Článek
Lidé narození v 60. a 70. letech jsou dle psychologů považováni za mentálně silnější a odolnější vůči nepohodlí než jejich následovníci. Díky zkušenostem, které zažili jako děti, jsou dle výzkumů tito lidé nezávislejší a lepší v řešení problémů. Lépe zvládají stres a adaptují se na změny. Taková je prý generace X.
Museli se naučit řešit problémy bez internetu. Aby si našli odpovědi na své otázky, obraceli se ke knihám, knihovnám nebo ke zkušeným dospělým. Nemohli si otevřít Google nebo se zeptat ChatuGPT.
Tito lidé byli od dětství vychováváni k samostatnosti a zodpovědnosti sami za sebe. Odcházeli z domova, aniž by rodiče celé hodiny věděli, kde děti jsou. Ne, protože by je to nezajímalo a nebezpečí neexistovalo, ale riskovat bylo součástí života.
Bez neustálého dohledu dospělých si děti rozvíjely toleranci k riziku, samostatnost a dovednosti v řešení problémů prostřednictvím každodenních činností, jako třeba lezení po stromech, plavání v rybníku nebo jízda na kole.
Naučit se rychle fungovat ve vlastním světě bylo samozřejmou součástí života a čas strávený mezi odchodem z domova a vracením se za světla byl zodpovědností každého dítěte. Tento čas bez dozoru nebyl chaotický, ale poučný.
Děti se učily chápat své okolí, kolektiv a používat svoji intuici místo přesných instrukcí. Zodpovědnosti se neučily pomocí pravidel, ale na základě vlastní zkušenosti. I čas běžel jinak. Byl dlouhý a nekonečný. Ticho nebylo problémem, ale přirozenou součástí života.
Ticho a klid nebyly vnímány negativně ani strašidelně, ale byly příležitostí k vlastním myšlenkám. Tento klid provázený vlastním uvědoměním přinášel emoční stabilitu. Nuda samozřejmě existovala, ale i ta byla pozitivním faktorem ve vývoji člověka. Nedala se jen tak snadno zahnat. Bylo zapotřebí vymyslet, jak z ní ven.
Nuda a nedostatek snadno dostupných a externích podnětů učil děti představivosti a kreativitě. Musely vynalézat, nikoli konzumovat. Vymýšlely hry, testovaly své nápady, zkoumaly prostředí a bořily hranice, protože prostě nebylo co jiného dělat. Tím samy sebe posouvaly určitým směrem.
Ještě desetiletí poté v sobě lidé s takovým dětstvím nesou přesvědčení, že zvýšené úsilí má smysl a člověka někam posouvá. Nikdo jim to nemusel vysvětlovat, oni to pochopili sami. Takový byl jejich život. Neustálé opakování, chyby, klid k vlastnímu přemýšlení a přesvědčení, že řešení lze najít.
Sociální život vyžadoval přítomnost a trpělivost. Vztahy se budovaly tváří v tvář, neudržovaly se prostřednictvím neustálého, ale vzdáleného kontaktu. Když jste chtěli někoho vidět, museli jste fyzicky dojít tam, kde byl. Když tam ale nebyl, museli jste na něj počkat nebo se vrátit jindy. Nebo mu zavolat, pokud to šlo.
Plány se často hroutily a člověk se tak musel neustále přizpůsobovat. Zklamání nebylo traumatem, ale přirozenou součástí života. Tyto zkušenosti pomáhaly budovat emoční stabilitu a vytrvalost.
Pocity se zpracovávaly vnitřně, protože nebyl žádný externí systém, který by je neustále analyzoval. Emoční regulace se vyvíjela jako nezbytnost. Frustrace, nejistota a čekání se musely tolerovat, protože jiná alternativa se nenabízela.
Rodiče těchto dětí byli tvrdí. Narodili se za války či v poválečném období a moc dobře věděli, co je strach, ztráta a nedostatek. Byli proto velmi pragmatičtí. Emoční zátěž si nesli a udržovali v sobě. Ne, že by emoce neměli, ale bylo praktické sílu demonstrovat prostřednictvím disciplíny, rutiny a zodpovědnosti.
Děti tak dospívaly a stávaly se zodpovědnými dříve než dnes. Od námahy a úsilí dospělých nebyly izolovány, ale byly jejich součástí. Pomáhat, přispívat a být užitečný od raného dětství nebyl žádný zvláštní úspěch hodný pochvaly. Automaticky se to očekávalo. Zodpovědnost tak byla přirozená, nikoli vynucená.
Také praktické dovednosti byly nezbytnou součástí života. Vědět, jak si něco opravit, vyrobit nebo předělat bylo nezbytné. Věci tak měly svoji hodnotu, protože se do nich muselo investovat úsilí. Ať už vlastní nebo někoho jiného. Zdroje byly limitované, proto se nic zbytečně nevyhazovalo. Napřed se pokusilo věc opravit, předělat, nebo využít jinak.
Toto úsilí mělo dopad i na psychickou odolnost. Učilo trpělivosti, kreativitě a vytrvalosti. Lidé se nehroutili kvůli maličkostem a byli schopni vlastní frustraci lépe zvládat.
Také se naučili žít v limitech. Finančních, časových, prostorových a z pohledu příležitostí. Tyto omezené možnosti nebyly vnímány jako nespravedlnost, ale jako realita. Všelijaká omezení bystřila úsudek a kreativitu. Učila stanovovat priority a přijímat kompromisy.
I se strachem se zacházelo jinak. Byla to spíš informace než stopka. Bojíš se vody? Tak do ní skoč. To vytvořilo generaci, která je odolnější vůči stresu, schopná fungovat pod tlakem a pokračovat i bez vnější kontroly. Dokonce i pokud je výsledek nejistý.
Nesmíme zapomenout ani na to, že lidé narození v generaci X prožili zřejmě nejrychlejší transformaci v lidské historii. Narodili se v analogovém světě a vstoupili do světa digitálního. Pamatují si pomalu plynoucí čas a dlouhé čekání na všechno. Na to, když informace přicházely tak pomalu, že je mozek stíhal zpracovávat. Na to, když trpělivost nebyla ctností, ale realitou života.
Dopisy chodily za dny, opravy trvaly dlouho a na odpovědi se muselo čekat. Žádný kurýr nepřivezl nákup až domů a internet okamžitě neodpovídal na otázky. To všechno lidi naučilo toleranci bez úzkostí a klidu bez neustálé stimulace.
Když do jejich životů vstoupila technologie, přizpůsobili se jí. Přijali ji ale jako nástroj a pomocníka, nikoli jako novou identitu. Svoji osobnost si budovali jako soukromou, ne jako veřejné vystoupení. Proto jsou tito lidé méně závislí na porovnávání se s druhými či externím hodnocení.
To všechno je v kontrastu s mladými lidmi posledních generací. Ti se narodili do prostředí prosáklého nikdy nekončící stimulací. Obrazovky, připomínky, obsah a srovnávání je obklopuje odjakživa. Jejich mozky se přizpůsobily rychlosti. Ale rychlost a věčná stimulace má svou cenu, kterou je potřeba zaplatit.
Mozky mladých lidí si málokdy odpočinou. Ticho je nepohodlné. Srovnávání je neustálé a podvědomé. Úspěch je očekávaný a prohra navždy viditelná. Digitální stopa je nesmazatelná.
To vše nedělá dnešní generaci slabší, ale přetíženější. Úzkost, únava a emocionální vyčerpání nejsou osobním selháním, ale odpovědí na prostředí, ve kterém žijí. Důraz na neustálé výkony a zlepšování se pod dozorem a nesmazatelným digitálním dohledem je vyčerpávající.
Každá generace je formována svou dobou a výchovou. Pro lidi narozené v 60. a 70. letech je to zodpovědnost, nezávislost, limity a ticho. Pro pozdější generace znamená rychlost, ztrátu soukromí a očekávání. Obojí ale vyžaduje vnitřní sílu.
