Článek
Zvědavým zrakem pozoruji netrpělivý dav čekající na výtahy a spolucestující v kabině. Mám tak přehled o současném světě v kostce.
Jen stěží si lze představit pestřejší prostředí než firmu, ve které pracuji. Tolik národností pohromadě nevidíte ani na mezinárodním letišti. Babylon koncentrovaný do osmipatrové budovy.
Převážná většina všech lidí pohybujících se v kancelářích, na plácku mezi budovami a ve výtazích, jsou mladí lidé ve věkovém průměru zhruba 28 let. My postarší jsme do davu přirozeně asimilovali a nikomu se nezdáme divní.
Kromě malého procenta nás očividně patřících do jiné generace, se po chodbách pohybují také lidé různě postižení. Diverzita není mému zaměstnavateli cizí a rozhodně mu za to patří chvála. Zde bych měla podotknout, že firemní budova a výtahy, o kterých je řeč, se nachází v Barceloně.
Vidím hlavně mladé lidi všech možných stylů, barev pleti, sexuálních menšin a tělesných konstitucí mluvící všemi světovými i neobvyklými jazyky. Hippie, hipster, boho, oversize (stylu i těla), poslední trendy v tetování, líčení a účesy. Růžové, s dredy, vlasy dlouhé, krátké, stočené do drdůlků – dívky i chlapci – cokoli vás napadne, je v mé pracovní budově k vidění.
Protože je moje kancelář umístěná v šestém patře moderní osmipatrové budovy, několikrát denně se projedu jedním ze šesti výtahů, jejichž automatickou logiku jsem zatím neobjevila, ale určitě má co do činění s úsporou.
Někdy je to totiž hra o nervy, zejména ráno před devátou a hlavně v šest odpoledne. V šest totiž „padla“ a minutu poté se vyvalí davy z kanceláří do výtahového lobby ve všech patrech. Každý z prchajících na displeji zmáčkne tlačítko „nula“, přičemž se odkudsi z reproduktoru jako kolovrátek ozývá mužský hlas: „Patro nula. Výtah C.“
Celá barevná lidská hmota se přesune směrem k céčku, kam se všichni namačkají, protože mimopracovní aktivity nesnesou odkladu. Konečně odtud zmizet, běží hlavou nám všem.
Jenomže o patro, o dvě a tři patra až dolů se odehrává tentýž scénář. Výtah, který netuší, kolik je v něm lidí, ochotně zastavuje v každé zastávce, kam ovšem většinou nikdo nepřistoupí, protože už se dovnitř nevejde. Někdo při další zastávce obrátí oči v sloup a ti, co stojí namáčklí u dveří, se usmějí na ty, kteří v nižším patře marně doufají, že se ještě vmáčknou dovnitř.
Nic se neděje, za chvíli přijede „béčko.“ Zoufalí jsou všichni. Ti, jež jsou ve spodnějších patrech i ti, kteří se místo rychlíku octli v couráku zbytečně zastavujícím v každém patře. O inteligenci výtahu a jeho nastavení ale vůbec nejde. Jde o můj údiv stoupající s každým nižším patrem.
Kromě šesti výtahů je v budově pochopitelně také široké schodiště. To ovšem zeje prázdnotou, protože po schodech prakticky nikdo nechodí. Ani ti, kteří přešlapují v první patře a čekají, až se jim podaří vecpat do některého dalšího výtahu sjíždějícího shora.
Z logiky věci vyplývá, že čas čekání na místo ve výtahu se s každým nižším patrem prodlužuje. Už jsem se několikrát chtěla zeptat těch od třetího patra níž, proč raději neseběhnou po schodech. Ale protože jsem asi jediná, komu to vrtá hlavou, zatím mlčím.
Dívky se svačinou v ruce, jejíž tělo je tak objemné, že zabere dvě standardní místa, bych se netroufla ani směrem nahoru zeptat, proč to jedno patro nevyjde po svých. Aby můj údiv nebyl považován za diskriminační. Nakonec, co je mi do toho? Směrem dolů by to ale jistě zvládla i ona.
Oči mi ujíždí k jejím velmi širokým potetovaným stehnům zaříznutým v po čertech krátkých kraťasech, piercingu v nose a bujným vlnám špeků volně se valících z pod krátkého trika. Nejsem si jistá, jestli je mi té dívky líto nebo ji obdivuji za sebevědomí.
Tahle zhruba pětadvacetiletá slečna se ale na mě tak mile a příjemně usmála, že jsem se rozhodla pro druhou možnost. Určitě si je vědoma toho, jak vypadá, a evidentně je jí to jedno. Každému je tu totiž všechno jedno. To jenom já jsem stará a nechápavá ženská.
Odpoledne ji vidím v prvním patře čekat v chumlu na ten svůj výtah. Se svačinou v ruce.
Většina z těch lidiček, které v práci potkávám a sdílím s nimi několik nekonečných minut v namačkaném výtahu, má vyčerpávající a špatně placenou práci. Mnoho z nich si po večerech a víkendech přivydělává na živobytí a nájem v pokoji ve sdíleném bytě bokem. Někteří mají prací dokonce několik. Jinak by to nezvládli.
Možná nejsou líní, ale jenom unavení. Jejich životní tempo se s tím, jaké ze svého mládí pamatuji já, nedá srovnat. Aby si vydělali na život, bydlení a zbylo jim ještě na zábavu, tetování, módní kousky a drahé telefony, musí se pořádně ohánět.
Odpustila jsem jim, že si radši počkají na výtah, než by zvládli těch pár schodů. I já, proti nim stará bába, někdy nemám na čekání nervy a těch šest pater radši seběhnu. Přiznám se ale, že směrem nahoru taky radši vystojím ďůlek.
Kritizovat kohokoli je snadné. Ale stejně si neodpustím zlomyslnou myšlenku. Co takhle naprogramovat výtah, aby od druhého patra dolů nestavěl? Ale bůhví, co těm mladým běží hlavou při pohledu na mě. Taky mlčí a nechají si své úvahy pro sebe.
Ať si každý vypadá jak chce, jezdí si čím chce nebo chodí pěšky. Hlavně když se na sebe usmívají. A příjemní a milí ti mladí jsou, i když život snadný nemají.
