Článek
Když mi bylo dvacet, seznamky také existovaly, ale v jiné podobě. Byly to novinové inzeráty typu „Muž 25 let, vysokoškolský student s všestrannými zájmy, vysoký 185 cm, hledá dlouhovlasou dívku do nepohody. Zn. Sportovní duše.“
Žádné fotografie se neotiskovaly, takže si člověk takového vysokoškolského studenta mohl jenom představovat. Mohl mu třeba napsat někam do redakce a čekat, jestli od něj přijde dopis, ze kterého vypadne fotka z maturitního alba.
To dnes je výběr a s ním i jistá nenasytnost na zcela jiné úrovni. Stejně jako nabídka zboží v obchodě. Můžete se přebírat plnými regály, číst si profily jako příbalové letáky a také sami sebe nabízet jako na trhu. Vyzkoušet a vrátit do oběhu, když zboží nesedne.
Před pěti lety jsem se přestěhovala do Barcelony a zvědavě se kolem sebe rozhlížela. Seznamovat se s městem, místními zvyklostmi a pilovat jazyk s nějakým sympaťákem jsem považovala za dobrý nápad. Dobrý nápad je to pořád, jenom ti sympaťáci se zatím schovávají bůhví kde. To ale nevadí, dobrodružství tak může pokračovat.
Online seznamky jsou totiž místem potkáváni se zvířátek, kytiček, přírodních scenérií, talířů plných jídla a motivačních frází. A také jakéhosi trendu doby, jímž jsou bosé nohy od kolen po chodila s křivými prsty.
Postavy v upnutých cyklistických oblečcích s brýlemi a helmou na hlavě, ze kterých jsou vidět jenom nos a fousy nebo hlavy v motoristických přílbách mají být zřejmě upoutávkou na životní styl. Ale ne ten můj. Já jsem totiž veskrze kavárenský povaleč, takový bohém tradičního stylu. A taky tak trochu rebel.
Myslím, že je to jakási místní móda, jak jinak si vysvětlit, že se na seznamkách v hojném počtu vyskytují muži s náušnicí v uchu, a to i v mé kategorii padesát pět plus. Ani tito muži nejsou mojí cílovou skupinou. Zkrátka to chce trpělivost.
Nebudu lhát. Za těch pět let jsem si dala schůzku s mnoha muži a většinou to bylo setkání také poslední. Jejich jména, příběhy a často ani obličeje si už nevybavuji, ale mnohé z nich stále na seznamkách potkávám a pousměji se nad střetem online světa a reality.
V hlavě mi utkvělo pár mužů, kteří ve mě zanechali nezapomenutelný dojem a moji seznamovací zkušenost povýšili o několik stupňů. No jen považte.
Začalo to slibně. Už ani nevím, proč jsem zavrhla hned prvního pána, který o mně stál. Viděli jsme se dokonce třikrát, přičemž na posledním rande jsem byla prvně v životě posazena na elektrické kolo. Myslím, že jsem měla v hlavě dalšího kandidáta, který se mi líbil o poznání víc, ale já jemu asi ne, protože se po první schůzce neozval. Sebevědomí mi tím ovšem nijak nesrazil.
Jeden pán mi otevřel oči a díky němu už z nabídky předem vylučuji všechny, kteří se na profilových fotografiích nesmějí. Nejenom kvůli tomu, že úsměv je mi sympatický, ale stala jsem se podezřívavou.
Tenhle pán měl totiž ke stylizaci a pečlivému výběru fotek důvod. Chyběla mu totiž půlka zubů. No, půlka možná ne, ale pět určitě. Moje španělština rozhodně není dokonalá, ale tomuhle pánovi rozumět nebylo téměř vůbec. Dokonce i číšník se musel na objednávku zeptat třikrát a díval se na mě směsicí soucitu a pobavení.
Neutekla jsem hned, ale dopila jsem kafe, které jsem sobě i jemu zaplatila. Pán příliš vábně nevoněl a myslím, že mu chyběla stálá střecha nad hlavou.
I další pán, vysoký štramák, měl problém s bydlením. Před nedávnem se odstěhoval od manželky a střídavě pobýval u přátel. Vzhledem k tomu, jak moc se zajímal o moji bytovou situaci, předpokládám, že hledal útočiště.
Pak jsem dala šanci motorkáři a od té doby je pro mě, vzhledem k četnosti výskytu fotografií s motorkami, podstatná část pánských profilů tabu.
První schůzka v kavárně proběhla nečekaně příjemně vzhledem k tomu, že jsem bez varování s sebou přivedla psa. Rozhodla jsem se totiž šlapat do toho od začátku a žádný závažný fakt týkající se mého životního stylu neskrývat. Pán měl radost!
Taky ho potěšilo, že mám ráda chiringuita, neboli plážové bary, a dostal skvělý nápad vyvézt mě za město a ukázat mi svůj oblíbený podnik. Prý tam nejen dobře vaří, ale nohy v písku a hučící mořské vlny jsou dokonalou kulisou k první večeři. Jenomže je potřeba tam nejprve dojet.
Den předem mi poslal fotky tří motorek, prý abych si vybrala. Vybrala jsem si harleye. Nikdy jsem na něm neseděla, tedy ne, že bych v životě seděla na mnoha motorkách, ale měla jsem pocit, že na harleyi se jezdí pomalu, a taky se mi zdál víc stabilní než ty ostatní z výběru.
Už když jsme vyjeli na dálnici z Barcelony a pán přidal plyn, málem jsem vypadla na krajnici a jen taktak nepřišla o kabelku. Hrůzou jsem zavřela oči, když jsme projeli příliš těsně mezi dvěma kamiony. A co teprve na úzké klikaté silničce vedoucí k pláži, když se před námi objevil místní autobus. Mému šoférovi otravoval život, protože mu vyfukoval zplodiny do obličeje. Takže jsme ho vzali v jedné ze zatáček, kam nebylo moc vidět.
Místo to bylo opravdu nádherné a romantické. Na zklidnění jsem si objednala první skleničku vína. A pán taky. A pak další a ještě jednu. O čem jsme si povídali a jak chutnala večeře, si nevzpomínám. Hlavou mi totiž běžela jedna jediná myšlenka – jak se odsud dostanu domů. Na ten šílený stroj s tím šíleným, a k tomu ještě lehce přiopilým pánem nesednu.
Sedla. Nic jiného mi v odlehlém koutě daleko za Barcelonou v noci nezbylo. V křeči jsem byla ještě druhý den ráno a s pánem jsme se shodli, že náš životní styl je nekompatibilní. Ale jinak byl fajn.
Pak přišel na řadu kleptoman. Okouzlující a šarmantní muž, světoběžník a majitel prosperující firmy. Na první drink mě pozval na střešní terasu jednoho místního luxusního hotelu. Zavírali ale brzy, takže jsme se rozhodli pokračovat v jiném podniku.
Před odchodem jsem si odskočila a pán na mě mezitím galantně čekal u vchodových dveří. Teprve v dalším baru jsem se dozvěděla, že jsme z terasy odešli bez placení, což je prý velká legrace. Z kapsy pán povytahoval předměty nevalné hodnoty, jako pár podtácků, lžičku a propisku s hotelovým logem. Tu asi sebral na recepci.
Když se pokoušel mi nacpat do kabelky popelník pro změnu s logem baru, kde jsme seděli, protože v kapsách už asi neměl místo, vzdala jsem to. Ale jinak s ním byla legrace.
Další mě naučil místní tradici pití vermutu v neděli před obědem, kterou jsem si jako památku na něj uchovala. Jenomže pán snad ani v jedné větě nevynechal bývalou manželku a oči se mu přitom podivně leskly. Možná byl vermut jejím oblíbeným pitím. Tak na zdraví bývalé manželky!
Poslední schůzka byl tak trochu smutný příběh. Ne, že by fyzický vzhled byl pro mé účely to nejdůležitější, ale tenhle pán se mi moc líbil. Ve skutečnosti snad ještě víc než na fotkách. Než promluvil.
Dala jsem si skleničku vína a pán kolu. Připadala jsem si trochu trapně jako nějaký alkoholik, ale můj společník mi vysvětlil, že má rakovinu a alkohol je pro něj tabu. Další hodinku, než jsem skleničku dopila, jsem se dozvěděla všechny podrobnosti diagnostiky, úskalí léčby a dalšího předpokládaného vývoje.
Ani nevím, jestli má pán děti, ale jeho zdravotní stav znám podrobně. Moje útlocitná duše mi sice vyčinila za nedostatek empatie, ale s pánem jsem se víckrát vidět nechtěla.
Nejsem tak vybíraná a domýšlivá, jak by se mohlo zdát. Ani já jsem nebyla pro některé pány ta pravá, většinou pro ty, kteří se mi líbili nejvíc. Ale zjistila jsem o sobě podstatnou věc. Že já se vlastně vážně seznamovat ani nechci. Občas se pěkně obléct, upravit a poznávat svět, je ale fajn.
Chlapa sice nemám, ani jsem s nikým nebyla na výletě nebo na koncertě, jak jsem si původně vysnila. Zato ale umím jezdit na elektrickém kole, naučila jsem se pít vermut, svezla se na harleyi, znám místní oblíbené podniky a zlepšila se ve španělštině.
Kromě toho mám pár nových přátel. Lékárníka, veterináře, policistu a správce nemovitostí. A pak že jsou online seznamky k ničemu! Hlavně se nebrat příliš vážně.
