Článek
Možná není moje osobní schopnost termoregulace na nejlepší úrovni a někdy jakožto Češka duší i tělem ve světě vzbuzuji údiv, protože bych přece měla být na zimu zvyklá a mít, alespoň co se počasí týká, tuhý kořínek. Ale vlastní původ a vzpomínka na kruté české zimy mi v ničem nepomáhá. Obrázek teplého českého domova je totiž za trest.
K zamyšlení mě inspiroval dotaz v české facebookové skupině v Barceloně. Jakási dáma se nás ptala, jestli jí bude stačit na silvestrovský výlet do přímořského města jenom svetr, či si snad má přibalit i bundu. Prokřehlými prsty jsem si obalila krk tlustou šálou a odepsala jí, co si o obsahu jejího kufru myslím.
Začalo to už v Anglii. Možná teď obracíte oči v sloup, protože to je přece jasné, že na ostrovech musí trpět každý. Přestěhovala jsem se začátkem března a na anglickém jihu bylo zrovna mimořádně slunečné a teplé předjaří. Chodila jsem v tričku, seděla na zahrádkách a v duchu se smála všem škarohlídům. Dlouho mi ten posměch ale nevydržel.
Ještě v květnu jsem chodila zabalená v několika vrstvách a nechápala Angličany, kteří brouzdali ulicemi v žabkách a krátkých rukávech, jako by se procházeli po francouzské riviéře. Ale zvykla jsem si. Netrvalo ani rok, než jsem odhodila vrstvy oblečení a jen tak ve střevíčkách bez ponožek a v lehkém svetříku vítala zimomřivé a udivené kamarádky z Čech. V jejich očích jsem už byla pravou Angličankou.
Anglické zimy nikterak tuhé nejsou a průměrné teplotní rozpětí během roku se drží kolem 20 stupňů. S ojedinělým sněhem ovšem nastávají naprosté kalamity a zmatky, což přišlo hned s mojí první anglickou zimou.
Do práce jsem jezdila autem do vedlejšího města a ráno po jedné sněžné noci jako jediná dorazila do kanceláře. Dálnice byla lemovaná odstavenými auty z minulého večera a jejich totální nepřipravenosti za volantem jsem se jako Češka odchovaná zimní mizérií usmívala. Předjížděla jsem vozy šinoucí se sněhem 5 km za hodinu, zatímco mě suverénně minul sebevědomý chlapík ve sporťáku, kterého jsem našla asi za dva kilometry ve škarpě. No, na letních pneumatikách a bez základů fyzikálních zákonů jízdy na sněhu se fakt jezdí blbě.
Ale takových skutečně zimních a zasněžených dnů je v Anglii pomálu a teplota málokdy padá pod nulu, zejména v jižních částech země. Zkrátka žádná opravdová zima, ale ani opravdové léto, jak jsme zvyklí.
Oni jsou ale na to své počasí pěkně připraveni a každá domácnost je vybavena topením, starší i modernější domy ještě k tomu krbem, zato klimatizaci nebo bazén najdete pouze výjimečně. K čemu taky?
Na ostrovním počasí není ani tak nepříjemný déšť, který kromě Skotska opravdu nepadá každý den, jak by si někdo mohl myslet, ale prakticky všudypřítomný vítr. K tomu časté skutečné vichry, při kterých se po dálnici jezdí jenom s velkým rizikem, a které dokážou převrátit kamiony. Kolikrát jsem ležela zachumlaná pod peřinou, poslouchala zlověstnou meluzínu prohánějící se komínem a modlila se, aby mi vítr neodnesl střechu.
I když střídání ročních období vzhledem k pouhému dvacetistupňovému rozdílu není pro přizpůsobení těla nikterak složité, nedá se považovat ani za bůhvíjak radostné. To náš běžný více než čtyřicestistupňový roční výkyv je o poznání veselejší.
K anglickému životnímu stylu patří výlety nebo rovnou stěhování do teplých krajin, zejména do Španělska, v jehož některých částech si již ostrované zřídili vlastní enklávy. Kdo by se tomu divil? Koneckonců i my, Češi, pravidelně trávíme čas u moře. Je to ale kvůli tomu moři, ne protože bychom doma měli chladno.
I já jsem se jako správná Angličanka po mnoha letech přesunula na jih Evropy, konkrétně do Barcelony. Vůbec jsem nepočítala s tím, že v pronajatém bytě prakticky umrznu a po meluzíně v komíně a vyhřátém českém domově se mi bude zoufale stýskat.
Španělské zimy jsou proti těm našim mírné, ale v některých regionech, a řeč vůbec není o horských oblastech, mohou v noci klesat k nule. Jenomže ani pět či deset stupňů není vzhledem k vlhkosti vzduchu stejných pět stupňů jako u nás. To je vážně po čertech zima, která vám leze do kostí. Můžete si je sice trochu prohřát během dne, protože zimní bunda, tlustá šála a rukavice by se daly básnicky nazvat jako vybavení, které „se sluncem odešlo, po slunci přišlo.“
Španělská pevnina je od severu po jih velmi rozlehlá, ale nepomůžete si prakticky nikde. Oni totiž Španělé tradičně dbají zejména na léto a když už počasí nějakým domácím vybavením čelí, pak klimatizací, nikoli topením.
Představte si krásné domy z období secese nebo modernismu, kvůli kterým španělská města obdivujeme, a úzké uličky, do kterých z praktických důvodů neproniká slunce. Tak tyto domy nemají topení a většinou ani klimatizace. Nejsou jím vybavené ani daleko modernější domy, jak by se snad dalo předpokládat.
Koneckonců podle statistik má ve Španělsku klimatizaci překvapivě pouze 41% nemovitostí a jejich četnost stoupá směrem k jihu. Umíte si představit, jak je to pak s topením.
Netušila jsem, že hlavním kritériem při hledání bydlení by mělo být vytápění. Takže jsem jako tisíce jiných naivních přistěhovalců, ale pochopitelně i místních, skončila v hezkém bytě se slunečnou terasou, jednoduchými skly v oknech a bez topení.
Teplota ten rok sice až k nule neklesla, ale i tak se teploměr v bytě mezi listopadem a březnem propadal pod 14 stupňů. V noci to sice takový problém nebyl, protože vrstva peřin mi poskytla dostatek příjemného spánku, ale dny byly vážně kruté.
Nikdy by mě nenapadlo, že se mi ve Španělsku bude stýskat po českých nebo anglických zimách, kdy se celí prokřehlí z mrazivého dne vrátíte do vyhřátého domova, uvaříte si horký čaj s medem a bude vám fajn.
Ve Španělsku se vrátíte promrzlí domů a přivítá vás jenom chlad, až vám jde často od úst pára. Sedět u psacího stolu a pracovat z domova není výhra, ale trest. Prsty prokřehlými zimou se totiž moc psát nedá a do telefonu se také se ztuhlou pusou přes šálu mluví špatně.
Zkrátka jsem doma trávila zimu v tlustých a často vrstvených ponožkách, teplácích, o nichž jsem mimochodem konečně zjistila, proč se tak jmenují, a několika svetry pod tlustým županem, který se jako izolace ukázal úplně nejlepší. Zabalila jsem se do několika dek a proklínala chvíle, kdy jsem si potřebovala dojít na záchod a odvrstvit se. I psa jsem balila do deky, protože se chudák celý klepal.
Když už jsme u toho psa, věřte tomu nebo ne, ale dva roky jsme se v zimě jako bezdomovci chodili ohřívat do metra, kde bylo příjemně. A nemyslete si, že jsem si jenom špatně vybrala. Přesné statistiky sice neznám, ale bytů bez topení je v Barceloně zcela jistě většina.
Jistěže jsme si pořídili elektrický přímotop. Jenomže ten byt se čtyřmetrovými stropy a špatně či vůbec izolovanými okny vyhřeje tak v rádiu jeden metr. Zbytek uteče ke stropu nebo netěsnícími jednoduchými okny ven. Ale protože byl na kolečkách, jezdil se mnou tam, kde jsem zrovna pobývala.
Čím víc na jih, tím menší pravděpodobnost, že bude nemovitost na zimu vybavená. A nemyslete si, že na jihu topení opravdu potřebovat nebudete. Ani když vnější teplota neklesne pod deset stupňů, ve zdejší vlhkosti stejně vyhráno nemáte.
Záhadu neexistence topení jsem nevyluštila a stále přemýšlím nad studeným životem minulých generací, které se na rozdíl od zbytku Evropy rozhodly, že žádný takový luxus nepotřebují.
Nové budovy a modernizované prostory už samozřejmě s vytápěním počítají a do jednoho takového bytu jsem se i já přestěhovala, abych nemusela ze Španělska utéct kvůli nesnesitelné zimě. Tomu by stejně nikdo nevěřil.
Přijdu domů, na věšák odložím zimní bundu se šálou a je mi fajn. Pocit, který jsem dřív považovala za samozřejmý, je teď pro mě větším luxusem než pláž dvacet minut jízdy metrem.
Pokud se i vy necháváte unést vidinou teplých krajů a v hlavě vám hodlá červíček touhy přestěhovat se do Španělska, mějte na paměti, že nic neoceníte víc než účinné topení. Je to prozíravější, než se jet na zimu ohřát do tepla a zjistit, že je vám chladno až k breku.
