Článek
Populární anglický web My London láká čtenáře na prodloužený víkend v Praze. Respektive na cenu našeho piva. O Praze se toho totiž moc nedozvíte ani v titulku, ani v textu.
Angličtí návštěvníci evropských destinací nemají zrovna nejlepší reputaci. Příběhy o odkloněných letadlech, bitkách a veřejném pohoršování s odérem alkoholu pravidelně zaplňují internet.
Reklama na last minute výlet do Prahy tomuto stereotypu nijak neprospívá. Uvedený článek propaguje výlet do Prahy za pouhých 159 liber včetně zpáteční letenky z londýnského Lutonu a ubytování ve čtyř hvězdičkovém hotelu na 3 noci. Libra se pohybuje lehce přes 30 Kč, takže celý výlet vyjde Angličana na nějakých 4800 Kč. A k tomu to levné pivo. No, kdo by odolal?
V článku se sice bez dalších komentářů zmiňuje i dostupnost z hotelu k heslovitě vyjmenovaným pražským památkám, ale chyták na levné pivo žádná jiná informace nepřebije.
Pro srovnání, průměrná cena pinty piva, což je zhruba náš půl litr, stojí v Anglii kolem 5 liber.
Angličané rádi cestují ve skupinách, zejména pokud jde o vyhlášenou a obávanou stag party, což je mužská pitka za účelem loučení se svobodou, či jejich dámskou verzi, která se jmenuje hen party. Ve skupinovém pití jsou Angličané nepřekonatelní. A to jak pánové, tak i dámy.
Anglické cesty většinou začínají již v letištních restauracích, kde jsou na barech často k nepřehlédnutí cedule s nápisy: „Nebudeme tolerovat urážení našich zaměstnanců“.
Ani minuta totiž nepřijde na zmar. Výlet za dobrodružstvím začíná výkopem a kdo zažil let ve společnosti alkoholem značně posilněných spolucestujících, kteří během prvních dvaceti minut letu stihli vypít všechny zásoby na palubě, ten ví, jak strastiplná cesta pro ostatní to může být.
Ať už je stereotyp anglického výletníka vzhledem k počtu návštěvníků férový či nikoli, není pochyb o tom, že Angličané se v zahraničí pravidelně dostávají do problémů.
Prototyp Angličana jako notorického ochlasty je vnímán v mnoha destinacích a není se čemu divit. Skutečnost jejich přístupu k alkoholu je ovšem trochu jiná. Angličani totiž velmi rádi upouštějí páru nárazově a nejlépe mimo svoji domovinu. Proč? Inu, svoboda je svoboda a v počtu je síla.
Ne, že by si doma Angličané nedopřáli oblíbených pátečních hospodských radovánek, ve spotřebě alkoholu ale ani zdaleka nefigurují na čelních světových příčkách. Na rozdíl od nás Čechů. Ve statistice roční spotřeby alkoholu zaujímají až dvacátou příčku, zatímco třeba Španělé jsou na místě šestém. No a my?
V evropském žebříčku se pereme s Litvou a Lotyšskem o první až třetí místo.
Takoví Španělé by mohli o Angličanech vyprávět mnoho historek a také je vyprávějí, zejména ti na ostrovech a v dalších oblíbených španělských letoviscích. Třeba v Benidormu, který patří mezi Angličany vyhlášenou večírkovou baštu.
V tomto kontextu vyznívá zajímavě statistický údaj, že Španělé v konzumaci alkoholu Angličany směle porážejí.
Jenomže Španělé mají zejména víno zařazené do denního jídelníčku, zatímco Angličani si alkohol dopřejí nárazově. Zato řádně, hlavně aby to byla jízda.
Snad pro žádný jiný národ na světě neexistují tak dramaticky odlišně vnímané stereotypy jako pro Angličany. Na jedné straně jsou to gentlemani s nepřekonatelným humorem, kde slovo stále platí. Občanky neexistují, doklady nejsou zapotřebí a úřední záležitosti se vyřizují poštou. Stačí to slovo.
Na druhou stranu jsou to ovšem pijáci světa. Jak to tedy s nimi je?
Nejde totiž o to napít se, ale opít se. Angličané si prostě v opilosti libují a považují ji za součást zábavy. Zatímco většina z nás se snaží stavu opilosti vyhnout a hladinka nám k radosti postačí, pro Angličany je dost nepochopitelně cílem.
Není žádnou výjimkou, že pondělní konverzace před ranní pracovní poradou začíná propíráním víkendových opileckých zážitků, za které nikomu není hanba. Nestydí se, nelitují, a hlavně se neomlouvají. Své víkendové útrapy vypráví bez uzardění a s radostí. Za co se taky stydět, když je to přece legrace.
A proč tak rádi jezdí Angličané pít do zahraničí?
Inu, protože pes utržený ze řetězu je logicky šťastný pes. A taky protože skoro všude je to levnější. A skoro všude je lepší počasí. A taky protože je nikdo nezná a nekomanduje. A taky protože se přece všude domluví anglicky. A protože pití je neodmyslitelnou součástí sociálního kontaktu a chumly Angličani zbožňují.
A hlavně protože jejich heslem je „work hard, play hard,“ což by se v tomto kontextu dalo nejlépe přeložit jako „poctivě makám, poctivě chlastám.“
Zkrátka každý národ má něco. Dobře, Angličani občas dělají bordel a jsou na zabití. Ale bez nich by světová kultura byla zoufale chudší a možná bychom ani nevěděli, jak vypadá bujarý gentleman s nepřekonatelným humorem, který má pro strach uděláno. A takový je typický Angličan.
