Článek
Socialistická témata se nám v online světě neustále podbízejí. Jak se žilo dobře či špatně, jak se rodilo, či jak k sobě lidé měli blíž. Ještě po tolika letech máme potřebu porovnávat náš současný život s minulostí.
Nezapomínejme ani na svazáky, socialistickou školu, plánované hospodářství nebo občanské výbory, školství a pionýrské tábory. Nebo jak se nemohlo cestovat. Socialistických témat je nekonečné množství. Jaký je jejich účel? Vzdělávací, sentimentální, či slouží jako kontroverzní přivolání pozornosti?
Články pojednávající o lepších časech či proradnosti systému bývají často psané lidmi, kteří tuto dobu znají pouze z vyprávění či dostupné literatury, přestože pamětníků je mezi námi stále mnoho. Někteří vzpomínají melancholicky, protože byli tenkrát mladí, jiní by už tuto historickou kapitolu rádi uzavřeli. Žili jsme, jak jsme za daných okolností mohli a uměli.
V posledních dnech mě upoutaly, řekněme spíš rozpálily, zejména články na téma černobílých televizí a barevného života a o tom, jak se rodilo za socialismu. V letech, ze kterých jsou příklady uváděné, bylo samozřejmě mnoho věcí jinak. Ale zdaleka ne všechno se dá přičíst na vrub socialismu, který navíc zahrnuje dobu od budovatelských padesátých let až po tu předrevoluční.
Vývoj televizní zábavy od jejího zrodu po barevné televize by sám o sobě byl jistě zajímavým edukativním tématem. Pro dnešní generaci je možná nepředstavitelné, že jejich stále žijící prarodiče neměli k dispozici takové zdroje zábavy, jako mají dnes oni. Jak jen mohli žít bez mobilu, natož bez barevné televize, satelitu a nepřeberného množství programů? Dramatická změna životního stylu je ovšem problematika obecného vývoje lidstva, nikoli státního zřízení.
Do popisu vývoje televizní zábavy se ale autorce nějak připletla informace o tehdejším údajně barevnějším životě. Prý jsme k sobě měli blíž díky tomu, že jsme se scházeli u televizí, protože ji každý doma neměl, a také jsme se sbližovali ve frontách na banány. Nevím, jestli byly tyto příměry použity jako forma sarkasmu, či míněny vážně. Znějí spíš jako výsměch.
Autorka článku zřejmě netuší, že otevřeně mluvit s cizími lidmi se tenkrát nemuselo vyplatit. Témata se tedy vybírala pouze neškodná a život rozhodně nebyl barevnější. Na komentáře jsme si museli dávat dobrý pozor i mezi těmi, které jsme znali pouze v rámci rodiny nebo mezi opravdovými a prověřenými přáteli jsme si mohli pustit „pusu na špacír.“
Články o televizích, porodnicích a jiných tématech by byly mnohem přínosnější, kdyby se věnovaly pouhým faktům a historické ose vývoje, případně vlastní zkušenosti, kterou máme každý jinou. Optika vzpomínek se pochopitelně liší.
Když už musíme ten socialismus stále vytahovat na světlo, nepleťme si sentiment vzpomínek na mládí, technologický pokrok a s ním související společenskou proměnu se změnou režimu. Černobílé televize nemohly za společenskou sounáležitost, navíc velmi kontroverzní. Stejně jako vymoženosti zdravotnictví příliš nesouvisí se společenským zřízením.
Režim trval čtyřicet let a za tak dlouhou dobu se i společnost vyvíjela s pokrokem lidstva, byť za ním pokulhávala. Černobílé televize mají pouze pramálo společného se společenským zřízením, stejně jako zdravotnictví. Před padesáti či dokonce sedmdesáti lety se pochopitelně všude na světě žilo jinak.
Jako nepřítel jakékoli diktatury se rozhodně nebudu uchylovat k obhajobě minulého zřízení, ale spojovat vymoženosti pokroku s režimem a občanskou spokojeností, je přinejmenším zavádějící.
Já jsem také mládí prožila v socialistickém zřízení. Dokonce jsem v něm i rodila. Vlastnili jsme barevnou televizi a v porodnici jsem měla své dítě u sebe v pokoji. Upozorňuji, že jsem nepatřila do žádné privilegované skupiny obyvatelstva. Byla jsem úplně obyčejná studentka vysoké školy z běžné rodiny. Ano, peníze za brigády jsem měnila za bony a džíny kupovala v tuzexu. A moje maminka stávala fronty na banány.
Pro většinu čtenářů z mladších ročníků ale tyto informace nemají žádnou přidanou hodnotu, a proto je zřejmě ani nečtou. Což je snad dobře, protože by si mohli utvořit mylný obrázek a nedej bože třeba po socialismu zatoužit.
A ti, kteří pamatují, se dělí na ty, kteří vzpomínají s nostalgií a po dávno přežitých socialistických „výdobytcích“ se jim stále stýská a na ty zbývající, kteří tvoří střízlivě uvažující většinu upřednostňující osobní svobodu před falešnou jistotou.
Od té doby uteklo spoustu vody a lidská paměť má milosrdnou vlastnost vzpomínat hlavně na to dobré. A tím bylo bezesporu mládí, které zůstalo v této době zakonzervované.
Stejně jako se nevrátí mládí, nevrátí se ani socialismus v původní podobě, ani černobílé televize. Teoretické pranice o tom, co bylo tenkrát lepší či horší, jak jsme žili, pracovali, studovali a bydleli, jsou tudíž bezpředmětné.
Individuální zkušenost je nepřenositelná a osobní názor pěstovaný desítkami let neotřesitelný. A pro ty ostatní se jedná o historii. A tak by to mělo zůstat.
Pokud chceme psát o televizích a o tom, jak díky jejich neexistenci měli k sobě lidi blíž, neberme si k tomu socialismus jako důvod lidské sounáležitosti. S tím má zřízení pramálo společného. Navíc staré bardy nepoučí a pro mladé jsou bezcenné.
Jistě, období komunismu je významnou součástí našich dějin a jako takovou ji nikdo nezpochybňuje. Rádi se podíváme na filmy a seriály zasazené do prostředí dávno minulých let a připomeneme si veksláky, soudruhy a bramborové brigády. Část populace zavzpomíná na své mládí a někdo se možná se něco nového dozví. Stejně jako my jsme zbožňovali prvorepublikové filmy pro pamětníky.
Vzpomínejme, vyprávějme, třeba i se slzou v oku, a předávejme zkušenosti dalším generacím. Vyučujme historická fakta. Přestaňme se ale už přít o tom, v čem byl ten či onen režim lepší, výhodnější nebo spravedlivější. Takovou bitvu nelze vyhrát a hlavně je úplně zbytečná. Ti, kdo socialismus zažili, o tom vědí své. Každý to své.
Vzhledem k předpokládané kontroverzi je ale jakékoli zpracování této látky vítaným zdrojem pozornosti a předlouhých diskusních vláken, což je ve virtuální publicitě měřítkem úspěchu. Takže se socialismu asi jen tak rychle nezbavíme.
