Článek
Každý, kdo prožil nějaký kus života se svými prarodiči a pravidelně s nimi trávil čas, si moc dobře pamatuje, co mu předali, vštípili nebo jaká dobrodružství s nimi zažívali. Ti, co měli štěstí a mohli si užívat si babiček i dědečků z obou stran, vědí, že zkušenost to byla mnohdy velmi rozdílná. Přesto si od každého odnesli do života něco důležitého.
Role prarodičů totiž není jenom v hlídání dětí, když rodiče nemohou nebo si chtějí dopřát trochu volna. Jako děti jsme se k prarodičům těšili na prázdniny. Protože jsme měli volno, prarodiče na nás měli čas a většinou nám dovolili víc než rodiče.
V trochu starším věku jsme k nim bývali tak trochu shovívaví, protože oni už nevěděli všechno. Nebo vlastně skoro nic. Neznali populární zpěváky, moderní doba jim úplně unikala a jazykové novotvary je přiváděly v němý úžas. Vzdělávali jsme se tak trochu navzájem.
Dříve maminky udělovaly svým dcerám a snachám rady, jak se starat o malé dítě, zejména v případě prvního potomka. I to bývala role babiček. Dnešní mladí rodiče mají k dispozici moderní prostředky, rady ze všech virtuálních stran a praktiky, které za nás nebývaly. Už nemusí prát pleny, tedy pokud nechtějí, mají k ruce plno vymožeností nebo jsou ekologicky a výživově uvědomělí.
Jak dítko roste, role prarodičů sílí. Pomáhají dítěti objevovat svět, učí ho novým dovednostem, provádějí s ním taškařice a předávají mu kus sebe, své rodiny a vlastních tradic. Jejich role je nenahraditelná.
Je velká škoda, když dítě nemůže s prarodiči trávit čas. Ať už z praktických důvodů, protože je prostě nemá, nebo to není z jedné či druhé strany žádoucí. Dočítáme se, že někteří rodiče se snaží čas dětí strávený s prarodiči omezit nebo prarodiče z různých důvodů nejeví zájem. Dítě je tak ochuzené o pocit rodinné sounáležitosti a neocenitelný babičkovský a dědečkovský vliv.
Vyrůstala jsem v kulturně rozmanitém prostředí, z dnešního pohledu tak trochu mezinárodního. Prarodiče ze strany maminky byli vzdělaní lidé s řekněme prvorepublikovou tradicí a způsoby, zatímco východoslovenští příbuzní žili na vesnici se slepicemi a suchým záchodem na dvoře. Česká babička mi četla knihy a brávala mě na koncerty vážné hudby, slovenská babička v neděli do kostela. Měla jsem je ráda obě.
Naučily mě dívat se na svět z různých úhlů pohledu a dědečkové všelijakým dovednostem. Ten český mě třeba naučil hrát mariáš a díky slovenskému dědečkovi dodnes vím, jak poznat správně uzrálý meloun.
I domácí režim byl v obou domácnostech a rodinách velmi odlišný. Ale nikdo si nestěžoval, nediktoval, neurčoval a nekomentoval, jak by se mělo správně žít. Nebo si to nepamatuji. Prarodiče měli na můj vývoj zcela nepopiratelně obrovský vliv a já se nechala formovat. Pochopitelně nejenom kvůli tomu mariáši a melounu.
Mé vnučce je šest měsíců a po tom svém světě se teprve začíná rozhlížet. Já už ale teď přemýšlím o zodpovědnosti, která mě čeká. Chci, aby měla ze mě měla víc, než pár fyzických a povahových rysů a čtvrtinu krve. Toužím jí předat dál něco z moudrostí vlastních rodin, co bude ona jednou dál předávat svým potomkům. Třeba jak poznat dozrálý meloun. A budu jí vyprávět staré rodinné příběhy, které už nikoho jiného nezajímají.
Teprve teď mi dochází, jak je role prarodičů důležitá a zodpovědná. Není jenom o hlídání a vaření obědů. Je to příležitost dát dětem to, co jsme třeba jejich rodičům dát nestihli nebo jsme nevěděli o tom, že bychom měli. Byli jsme mladí, neklidní a utahaní.
V mém případě jdou povinnosti ještě o něco dál. Vnučka je totiž napůl Španělka. Na mých bedrech, stejně jako na bedrech jejího českého dědečka, leží nejenom kulturní, ale také lingvistické břímě.
Španělské pohádky neznám a možná by se mi vnučka smála, kdybych se pokusila je předčítat. To nechám na její druhé babičce. U nás se bude číst o Krtečkovi, Rumcajsovi a Zlatovlásce.
S druhou babičkou jsme si tak trochu zasoutěžily. V neděli jsme se sešli všichni u mladých doma, španělská babička začala zpívat jejich ukolébavky a já to mezinárodní klání projela na celé čáře. Vzpomněla jsem si totiž jen na Halí belí, koně v zelí, zatímco ona přezpívala ukolébavky asi tři. Mám s tím babičkovstvím ještě hodně intelektuální práce před sebou, ale zahanbit se nenechám.
Už ale vím, v čem budu vyhrávat já. Druhá babička totiž není moc na zvířátka a protivní jsou jí i psi, zatímco já si život bez nich neumím představit. Pro zvířátka obecně mám velkou slabost, takže pěstování lásky k nim bude mým radostným úkolem.
Druhá babička se už zase těší na to, až jí bude učit vařit španělské speciality a brát s sebou na velké rodinné sešlosti. Já jí udělám kulajdu, namažu chleba s máslem a medem a vyrazíme do ZOO nebo do psího parku.
Ve svátcích bude mít vnučka asi trochu zmatek. Jak jí vysvětlíme, že v Čechách nosí dárky pod stromeček Ježíšek, zatímco ve Španělsku Tři králové? Nějak si s tím budeme muset poradit. Koneckonců, takové zdvojené Vánoce nejsou vůbec špatné.
On totiž není pohled na cokoli z různých stran špatný. A nemusí jít jen o strany světové, jako v našem případě, ale i o rozdílné kultury. Každá rodina má své vlastní nebo tak trochu přizpůsobené tradice, i když mluví stejným jazykem. V každé rodině se vaří něco jiného nebo trochu jinak, volný čas se tráví různým způsobem, a dokonce i světonázor se může dramaticky lišit. A co teprve rodiny smíšené!
A od toho babičky a dědečkové jsou. Aby vnoučatům ukázali svět v jeho mnoha podobách. A že je přitom tak trochu „kazí?“ Prarodiče svá vnoučata odjakživa tak trochu „kazili.“ Je to jedna z jejich rolí, údělů i nároků.
Děti budou mít jednou na co vzpomínat a na čem stavět. Když totiž nevíš, odkud jdeš, je to horší, než nevědět, kam směřuješ. I v tom jsou prarodiče nenahraditelní.
