Článek
Anglický gentleman, francouzský elegán nebo švédský blonďák. Takové jsou naše stereotypní představy o představitelích jednotlivých národů. Jenomže v Londýně vás v restauraci obslouží Ind či Pákistánec, ve Francii Alžířan a ve Švédsku třeba Syřan.
V mnoha případech a v zemích s dlouhou tradicí imigrace, jako má třeba Velká Británie, vůbec není jisté, zda úředník, prodavač nebo řidič metra je sám přistěhovalec nebo se v zemi již narodil a je tedy z pohledu statistik čistým Angličanem, i když s jiným etnickým původem.
Jak by tedy měl vypadat správný anglický gentleman nebo třeba takový francouzský štramák? Jako Anthony Hopkins nebo Alain Delon?
Bývalý ministerský předseda Velké Británie Rishi Sunak by takovým gentlemanem měl být. Je totiž Angličan narozený v Southamptonu. Ale jeho původ je indický, konkrétně z Paňdžábu.
V Londýně žije necelých 9 miliónů obyvatel, z toho 46 procent pochází z jiných než původních a bělošských etnik. Někteří z nich jsou čerství přistěhovalci, ale mnozí jsou lidé ve Velké Británii už narození, dokonce přes druhé koleno.
Anglie jako taková si zatím drží skóre kolem čtvrtiny nebělošských obyvatel, i když v některých okrscích je už teď původní obyvatelstvo v menšině. Největší pokles zaznamenaly oblasti Barking a Dagenham. Z 80,9 procenta bílých obyvatel v roce 2001 se za pouhých dvacet let počet původních bělošských obyvatel propadl na 30,9 procenta.
Podle posledních demografických studií a propočtů v současné době tvoří 73 procent britské populace pořád ještě běloši, ale předpokládá se, že do roku 2050 toto číslo klesne na 57 procent. Během následujících 40 let už budou dle demografických propočtů běloši v menšině.
Soudě dle komentářů, článek o švédských gangech na Costa del Sol rozlítil některé čtenáře, ale jinak, než by se dalo očekávat. Popis švédských gangů operujících na druhé straně Evropy totiž nesedl do zažitého stereotypu Švéda. Ten je vnímán jako blonďák s modrýma očima hrající hokej se jménem třeba Lars Johansson, nikoli Hamza Karimi. Tak by měl vypadat správný reprezentant své země.
Jenomže dle statistik z roku 2024 narostl podíl obyvatelstva jiného než švédského původu na celých 35,4 %. To znamená, že už nyní víc než každý třetí obyvatel Švédska tento stereotyp porušuje. Vzhledem k tomu, že převážná většina těchto nepůvodních obyvatel přišla z Blízkého východu, Afriky a Asie, představa blonďatého a modrookého hokejisty v následujících letech zřejmě vejde do učebnic historie.
K proměně postačí maximálně dvě generace zejména proto, že převážná většina imigrantů jsou mladí, a tudíž plodní lidé.
Evropa mění svoji podobu ve zrychleném tempu a neodvratně bude ve změně své barevnosti pokračovat už jenom vzhledem k tomu, že my Evropané, na rozdíl od jiných etnik, jsme se zapomněli rozmnožovat. Blonďatý Švéd nebo zrzavý Ir se tak během pár příštích generací stanou představiteli „původního“ obyvatelstva. Něco jako Indiáni v USA.
K roku 2024 představoval podíl obyvatelstva Evropy imigrantského původu téměř 10 procent. To jsou ale pouze ti, kteří se narodili v jiných než evropských zemích. Jejich potomci se do těchto statistik již nepočítají, stejně jako výše uvedený anglický předseda vlády.
Ve Španělsku činí počet obyvatelstva narozeného v jiné zemi téměř 20 procent a skládá se převážně z Latinoameričanů a Afričanů. V restauraci vás zde obslouží Argentinec nebo Maročan.
Neexistuje jednotný standardizovaný způsob klasifikace etnické příslušnosti v celé Evropě, což vede k různým metodikám a kategoriím v jednotlivých zemích. Jistý je ale fakt, že v lednu 2024 žilo v Evropské unii téměř 45 miliónů lidí, kteří se narodili mimo EU.
Přesné statistiky etnického původu jsou k dispozici pouze v některých zemích, protože kupříkladu Švédsko ve svých korektních statistikách barvu pleti a náboženství nesbírá. K dispozici jsou tak pouze data o imigraci, nikoli o etnickém původu.
Ani Francie neshromažďuje oficiální údaje o etnické příslušnosti ani rase, takže jejich čísla jsou založena na odhadech, demografických analýzách a na imigraci. Čísla ukazují, že nejvyšší podíl imigrantů do Francie přichází ze severní Afriky, konkrétně z Alžírska, Maroka a Tunisu, tudíž z bývalých kolonií.
V případě Velké Británie je to podobné. Největší podíl obyvatelstva s jiným než britským původem připadá Indům, Pákistáncům a příchozím z Karibiku, neboli také z původních kolonií. Současná nevítaná migrace připlouvající na lodích přes kanál ale pochází z blízkovýchodních a středovýchodních zemí.
Budeme si muset zvyknout na to, že zažité stereotypy přestávají platit a v následujících desetiletích už snad ani nebudeme vědět, že kdy existovaly.
My Češi jsme národ velmi citlivý na otázky přistěhovalectví a rasový původ. Otázka je, zda je v našich očích imigrantem ten, který se k nám přistěhoval, ten, který se zde imigrantovi narodil, nebo člověk s jiným než bělošským původem?
Pokud jsme tolik útlocitní a to naše „češství“ si stejně jako zažitou představu správného Švéda, Angličana nebo Španěla tak urputně bráníme, jak je možné, že si za vrcholného představitele výkonné moci zvolíme imigranta? A do čela poslanecké sněmovny bychom klidně dosadili člověka s asijským původem? Hlavně, když bude bojovat proti imigraci.
Jestli to není spíš výraz pokrytectví než rasové nesnášenlivosti a protiimigračním tendencím.
Pro případné komentáře je potřeba uvést, že autorka tohoto článku neobhajuje ani neodsuzuje imigrantskou politiku jednotlivých států, pouze se zamýšlí nad zakořeněnými představami, které rychle pozbývají platnosti. Švéd už nemusí být blonďák s modrýma očima a Čech může mít šikmé oči a japonské jméno.
