Siri suše nařídil, aby zavěsila. Útratu v baru zaplatil kartou.
John nepamatuje jen to, co se stalo před lety, ale má naprostý přehled o všem, co se dělo před týdnem, včera i dnes a nevykazuje žádné známky zmatenosti. Jeho mozek by mu mohli závidět o desetiletí mladší lidí. Kromě toho je velmi zábavný společník.
Má druhá návštěva o víkendu byla takřka prázdninová. John v recepci rezidence natěšeně podupával za chodítkem a sdělil mi, že za 5 minut přijede taxík. Měl totiž chuť se projít kolem pláže a dát si někde dobrý oběd. Tak jsme vyrazili.
Na kolonádě jsme si sedli do křesílek hned před první kavárnou, kde z reproduktoru hrály staré pecky. John se málem polil kafem, když sebou vrtěl do rytmu a byl očividně rozjařený. Zeptala jsem se, jestli rád tančil. Lišácky se na mě podíval: „Jak tančil? Ještě pořád tančím!“ Začal neobratně vstávat a snad by si před zraky všech se mnou rovnou střihnul twist, kdybych mu v tom nezabránila.
Došli jsme asi půl kilometru kolem mariny do Johnovy oblíbené restaurace, dali si několik talířků tapas, po skleničce bílého vína a taxíkem se vrátili do rezidence. John zářil jako sluníčko. Taky mi bylo fajn. Takovouhle hezkou sobotu jsem si už dlouho neužila.
Jenomže John se rozparádil a získal dojem, že najednou může dělat všechno, co se mu zachce. Strávit se mnou den na pláži, jít na disco nebo si zajet na víkend do Prahy. Je těžké brát mu optimismus a nastavit zrcadlo reality. Jeho hlava a tělo jsou totiž ve velké nerovnováze a musí být kruté si to připustit.
Váhám, jestli mu slibovat, že jednou určitě všechno podnikneme, až bude ten správný čas, nebo ho rovnou postavit před smutnou realitu, kterou si moc dobře uvědomuje. Ale třeba doufá v zázrak, že se čas začne točit obráceným směrem. Proto dvakrát denně poctivě cvičí speciální cviky na rovnováhu.
Zatím pořádáme v jeho pokoji soukromou diskotéku, chodíme do baru za roh na nealkoholické pivo a plánujeme zajet se podívat na jeho dům na pobřeží.
Mám ale ještě trochu jiný problém. Johnova rodina si všimla, jak stařík očividně pookřál, vrátil se mu humor a jiskra do oka, a jak se znovu se těší na každý nový den. Přesto se obávám, že mé angažmá brzy skončí.
John si prý začal myslet, že jsem jeho přítelkyně, a to se rodině moc nelíbí. Chápu je. Jenomže John má všech pět pohromadě a jediné, co ho drží v dobré náladě, nejsem já, ale vrácené sny.
Je totiž úplně jedno, jestli se půjdeme válet na pláž, tančit na diskotéku nebo si zajedeme na romantický víkend. John moc dobře ví, že se to nikdy nestane. Ale dokud má sny, žije.
Vždycky jsem si přála, aby mi vydržel mozek až do konce, i když tělo už nebude dobře sloužit. Teď už si tím nejsem úplně jistá. Vědomí, že už se nemůžu rozhodovat sama za sebe, dělat co bych ráda, a lepší už to určitě nebude, musí být trýznivé.
John je neuvěřitelný starý muž, od kterého se stále něčemu učím a na oplátku mu pomáhám splnit aspoň zlomek toho, po čem ještě touží. Dokud bude mít sny, bude šťastný.
A jeho rodina? Jsou nadšení, ale pozorují mě bedlivým okem. Nemám jim to za zlé.
