Článek
Charakter člověka se pozná ve vypjatých situacích a rozvod nebo rozchod k nim rozhodně patří. Když jsou ve hře děti, vlastní ego musí jít stranou. Pocity ublíženosti a křivdy neospravedlňují pomstu. Zejména takovou, jejíž důsledky pocítí hlavně děti.
Všichni jsme četli příběhy žen, které si stěžují věhlasným psychologům, že mají doma nesnesitelného muže, a co teď s tím. A dozví se, že si za to mohou samy, protože podcenily výběr partnera.
Zdá se to být kruté, bezpředmětné a rada k ničemu. Pozdě bycha honit. Teď už nezbývá nic jiného než hasit a za své rozhodnutí pykat. Nebo se rozvést.
Když jsme mladé a bezdětné, hledáme si muže, do kterého se zamilujeme a založíme s ním rodinu. Ten nebožák, se kterým randíme, často ani netuší, jaké s ním máme plány. Že už jsme s ním v hlavě počaly několik dětí, pořídily si dům a zestárneme spolu.
Častokrát je to muž udatný, pohledný nebo zajímavý něčím jiným, a my už se vidíme po jeho boku milované až do smrti. Na skutečné kvalifikační body většinou tolik nemyslíme a slepota nás později dožene.
Jenomže bez romantiky to zkrátka nejde. Říkat někomu, že správná volba partnera je tím nejdůležitějším úkolem, který nám zásadně ovlivní celý život, je sice záslužné, ale často zbytečné. Uhranuté holce je těžko radit.
Stejně bude chtít kluka, který se jí líbí, má perspektivu a možná je tak trochu rebel. Ať si to připustíme nebo ne, hledáme hlavně partnera pro sebe, takového, který nám děti udělá, nikoli toho, kdo bude dobrým otcem. Zní to divně? Mladé dívce se to ale těžko vysvětluje.
S partnerem, který nám přestane vyhovovat, se můžeme rozvést. Oklepeme se a jedeme dál. Otce dětí ale vyměnit nelze. Už jsme s ním spojené až do smrti, jak jsme si původně plánovaly. Ani nám, natož dětem, už ho nikdo neodpáře.
Občas se to ale semele bez větších plánů a dítě je prostě na cestě. Za mého mládí to byla běžná záležitost a dalo by se dalo říct, že zodpovědnost za nový život byla tak trochu pokrytecká. Čekáš s ní dítě, tak si ji prostě vezmeš. A máš hochu smůlu. A ty holka? Buď ráda, že nejsi s děckem sama. Vyšlo to, nebo ne.
Mému tehdejšímu partnerovi udílel rady dědeček, který mu říkával: „Nikdy nespi s holkou, kterou by sis nebyl ochotný vzít.“
Z pohledu holky by se jeho moudro dalo trochu upravit: „Neber si kluka, se kterým se nebudeš moct dobře rozvést.“
Ve dvaceti je to hlavně o štěstí, později už do hry vstupuje víc rozumu. Snad proto je lepší, že dnes mladí tolik nepospíchají. Protože čím mladší, tím je úkol najít si kvalitního partnera a otce dětí složitější.
Jako každý jsem v životě udělala spoustu dobrých věcí i blbostí, ale jedna věc, ta se mi opravdu povedla. Našla jsem totiž svému dítěti skvělého tátu a sobě nejlepšího přítele. I když nám to na víc než pár společných let nevyšlo.
V pětadvaceti už jsem byla rozvedená s tříletým synem, z jehož otce se stal bývalý manžel. A tím vlastně začalo to nejlepší. Přestali jsme se dusit, každý z nás se nadechl a vyrazil si po svém. To nejdůležitější a společné nám ale zůstalo.
Rozvod jsme šli zapít do Blatničky a syn měl pořád maminku i tatínka, i když nebydleli spolu.
Peníze ani péči o něj jsme neřešili nijak systémově, natož po soudech. Kdo na tom byl zrovna lépe, ten platil víc a na výchově jsme se taky vždycky domluvili. Kluci spolu mohli být kdykoli se jim zachtělo a dělat si své věci. Ani v zásadních bodech jsme žádné velké spory nikdy neměli, zejména pokud šlo o vzdělání, cestování a koníčky.
Z mého bývalého muže se stal nejlepší kamarád a rádce. Jsme si přiděleni a spoutáni už navždy. Máme přece spolu dítě.
Exmanžel synovi pořídil malou sestřičku a z dětí se stali sourozenci jak se patří, i když s velkým věkovým rozdílem. Jeho dcera je u mě vždycky vítaná a mám ji ráda, stejně jako bývalé tchány. Synovi jsem pořídila skvělého otce a co je víc?
Kamarádky mi často říkají, že to nejlepší, co mě v životě potkalo, je exmanžel. A mají pravdu, až na jednu podstatnou drobnost. Nebýt syna, možná bychom o sobě už ani nevěděli. Občas bychom si možná vzpomněli na starou lásku, která nevyšla. To on nás spojil navždy.
Před pár měsíci se z nás stali pyšní prarodiče a o další společnou věc máme už navždy postaráno. Možná jednou skončíme ve stejném domově důchodců a budeme se zase dohadovat, filozofovat, kout pikle a vzájemně si dohazovat stařenky a stařečky.
Rozvodu nikdo z nás nelituje. Jako partneři jsme byli nekompatibilní, zatímco jako přátelé a rodiče táhneme za jedem provaz. Láska a pouto totiž nemusí být jedno a totéž. Správný výběr partnera je ale zásadní pro celý další život. Ať už s ním zůstanete nebo ne.
Gratuluji těm, kterým to vyšlo, a podařilo se jim najít si skvělého manžela a zároveň báječného otce dětí. Rozvod není vstupní podmínka, ale možnost, jak se ctí vybruslit z nespokojeného manželství. Ovšem nikoli ze společného rodičovství.
Rozvedení partneři nemusí být přáteli. Ale dělat ze života peklo sobě a hlavně dětem, je neodpustitelné. A ještě horší je brát si děti jako rukojmí a trestat je za své vlastní chyby a špatná rozhodnutí. Klobouk dolů před všemi, kteří to zvládli s grácií.
Dobře se vdát a oženit je umění, ale ještě větší umění je dobře se rozvést.
