Článek
Podle důvěryhodných statistik, ale i podle selského rozumu, zůstávají kluci u rodičů v průměru o několik let déle než dívky. Ty se také vdávají průměrně mladší a dřív dospívají. Na tom není nic podivného. Kluci zkrátka mají rádi teplo domova a holky ho zase rády vytvářejí. Tedy většinou.
Zodpovědnost za svůj život a odchod od rodičů je velkým milníkem v mladém životě. O něco snazší to mají ti, kteří stráví studijní léta na kolejích nebo ve sdílených bytech a domů jezdí jenom na víkendy. Musí se naučit aspoň nějaké samostatnosti a odtrhávají se od rodiny postupně.
A možná úplně nejhůř, ale na to jsem žádné statistiky nenašla, jsou na tom synové svobodných, rozvedených nebo ovdovělých matek. Nebo matek-pečovatelek. Z nich se pak snadno stávají obyvatelé mama hotelů, protože je to prostě pohodlné a zřejmě i vzájemně výhodné.
Všude se mluví o vzrůstajících cenách za bydlení a těžším startu pro mladé. To je pochopitelně problémem, který se nepřekonává lehce, ale ne vždycky je to důvod jediný.
Nejdéle zůstávají v rodných hnízdech mladí lidé v jižních zemích, jako je Španělsko, Chorvatsko či Itálie, naopak nejdřív vylétají děti na severu Evropy a rozdíl mezi těmito kulturami je 10 a více let. A bylo to tak vždycky, mnohem dřív, než se začalo o nějaké bytové krizi vůbec mluvit.
Znám to moc dobře ze své vlastní rodiny. Můj bratr, s nímž sdílím pouze linii otcovskou, u mě před mnoha lety asi rok bydlel v Praze, když si tam našel první práci. Předtím strávil pět let na zahraničních studiích a lecčemu praktickému se tak samozřejmě naučit musel. Z nějakého důvodu ho to ale neustále táhlo k mamince do jižních Čech.
Jeho maminku, moji nevlastní matku, jsem zbožňovala už jako malá holčička, když si ji můj otec jako druhou manželku vzal, a počal s ní mého nevlastního bratra. Ona se totiž pro rodinu vzdala sama sebe. Vlastní blaho odsunula kamsi stranou a jejím světem se stal můj otec a děti. Pečovala o všechny včetně mě, když jsem k nim přijela, s nevýslovnou a nikdy nekončící obětavostí a laskavostí.
Jenomže otec zemřel, když bylo bratrovi patnáct a nevlastní maminka zůstala s dětmi sama. Snažila se jim ztrátu otce vynahradit a do péče vložila ještě víc úsilí.
U mě byl bratrův život podstatně jiný. Musel po sobě svůj pokoj alespoň trochu uklízet, což znamenalo nevršit dva týdny staré krabice od pizzy na zemi, použité ponožky dávat do koše na prádlo a špinavé nádobí alespoň odnést do kuchyně, neřkuli rovnou ho naskládat do myčky.
Měla jsem v té době hodně náročnou práci a vlastního syna na středoškolském programu v zahraničí, takže jsem se o bráchu starat nemohla a stejně bych to ani nedělala. Táhlo mu už na třicet.
Jednou jsem přijela domů z práce později než obvykle. Brácha stál v kuchyni, prozpěvoval si a vařil boloňské špagety. Nejen že to v domě skvěle vonělo, ale řeknu vám, tak dobré špagety jsem nikdy nejedla. K mému překvapení mě bratr zapřísahal, abych hlavně jeho matce neříkala, že umí vařit. Tahle jeho věta mi od té doby rezonuje hlavou.
Od mě se bratr přestěhoval do pronajatého pražského bytu, který mu matka ve zhruba měsíčních intervalech jezdila z jižních Čech uklízet. Za pár let se přestěhoval zpátky k mamince a žije tam doteď. Nikdy se neoženil, což asi není velké překvapení a moje nevlastní maminka vůbec netuší, že její syn umí vařit.
Můj vlastní syn stojí na opačném pólu spektra. Už od malička jsem od něj vyžadovala samostatnost a často jsem za to byla okolím pranýřována coby krutá matka. Chtěla jsem ale vychovat muže, který se o sebe dokáže za každých okolností postarat. A to se mi povedlo. Až tak, že je mi ho skoro líto.
Syn se oženil ve Španělsku. Jeho manželka, stejně jako její bratr, žila do té doby u rodičů, a jako jediná dcera je tatínkovým mazánkem. Mého syna si její rodiče oblíbili hlavně proto, že se o jejich dceru dokáže postarat jako žádný předchozí přítel.
On totiž umí nejen uvařit, vyprat a vyžehlit, ale také všechno zařídit, opravit a vymyslet. Jeho paní ale stejně mluví o rodičovském domě jako „u mě doma.“ Byt si koupili ve vzdálenosti pět minut pěšky od rodičů, aby to neměla „domů“ daleko. Když totiž syn odjíždí na služební cestu nebo za rodinou do Čech, ona se na tu dobu stěhuje k rodičům. Sama doma být totiž neumí.
V jižních krajích to ale mají trochu jinak. Rodina je totiž skutečně základ všeho a úzké propojení se prolíná napříč generacemi. Obě babičky mé snachy bydlí se svými dětmi a nikoho by ani nenapadlo, že by tomu mělo být jinak. Každé svátky a oslavy se nesou v duchu velkých rodinných sešlostí včetně tet, strýců, bratranců, sestřenic a rodina je skutečným bezpečným přístavem, ve kterém si všichni navzájem pomáhají. Proto ani nikdo nějakou samostatnost výrazně neřeší. Až přijde čas, tak přijde.
Na příkladech mé české i španělské rodiny je vidět, že ekonomické důvody pro osamostatnění a věk odchodu od rodičů nejsou jediné a mohou být i zástupné. Kdyby ještě můj otec žil, bratr by možná byl dávno ženatý nebo aspoň žil sám. A kdyby snacha nepotkala zrovna mého syna, ještě dávno po třicítce by spokojeně žila se svými rodiči. Ani v jednom případě by důvod nebyl ekonomický.
Rozhodně nezlehčuji vážnost řešení bytové otázky, ale je zapotřebí si přiznat, že ne vždycky je tím hlavním důvodem, proč mladí s odchodem z domova nespěchají. A jestli právě to je důvodem pozdějšího zakládání rodiny či naopak, to přenechám kvalifikovaným sociologům. Nikdy jsem nevěděla, jestli bylo dřív vajíčko nebo slepice.
Co už ale vím je, že druhým se do rodiny nekecá. Ať si myslíme, co chceme, každý má právo na vlastní životní scénář. Hlavně aby byli všichni protagonisté spokojeni. A že se někomu nelíbí, jak někdo druhý žije? Vždyť si ho brát nemusí.
Není nic protivnějšího než všeobecný názor, že „tak se to má dělat.“
