Článek
Přiznám se, že jsem předtím nikdy na vlastní oči neviděla živého kance. Mrtvého ano, protože můj bývalý tchán byl hajný a často pokoušel míru mojí přecitlivělosti. Dokonce jsem se kvůli němu málem rozešla s bývalým manželem hned v počátcích vztahu.
Mé první setkání s otcem tehdejšího přítele se odehrálo na kraji šumavského lesa nedaleko hájenky. Tchán vystoupil z porostu s velkým baťohem přes rameno, z něhož vykukovala hlava mrtvého srnečka. Chtěla jsem utéct a nikdy se už nevrátit. Do takové rodiny, která vraždí nevinná zvířátka, se přece nemůžu vdát. Co myslíte? Měli jsme srnečka druhý den k obědu.
Byl to prý čin dobrodiní, protože srnek byl vážně zraněný a uhynul by v bolestech. Myslela jsem si, že mě jen uklidňují a má to být jakási zástěrka pro trestuhodný počin. Takové pomyslné mytí si rukou.
Peněz jsme v počátcích manželství moc neměli, tak jsem byla za plný mrazák od tchána ale ráda. Zvěřinu jsem měnila se spolužačkami na vysoké za vepřovou kýtu a kuřecí, abychom si občas dali nějaké normální jídlo. Ale na druhou stranu, takové kančí karbanátky jsou vážně pochoutka.
Nakonec jsem se já, snacha šumavského hajného, začala pravidelně potkávat s divokými prasaty až v Barceloně.
Barcelona je z jedné strany omývána mořem, což většina lidí samozřejmě ví, z druhé strany ji obklopují kopce přírodního parku Collserola, jehož nejvyšší horou je Tibidabo se známým zábavním parkem.
No a tím směrem já bydlím. Úplně na konci Barcelony v rezidenční čtvrti pod horou Tibidabo. Život je to téměř idylicky vesnický, jenom s tím rozdílem, že na metro, kterým se za chvilku dostanu do centra Barcelony, to mám pět minut z kopce a zpátky patnáct minut do kopce.
Netušila jsem, že součástí mého nového života na okraji středomořské městské aglomerace se stanou kanci. Je hezké žít v symbióze s přírodou, ale soužití s rodinami divočáků má do idylky poněkud daleko.
Poprvé jsem se s nimi potkala nedlouho poté, kdy jsem se do čtvrti přistěhovala se svým zcela flegmatickým dobrmanem někdy před třemi lety. Netušila jsem, že zrovna rok 2022 byl pro zdejší divočáky populačně zcela mimořádný a můj nový domov stál přímo na trase jejich sestupu z hor.
Byla už dávno tma a my jsme se vraceli kolem jedenácté večer z nějaké večeře kolem parčíku před nemocnicí, která stojí na kraji velkého kruhového objezdu, do nějž ústí několik pruhů z dálnice vedoucí z města. Místní popis udávám pro vysvětlení, aby bylo jasno, kudy muselo stádo kanců bez úhony proběhnout.
Viděla jsem jenom divné velké stíny a dusot ženoucí se přes jeden přechod a pak přes druhý směrem mezi palmy v parčíku. Ztuhl i můj jinak chrabrý dobrman Oliver. V první chvíli jsem si myslela, že z útulku, který se nachází v kopci nad námi, uteklo množství psů, než se stádo kanců v počtu minimálně deseti prohnalo asi pět metrů od nás. Přeběhli přes další silnici a řítili se směrem do centra Barcelony. Nevěřila jsem svým očím a přiznám se, že jsem sama sebe chvilku podezřívala, že jsem si na té večeři možná trochu přihnula.
Jenomže pak jsem se naučila s nimi žít. K našemu domu přicházeli pravidelně kolem jedenácté večer a někdy se zdrželi až do časného rána. Vím to dobře, protože převalování popelnic, vybírání odpadkových košů a chrochtání mě často probudilo a z nočních vycházek či návratů domů se stalo velké dobrodružství.
Protože je moje ulice jednosměrná a úzká, jednou jsem v taxíku strávila nedobrovolně dlouhých patnáct minut pouhých pár metrů od dveří do domu. Přes silnici totiž byla roztažená rodinka spokojeně chrupající obsah převrženého kontejneru. Taxikář událost nevěřícně fotil, na kance blikal světly a troubil, a nic. Oni si totiž na lidi a městský život dávno uvykli. V poklidu se rozestoupili až když do nich chudák zmatený taxikář začal pomalu najíždět.
V posledním roce mě už divoká prasata svojí přítomností oblažují jen občas, nikoli téměř každou noc, jak tomu bývalo dřív. Barcelonská radnice totiž začala jednat. Každý večer kolem desáté přijíždí popelářské vozy a vyprazdňují kontejnery a ty s biologickým odpadem zajistili tak, že se nedají převrhnout.
Prázdný pozemek na konci naší ulice, který byl z jedné části zarostlý hustým křovím, a kde prý prasata přebývala, byl vykácen. Místo nich se tam ale usadili bezdomovci ve stanech a já někdy toužím po návratu kanců. I oni totiž obsah kontejnerů kontrolují a zanechávají po sobě nepořádek.
Abyste si nemysleli, že přeháním, tak vám předložím pár statistických údajů. Jenom v roce 2022 bylo na území Barcelony nahlášeno 1321 incidentů s prasaty. Číslo po dvou letech kleslo na „pouhých“ 417. Nejčastěji se jednalo o dopravní nehody, útoky na domácí zvířata a poškozování majetku. Byly ale bohužel nahlášeny i fyzické střety s lidmi.
Ani taková Shakira, která má v Barceloně dům, nebyla ušetřena. Dva divočáci jí v parku ukradli kabelku a řádně ji prohledali, než ji v křoví i s mobilem pohodili jako nepoužitelnou.
Situace je mnohem lepší, ale stále nemilá. Zbloudilí divočáci dál korzují městem a jsou odchytáváni a utracováni, což mě jako citlivou duši moc mrzí. Problém prý je v tom, že když už si prasata jednou zvyknou na lidskou potravu, návrat k přirozeným stravovacím návykům je prý takřka vyloučený.
Na druhou stranu je potřeba přiznat městu pochvalu za to, že existují další inciativy k návratu zvěře do přírody, které by měly situaci postupně vyřešit.
O přirozeném chování prasete divokého toho vím pramálo, ale barcelonská univerzita, která dostala zadání vypracovat praktické návrhy, jak si se situací poradit, jistě nějaké vhodné a etické řešení brzy najde.
Kanci se ale bohužel mezitím stali vítaným zpestřením turistů, kteří na ně občas v noci někde narazí a v euforii jim nabízejí jídlo. Prosím pěkně, pokud uvidíte v Barceloně nebo v jiném městě divočáky, i kdyby se vám rodinky s mláďaty zdály roztomilé a třeba se vám jich i zželelo, prosím, nekrmte je.
Je to totiž stejné jako psem. Čím víc mu budete dávat od stolu, tím spíš bude čekat, co zase příště dostane. Jenomže na rozdíl od psa na ty divočáky, kteří se budou stále vracet, žádný pěkný osud nečeká. A vám by se nedej bože mohlo něco stát. S kanci není radno si hrát.
