Článek
Rok 1953. František Filipovský stojí před kamerou a má trému. Je to poprvé v životě, co něco takového dělá. Několik vět do objektivu a je to. Československá televize právě začala vysílat. Amerika už má barevné obrazovky, ale co nám záleží na Americe. Máme svou televizi! Černobílou, pravda. Ale svou.
Zpočátku Československá televize vysílala třikrát týdně, pak čtyřikrát, pak šestkrát a od konce roku 1958 už denně. Vpravila se do bytů jako nový člen rodiny. Ostrava dostala své studio, pak Bratislava, Brno, Košice. V září 1962 měl už milion domácností povolení k příjmu. Koncem šedesátých let to byly tři miliony. Celý národ seděl u obrazovek. Všichni sledovali totéž, stejné zprávy a pořady v jediném programu. Večer se sešla rodina, druhý den se v práci probíralo, co bylo k vidění. „Viděl jsi to včera?“ „No jasně, celá Šumava to viděla!“
Společné sledování u sousedů
Paní Wagnerová z pátého patra měla v roce 1961 jako první v paneláku televizor Tesla. Malou bednu s vypouklým sklem. Celé sídliště o tom vědělo ještě týden předtím, než jí ho dovezli. „Wagnerovi budou mít televizi!“ šuškalo se v obchodě, na schodišti, v tramvaji.
Každý večer se u ní sešli sousedé zleva i zprava, shora i zdola. Našlo se pár židlí, pár taburetů, děti seděly na zemi a všichni se dívali potichu, aby bylo slyšet každé slovo. Pan Wagner si vždycky stěžoval, že je jich tam moc, že se ani pořádně nedá dýchat. Ale paní Wagnerová říkala: „Nech je, ať jsou. My jsme taky chodívali k Novotnejm, než jsme si pořídili tu svou.“
Večerníček v půl sedmé, pohádka v neděli dopoledne, Silvestr s Menšíkem, to byly skutečné události. Nešlo o obsah obrazovky, ale o ten společný okamžik, kdy všichni seděli pohromadě, smáli se stejným vtipům a prostě byli spolu. V každém paneláku se našel aspoň jeden takový byt, kde se lidé scházeli.
Když televize nevysílala, nebo když byl zrovna takový program, že by se ani pes nepodíval, šlo se ven. Děti si na sídlištích hrály až do tmy, na schovávanou, panáka, gumu i vybíjenou. Matky volaly z oken: „Honzíku, pojď domů!“ O víkendech se jezdilo na chaty, kde se pořád něco dělalo, stavělo, opravovalo a zvelebovalo. V létě se jezdilo na pionýrské tábory, někdy i do Bulharska, když se poštěstilo. Život se tehdy žil venku, mezi lidmi, ne před obrazovkou.
Silvestry s Menšíkem a televizní zábava
Sedmdesátá léta. V televizních studiích na Kavčích horách, jejichž výstavba začala v roce 1962, běží natáčení na plné obrátky. HULIZA, jak se mezi televizáky slangově říkalo redakci humoru a lidové zábavy, dodávala pořady jako na běžícím pásu, od Televarieté přes Dva z jednoho města až po Jedeme dál, revue s desítkami účinkujících a několikahodinovým vysíláním.
Vedení ČST mělo o tom jasno, zábava byla odměnou pro pracující, a tak se natáčelo ostošest. Den stavbařů, den železničářů, První máje nebo osmihodinovky pro ženy. Některé pořady byly skvělé, jiné dnes působí úsměvně, ale tehdy seděla celá země u obrazovek a bavila se. Právě v té době vznikaly i legendární silvestrovské pořady ze studia KH 4, které provázel Vladimír Menšík se svým typickým šarmem, humorem a lehkostí. Kdo je tehdy viděl, nezapomněl.
Nedostatek zboží a víkendové útočiště
Když se televize vypnula, všední život pokračoval. Fronty na potraviny, prázdné regály a nekonečné shánění všeho možného patřily ke každému týdnu. Stálo se na pomeranče, banány, maso, někdy i na toaletní papír. Paní Nováková z třetího patra si to pamatuje dodnes. „Bylo mi devatenáct, čekala jsem na Václaváku na banány. Dvě hodiny. Přede mnou stála paní s kočárkem, za mnou nějaký pán v montérkách. Povídali jsme si, smáli se. Když se konečně otevřelo, každý mohl koupit jen kilo. Ale já už měla kamarádku, tu paní s kočárkem. Potom jsme se často potkávaly.“
Právě ve frontách se lidé poznávali, povídali si, navazovali přátelství. „Hele, slyšela jsi, že ve Venuši vyhazujou kakaové kuličky?“ „Vážně? Tak tam odpoledne skočím!“ Informace se šířily ústně, rychlostí blesku. Kdo měl tetu v potravinách nebo švagra u JZD, byl v obrovské výhodě.
Kdo ale chtěl něco opravdu výjimečného, mířil do Tuzexu. Tyto obchody byly symbolem nedosažitelného luxusu, místem, kde se prodávalo zboží ze Západu – džíny Levi’s, japonská elektronika nebo skotská whisky. Platilo se bony, a kdo je měl, byl za vodou. Kdo ne, mohl jen stát u výlohy a tiše závidět. V Tuzexu to vonělo jinak než v běžných obchodech, vůně Západu byla zkrátka jiná.
A když lidé zrovna nesháněli zboží, utíkali z města. Chata znamenala svobodu a únik z panelákové šedi, místo, kde se dalo stavět, tvořit, být sám sebou. O víkendech se tam jezdilo s celými rodinami. Děti běhaly po louce, chytaly brouky, válely se v trávě. Rodiče opravovali plot nebo střechu, nebo prostě jen seděli venku, pili studenou limonádu a dívali se do nebe. Sousedé na chatách se znali ještě víc než ti v paneláku, půjčovali si lopaty, sekery, semínka, pomáhali si.
Televizor Rubín
Když televize dostala barvy
Zatímco na chatách se žilo pomalu a klidně, svět kolem se začal měnit. Do československých domácností přicházela novinka, která slibovala opravdovou změnu, barevná televize. Vysoké Tatry tehdy hostily Mistrovství světa v alpském lyžování a právě s ním přišel velký tlak. Musí se vysílat v barvách. Pro zahraniční televize to byla podmínka. Technici odpovídali, že se to nedá, nemají techniku. Vedení však trvalo na svém a dalo pokyn, aby ji sehnali jakýmkoli způsobem.
Na vysílači Poprad Kráľova hoľa instalovali barevný vysílač v normě SECAM IIIb. Přenosový vůz zapůjčili ze zahraničí. Z Francie dovezli barevné přijímače EMO, Maďaři půjčili šest kusů Videotonu. Ty umístili na veřejná místa. Lidé chodili koukat na přenos jako na zázrak, stáli v davu před výlohami a tlačili se, aby aspoň na chvíli zahlédli obraz. „Hele, podívej, to je fakt modré.“ „A ty hory jsou bílé, úplně bílé.“
„Pustit si doma barevnou televizi je pro většinu dnešních rodin naprostá rutina a samozřejmost. Přitom to není zas až tak dávno, kdy zde barevné televize byly nedostatkovým zbožím, stály se na ně i několikadenní fronty a na venkově by se lidé, kteří je vlastnili, dali spočítat na prstech dvou rukou. Mít ji doma bylo prostě terno.“
Oficiálně barevně začala ČST vysílat až v květnu 1973 na druhém programu. První program začal vysílat barevně až v roce 1975. Spolu s tím se objevily i první československé barevné televizory Tesla Color z Tesly Orava. Stály 12 400 korun, zatímco průměrný plat byl kolem 1 200 korun.
Pan Procházka, dělník z Kladna, vzpomíná: „Já jsem si šetřil rok. Rok! Žena se zlobila, že to jsou vyhozené peníze. Ale když jsem ji přinesl domů, z krabice vybalil, zapojil a zapnul. Celá rodina koukala jak na zázrak. Sousedi přišli druhý den. A pak každý den.“
Postupně se objevily výrobky z NDR, z Maďarska, z Polska. A levnější, ale horší sovětské Elektroniky a Rubíny, které měly takové divné, zelenkavé barvy, ale pořád to byla barevná televize. Kdo měl barevný televizor, stal se celebritou sídliště. Sousedé „chodili na návštěvu“ vždycky zrovna, když byl nějaký dobrý pořad. „Dobrý večer, nechcete kafe?“ „Ne ne, my jen na chvilku, slyšeli jsme, že dnes bude ten film.“
Barevné obrazovky a prázdné vztahy
Dnešní technologie nabízí rozlišení 4K, HDR, streamovací služby jako Netflix, HBO nebo Disney. Telefony mají jasnější displeje, než měly tehdejší televizory. Pořadů jsou tisíce, dostupné kdykoliv a kdekoliv. Přesto mnozí lidé, kteří pamatují černobílé obrazovky, vzpomínají na dobu, která měla podle nich větší hloubku.
Paní Nováková, ta z fronty na banány, dnes vlastní chytrý telefon, tablet i moderní televizor s plochou obrazovkou. Když se jí zeptáte na rozdíl mezi tenkrát a dneska, neváhá. „My jsme se tenkrát znali. Celý barák. Dneska sotva vím o třech sousedech. A to jen proto, že potkávám jejich psy na procházkách.“
Není to jen nostalgie pamětníků. Barvy života se skutečně neodehrávaly na obrazovce. Odehrávaly se jinde. U rodinných večeří, kdy mobilní telefony ještě neexistovaly a lidé si skutečně povídali. Ve frontách, kde čekání na banány nebo pomeranče bylo příležitostí k vyprávění, kde vznikala přátelství mezi úplně cizími lidmi. V náhodných setkáních, kdy stačilo začít hovořit, bez nutnosti nejdřív někoho sledovat na sociálních sítích, lajkovat jeho fotky nebo swipovat profily.
Večer televize skončila. Obrazovka zčernala, zazněla hymna a bylo po vysílání. Nebylo co přepínat, nebylo z čeho vybírat. Možná právě proto byla každá odvysílaná hodina cenná. Dneska můžeme scrollovat nekonečně, děláme to hodinu, dvě, tři a pak usínáme s mobilem v ruce a ráno nevíme, co jsme vlastně viděli.
Skutečná pestrost života nespočívala v technických parametrech obrazovky. Spočívala v tom, co se dělo mimo ni. Mezi lidmi. Tváří v tvář. Bez displejů mezi sebou.
Ano, měli jsme černobílé televizory. Ale náš život byl barevný. A ty barvy jsme si malovali sami.
Zdroje:
