Článek
Svou matku jsem milovala. Nemůžu říct, že bych ji nějak zvlášť obdivovala, a určitě ne v onom kritickém období vzdoru, které se se mnou táhlo poměrně dlouho, ale měla jsem ji ráda.
Nejsem typickým příkladem ženy, která dostala do vínku vzhled matky a vlastně jsme nikdy nevypadaly jako matka s dcerou. Maminka byla malinká a ve zralém věku trochu kulatější s buclatými prstíky a měla velké plné rty, které jediné jsem jí záviděla. Já jsem vysoká, někdo mě považuje za hubenou, já sama sebe za úplně normální, úzké rty doháním rtěnkou a kostnaté ruce mám po otci, který byl ovšem také mrňous. Jediné, co jsem si z maminky vzala, je barva vlasů a očí. Ale o tom řeč není.
Už od poměrně raného věku jsem měla pocit, že chránit by potřebovala spíš moje mamka než naopak. Byla křehká a zranitelná. A já trochu divoká, rebelská a sklony ke světoběžnictví jsem projevovala už za totáče. Na rozdíl od mé domácké maminky. Byla jsem bojovnice, zatímco moje mamka měla sklony sesypat se. Do rodiny jsem moc nezapadala. Vlastně jsem se nehodila nikam a trpěla pocitem jinakosti. Vlastně netrpěla, užívala jsem si ho. Těžko byste našli dvě tak rozdílné ženy jako mě s maminkou.
Už nevím, kolik mi bylo, když jsem pojala skvělý nápad sepsat si všechno, co mi na mamce vadí, abych jednou třeba nebyla stejná. Možná jsem už tenkrát tušila, že se to může zvrtnout.
Úplně vážně jsem si poctivě zapisovala všechno, co jsem nesnášela. A představte si, co se stalo.
Jsem chronický stěhovač a z bytu do bytu, z baráku do dalšího a z jedné země do jiné jsem se přemisťovala nespočetněkrát. Beru to pokaždé z gruntu a vždy si balím úplně všechno. Nábytek, krabice se starými fotkami, obrazy, kytky i staré a dávno nepotřebné dokumenty. Jako bych si s sebou vozila celý svůj život. A při posledním takovém stěhování před pár měsíci se mi jedna krabice s vysvědčeními ze základky, dopisu o přijetí na fakultu a úmrtním listem maminky, převrhla. Neměla jsem v úmyslu se tou hromadou přehrabovat, ale nějak mi to nedalo. Asi uhodnete, co jsem tam našla. Ano. Ten seznam, který jsem sepisovala někdy v patnácti.
Nalila jsem si sklenku červeného, mimochodem stejně jako by to udělala moje maminka, a seznam pročítala s pobavením jako některou z knih mého oblíbeného P. G. Wodehouse. Než mi ale zmrzl úsměv na tváři.
Pamflet začíná slovy: Slibuji sama sobě, že nikdy nebudu jako mamka a vyvaruji se následujícího:
Následoval sloupec víceméně chaotických a úderných slov psaných různobarevnými propiskami, pery a tužkami tak, jak časosběrně přibýval.
Seznam je dlouhý a začíná slovem „útrpná“.
Přece když tě něco štve, tak to řekni a netvař se jako raněné ptáče, ne? Tak jsem si to tenkrát interpretovala. Faktem je, že moje maminka vážně dovedla projevy vlastního utrpení k dokonalosti a nasazovala je pokaždé, když se jí stala křivda nebo jsem něco provedla. Nerozčilovala se. Tvářila se útrpně. Ten její výraz vidím pořád před sebou. Jak sedí na mé posteli a místo aby mě seřvala, mluví s klidem, ale vyčítavě a tváří se…. útrpně.
Mudrc. Už jsem vám říkala, že moje maminka byla kantorka? Tím jsem možná měla začít. Přestože byla na hony vzdálená prototypu tehdejší soudružky učitelky, mudrcovala pořád. Je fakt, že byla trochu chodící encyklopedie, čímž se nikterak nad ostatní nepovyšovala, ale dokázala svých načtených moudrostí využít k analýze úplně všeho. Jak já to nesnášela!
Spravedlivá. Moje maminka měla hrůzu z konfliktů. Neuměla s nimi zacházet a nikdy se nehádala. Že se nachází v rozrušeném stavu bylo poznat tím, že viditelně zčervenala a zrudl jí i krk až do výstřihu. Křičet jsem ji ale nikdy neslyšela. Nevím, jestli to bylo tím, že byla dáma a kontrolovala se, nebo protože to opravdu neuměla. Každopádně každou situaci všem účastníkům zdůvodnila tak, že jste zapomněli, proč jste vlastně měli vztek. Považovala jsem to za zbabělost. Já ječela pořád.
A ještě vzdychala! Prakticky za každých okolností. Při utrpení, mudrcování či soudcování.
Asi nejvíc mi tenkrát na mamince vadilo, že měla potřebu se pořád s někým vybavovat. No jen považte. Kdo si pamatujete socialistické zelinářky a řezníky, představte si moji maminku ve frontě na brambory a flákotu mezi těmi zpruzelými lidmi, jak k nim vlídným slovem promlouvá prakticky o čemkoli, jen aby řeč nestála. Jak já se styděla! Koukali na ni jako na blázna. Hned někde zkraje sezamu jsem si napsala: vybavuje se.
Už dávno se mi obrousily hrany a zdaleka nejsem tou nezkrotnou divoškou, jakou jsem bývala. Místo vzteku, který do mě tak často vjížděl, naskakuje mi ruměnec na tváři.
Dceru nemám, ale své časem nabyté matčiny dovednosti aplikuji na syna.
Udělá si na mě čas jenom občas a z povinnosti, ale neřeknu mu to pěkně od plic, jak bych to udělala dřív. Tvářím se útrpně a vzdychám. A přitom doufám, že tak třeba pochopí, jak ho potřebuji. Nepochopí.
Místo bojovnice se ze mě stal spravedlivý mudrc, který se už dávno do žádného konfliktu nepouští po hlavě. Nějak mi to nedělá dobře. Radši každou protistranu umlátím shovívavými argumenty. Hlavu sice nesvěsím, ale to nedělala ani moje maminka.
Abych nezapomněla. Stala se ze mě citlivka. Brečím při každém pohledu na ublížené zvířátko a ráda s každým prohodím slovo. Na ulici, v metru, v kavárně nebo v psím parku. Dívají se na mě občas jako na blázna, ale je mi to jedno. Hlavně, že si popovídám.
Po dlouhých letech jsem se usadila. Neříkám, že mě to někdy zase nepopadne, ale teď zrovna jsem nejradši doma a stěhování v blízké době nemám v úmyslu.
Můj pubertální seznam byl dlouhý a některým výkřikům už dneska moc nerozumím. Možná jsem se s nimi jenom nepozorovaně ztotožnila. Ale co vím je, že kdyby maminka ještě žila, byly by z nás asi nejlepší kámošky.
Takže slečny, dívky a mladé ženy, opatrně prosím s kritikou vlastních matek. Abyste nedopadly jako já a nemusely se jim, třeba už jen v duchu, omlouvat.
