Článek
Snad jsem trochu divná, ale k autům jsem měla vždycky trochu zvláštní a osobní vztah. Už jako malá holčička jsem si z písku stavěla místo hradů kabinu auta s volantem a místo panenek si hrála s autíčky. Nevyrostl ze mě ale žádný babochlap, automechanik ani závodnice. Dalo by se říct, že jsem spíš intelektuálně zaměřená než manuálně zručná a jiné chlapské záliby mi nic neříkají. Zkrátka jenom k těm autům mě to vždycky táhlo.
Kolo si vyměnit neumím a motory jsou pro mě španělskou vesnicí. Auto pro mě odjakživa představovalo mnohem víc než dopravní prostředek, ale najít správná slova dá zabrat. Není totiž auto jako auto. To, které nemá tu správnou duši, mě totiž nezajímá.
Víc než praktický způsob, jak se pohodlně dostat z bodu A do bodu B pro mě auto vždycky znamenalo svobodu. A ač to možná zní jako klišé, cesta byla vždycky důležitější než cíl. Požitek z jízdy a vlastního bytí tam, kde se mi líbí. Nejradši jsem jezdívala v autě sama nebo se psem a žila si svým vlastním životem s vlastními myšlenkami a prožitky. Ne protože bych se o ně nechtěla dělit, ale protože jsem potkala málo těch, kteří to měli stejně a dělit by se mohli.
Jezdívala jsem hodně a po celém světě. O autech půjčených ale tak úplně mluvit nechci. Ty mají pouze kouzlo svobody něco zažít a vidět a třeba si i prověřit vlastní schopnosti. To se hodí v zemích jako je Argentina, kde v zásadě žádná z našeho pohledu logická pravidla na silnici neplatí a projet bez úhony centrum Buenos Aires po čtrnácti pruhové silnici mezi samými taxíky je oříšek, který prověří nejen řidičský um, ale také pevné nervy. Nebo takové Portoriko, kam se 90 procent aut vrací do půjčovny ťuklých nebo nabouraných. Zůstat v těch deseti procentech dá v místních podmínkách docela zabrat a můžete si směle poklepat na rameno, když se vám to povede.
A co myslím tou duší? Duše auta je zvláštní mix vnějšího designu, interiéru a schopností. Stejně jako se zamilováváme do určitého člověka. Ze stejného důvodu, který není nic jiného než záhadná alchymie téhož. Designu, interiéru a schopností. Hlas, který vás uhrane, odvaha a pohodlný a vytříbený interiér. Je krásný zvenku i zevnitř, alespoň pro vás. Zkrátka je vám s ním dobře.
Vždycky se mi líbila stará auta a veteráni, ale postrádaly pro mě praktickou stránku věci. Trochu jako odkvetlý idol, který je sice pořád zajímavý, ale špásovat se s ním moc nedá. Navíc je to špás poměrně drahý na to, jak málo použitelný je. Takže nic pro mě.
Hodně řidičů má vztah k nějaké značce aut. Někdo nedá dopustit na škodovku, jiný adoruje BMW nebo mercedes a já měla kromě jiných aut postupně tři jaguáry. Nevím proč, asi mě fascinovala jejich anglická důstojnost smíchaná s jistou rozverností a neotřelostí. Jenže i ty mě nakonec zklamaly.
Toho posledního jsem si koupila úplně nového z fabriky, takže jsem měla možnost trochu promluvit do designu. Vybrala jsem si barvu bílou a sedačky teple krémové. Dřevo na palubní desce vyměnila za světlý ořech a přední blatníky ozdobila kovovými mřížkami. Zkrátka to bylo moje auto a jako žádné jiné na silnici.
Prý kdo to kdy viděl, dávat do bílého auta světlý interiér. Mám jít s davem a vytvářet kontrasty, říkali mi u dealera. Nedala jsem se. Na moji otázku, jestli někdy viděli bílou loď s černým interiérem mlčeli. Jasně že neviděli. Byl nádherný.
Po několika letech a mnoha tisících mil najetých po celé Evropě v té své lodi jsem začala uvažovat o výměně za novější model. Sentiment to byl stejný jako prodávat dům, ve kterém jste prožili spoustu krásný chvil a chcete ho vyměnit za nový.
Jenže ouha. Nové modely byly sice vybavené všelijakými vychytávkami, ale duši neměly. Z okleštěného vzorníku zmizel světlý ořech i teplá barva krémových sedaček. Zbyl jakýsi divný studený odstín a těch pár centimetrů dřeva s vysokým leskem nebylo za co vyměnit. Sedačky aerodynamické a praktické, ale vzdálené pohodlí mého křesla. Byla jsem zmatená a zklamaná. Prý je trendy přizpůsobovat se německé dokonalosti.
Do prčic, kdybych chtěla německé auto, tak si ho přece pořídím. Vzali mi individualitu a snažili se mě zaškatulkovat. Radši jsem si tu svoji loď nechala dalších pár let, dokud jsem se z Anglie nepřestěhovala zpátky na pevninu. O vnucenou uniformitu nestojím.
Proč mě napadlo zrovna o tomhle tématu mluvit? Protože jsem byla na akci, která ve mě zažehla zapomenuté vášně a došlo mi, že stará láska opravdu nerezaví.
Jeden můj španělský přítel tvrdí, že je občas dobré být rebelem. Souhlasím, jenomže rebelem může být jen ten, který si to může dovolit. A to on může.
Sestavil tým opravdových profesionálů, po celé Evropě skoupil jeden konkrétní model málo ojetých jaguárů z přelomu 21. století a vdechl jim novou duši. Žádné staré skořápky, ale spolehlivé postarší vozy po jednom majiteli.
Každé auto má své pořadové číslo, vlastní interiér a jinou barvu. Taková osobitá stará duše v novém hávu. Z té důstojné a elegantní nádhery mi přecházel zrak a srdce bušilo. A rozhodně jsem v emocionálně pohnutém stavu nebyla sama.
Postarší chlapi měli v očích lesk jako neposlušní kluci a mladým, kteří na akci dorazili elektrickými auty, spadla tou nádherou brada. Není nic krásnějšího než vdechnout starým věcem nový život. A to mi vnuklo myšlenku.
Už vím, jak to s tou mojí nostalgií je. Některé duše totiž opravdu nestárnou. Stačí vyleštit exteriér, z interiéru vytáhnout co to jde a poladit motor. Auto je připraveno na svůj druhý život s novým majitelem.
Ta auta i ti chlapi nějak zestárli spolu se mnou. Možná by to chtělo na sobě taky zapracovat. Trochu vybrousit exteriér, interiér osvěžit starými touhami a motor udržet v chodu. O duši bez správného obalu a praktického využití totiž nikdo nestojí.
S postaršími chlapy a ženskými je to stejné jako s těmi auty. Stačí poladit exteriér a zažehnout novou jiskřičku. Ale tam, kde nikdy nic nebylo, ani tým světových specialistů toho moc nevymyslí.
Takže si dál rebeluji jen tak sama pro sebe a pořídím si malého fiátka. Ten má taky něco do sebe a aspoň se v něm trochu povozím. Ale ty opravdové rebely tajně obdivuji. Za to, že se žádnými uniformními trendy nenechají převálcovat.
