Článek
Justin Coulson, australský psycholog a otec šesti dcer, nedávno napsal, že už toho má dost. Už nechce slyšet další příběhy o tom, jak kluci znevažují dívky, posmívají se jim nebo je osahávají. Ne každý chlapec se tak chová, jenže těch, co ano, je bohužel až příliš. Přitom to začíná nenápadně. Běžnými větami, které by mnozí označili za nevinné. Společnost vtiskuje dětem představy o rolích mužů a žen už od útlého věku a děti je přebírají pozorováním.
Potlačování emocí od útlého věku
„Práce s emocemi je strašně zásadní. Když ti malí kluci od věku dvou, tří let slyší ‚Nebreč, musíš to překonat, musíš bejt tvrdej!‘, tak to v první řadě znamená nerozumět sobě, neodpovídat na své potřeby, nerozvíjet svoje emoce, a to je stopka pro veškerou empatii a schopnost řešit konflikty a vůbec komunikovat,“ vysvětluje socioložka Lucie Jarkovská, která sama vychovává dva syny.
Když se chlapci učí, že nesmějí ukazovat city ani požádat o pomoc, pak to neumí ani jako dospělí muži.
Vychovávat chlapce podle přísných představ o tom, jací by „správní chlapi“ měli být, škodí všem okolo. Dívkám ve škole, ženám, s nimiž budou mít později vztahy. Ale především to ubližuje jim samotným. Když se chlapci učí, že nesmějí ukazovat city ani požádat o pomoc, pak to neumí ani jako dospělí muži. Nedokážou říct, co cítí, nedokážou požádat o podporu, když ji potřebují. A to jim pak komplikuje celý život. Žijí méně šťastně, než by mohli. Ukazují to výzkumy australské organizace VicHealth.
Australská studie The Man Box sledovala mladé muže a jejich představy o mužství. Ukázalo se, že ti, kdo věří, že „pravý chlap“ musí být tvrdý a nesmí dát najevo slabost, mají výrazně víc problémů. Trpí depresemi, uvažují o sebevraždě, sáhnou po alkoholu a mají víc autonehod.
Irena Hejdová, vedoucí kulturní rubriky Deníku N a matka tří dětí, přitom vidí v dnešní době posun. „Dřív ti kluci byli možná vnímáni tvrději, říkalo se, že kluci nemají brečet a v dnešní době je podle mě ten přístup mnohem citlivější a empatičtější k těm chlapcům už odmala,“ popisuje. Problém ostatně není v chlapcích samotných, ale v kulturních představách o tom, jací by měli být.
Rozdělený svět holčiček a chlapců
Tyto představy se vytvářejí už ve školce rozdělováním světa na holčičí a chlapecký. Lucie Jarkovská vyprávěla příběh, který ji vyděsil svou symbolikou. „Já jsem viděla obrázek, kdy děti měly nakreslit les a jedno dítě nakreslilo les v mužské a ženské podobě, že byl růžový les a modrý les. A co mě na tom obrázku nejvíc znepokojovalo, tak byla tlustá černá čára mezi těmi lesy.“
„Neexistují chlapecké barvy, chlapecké hračky a chlapecké oblečení,“ říká Sarah Epsteinová. „Dejte dětem na výběr.“
Ta tlustá černá čára se stává realitou v hlavách dětí, když dennodenně slyší: „To je pro holky,“ „To kluci nedělají.“ „A překračovat tu hranici je špatné. Nevím, jestli jste třeba také slyšeli takové to ‚fuj, sáhla na mě holka'?“ ptá se Jarkovská. „Jako by to bylo něco úplně toxického.“ Veronika Lehovcová Suchá, moderátorka a šéfeditorka Seznam zpráv, vypráví, jak se její synové stěžují, že je paní učitelka bere jako ty zlobivé, zatímco holčičky má raději. „Což je hrozné, ale to je přesně moje zkušenost,“ dodává s tím, že starší dívky a ženy pak často poslouchají, co všechno pro ně není možné. Toto dělení světa na mužské a ženské může mít další vážné důsledky. Když třeba společnost tlačí lidi do určitých profesí podle pohlaví, hodně talentů zůstává nevyužitých. Ekonomika na tom tratí a nerovnost roste.
Marie, maminka dvou předškoláků, vyrostla v rodině patriarchátu, kde se servírovalo nejdřív dědovi. Dnes své syny vede jinak. „Já musím říct, že se kluky snažím vést k tomu, aby si uměli vyluxovat pokojíček, ale chtějí třeba i vytírat. Když je doma jejich táta, tak vidí, že něco uvaří, to mi přijde skvělé. Já jsem svého otce nikdy vařit neviděla. Kluky se snažím vychovávat tak, jak by se mi líbilo, aby se choval můj partner.“
Syn se učí od rodičů
Učení respektu k ženám začíná doma, když chlapci sledují, jak tátové zacházejí s matkami, sestrami a dalšími ženami a jak o nich mluví. Když muži doma zacházejí se ženami jako s rovnocennými a oceňovanými lidmi s potřebami, city, inteligencí, dovednostmi a silou, mají chlapci mnohem větší pravděpodobnost, že vyrostou a budou jednat stejně.
„Pokud ukážeme respekt, naučíme respektu. To znamená, že respektujeme své děti, respektujeme ostatní dospělé a zejména respektujeme ženy,“ píše Justin Coulson. „Znamená to, že nenadáváme dívkám nebo ženám. Nikdy neudeříme ani nehrozíme, že udeříme dívku nebo ženu. Znamená to, že nasloucháme dívkám a ženám a respektujeme jejich názory. Nepřerušujeme je.“
sou to základní věci. Ale důležité. Protože když starší chlapci (často už okolo puberty 12 let) zacházejí se ženami neuctivě, nadávají jim, berou je jako věc, ne jako člověka, snižují jejich hodnotu, chovají se, jako by jejich potřeby a zájmy nebyly důležité – jde o varovné signály. Takové chování může v budoucnu vést k sexuálnímu obtěžování nebo násilí. V takových chvílích musí dospělí muži zasáhnout a říct: „Takhle o ženách nemluvíme (a totéž platí pro to, jak s nimi mluvíme a jak s nimi jednáme).“
Učení respektu k ženám začíná doma, když chlapci sledují, jak muži zacházejí s matkami, sestrami a dalšími ženami a jak o nich mluví.
Reakce na neúctu k ženám
Když rodič vidí nebo slyší neúctu k ženám a mlčí, případně se tomu směje, dává dítěti jasný signál o tom, co je přijatelné. Coulson přiznává, že když byl mladší, pravidelně poslouchal vtipy o tom, jak by se ženy měly vrátit do kuchyně. „Byla to součást toho, co znamenalo být mužem. No, lidé, maskulinita se změnila. A musí se změnit ještě víc. Když přistihnete své syny, jak kritizují ženy kvůli jejich matematickým nebo řidičským schopnostem, nebo kvůli jakékoliv jiné genderové záležitosti, řekněte jim to. Dejte jim vědět, že sexismus není vtipný a není v pohodě.“
Se staršími dětmi by rodiče měli mluvit o genderových stereotypech a o tom, proč vedou k nerovnému zacházení a komu škodí. Ženy kvůli nim dostávají nižší platy, méně respektu v práci a horší příležitosti. A to jim postupem času bere sebevědomí.
Barbora, která vychovává pětiletého syna v Etiopii, popisuje, jak je těžké bojovat s vlivem okolí. „Pro mě je ve výchově důležitý respekt, ať už by to byla dcera nebo syn, ale možná že právě u syna je to ještě důležitější, protože to, co často člověk ve společnosti vidí, je chybějící respekt vůči ženám. Co je hodně složité a těžko se to dítěti vysvětluje, je vliv okolí. Člověk může neřešit barvy, koukat na genderově neutrální hračky a vybírat vhodnou literaturu a ukazovat nějaký model, ale pak přijde to okolí, školky, školy, ale i širší rodina a takové to: To jsou holčičí věci a kluci nepláčou a tohle holky nezvládnou. A bořit stereotypy, které se do dětí dostávají zvenčí, je hrozně těžké.“
Když rodič vidí nebo slyší neúctu k ženám a mlčí, případně se tomu směje, dává dítěti jasný signál o tom, co je přijatelné.
Média jako učitelé násilí
Stejně tak hraje roli to, jaká média děti konzumují. Násilí v médiích může otupovat vnímání a dělat děti vůči němu méně citlivými. Průměrný věk, kdy se chlapci poprvé setkají s pornografií, je podle Coulsona jedenáct let. Nejedná se o nenápadné obrázky, ale o hardcore, násilný, ponižující obsah, který kluky učí, že ženy jsou objektem mužského uspokojení.
„Dejte synům vědět, že pornografie existuje, že jim ji možná někdo bude chtít ukázat, že se z toho někdo bude smát a že učí špatné věci. Dejte jim vědět, že to není skutečné. A hlavně je od pornografie držte dál a nenormalizujte sledování pornografie jako něco, co ‚všichni kluci dělají‘. Takové postoje jsou součástí problému domácího násilí a neúcty.“
Souhlas je základ respektu
V teenagerských letech přichází další klíčový moment. Chlapci by se neměli dotýkat ženy, líbat ji nebo s ní být intimní bez jejího výslovného souhlasu. „Naši synové musí pochopit, že ne znamená ne,“ vysvětluje Coulson. „Souhlas je konverzace, která se musí vést – opakovaně.“
„Když naši synové dospívají, tráví víc času s vrstevníky a na internetu. Tam se často setkávají se sexistickými a agresivními názory, které mohou podporovat násilí,“ říká Michael Flood, australský sociolog a expert na prevenci násilí na ženách. „Pokud se s tím setkají už jako teenageři, je větší šance, že to prostě odmítnou.“
Důsledky pro ženy i muže
Násilí na ženách je globální problém. Například každá šestá australská žena zažila fyzické nebo sexuální násilí od partnera. Ani Česká republika na tom není lépe. Každý rok tu domácí násilí zažije víc než 300 tisíc žen. Mnohé z nich o tom nikdy nepromluví, protože násilí se odehrává za zavřenými dveřmi.
Ty samé staré představy o tom, co znamená být mužem, ale ničí i muže samotné. Ti, kdo věří, že musí být nad ženami, si často neumí poradit s tlakem být úspěšní a tvrdí. Nejsou schopní budovat normální vztahy. Tlak na to, aby nikdy neprojevili slabost, se na nich podepisuje. Muži žijí kratší životy a častěji podléhají nemocem souvisejícím se stresem. Když ztratí práci nebo nesplní očekávání, sahají po alkoholu, stávají se násilnickými nebo se jim hroutí psychika. Právě proto je tak důležité, jaké mužské vzory chlapci kolem sebe mají. Dívají se na otce, dědečky nebo trenéry a učí se od nich, co znamená být mužem. Každé jejich gesto, způsob komunikace i přístup k ženám se do chlapců zapisuje. A proto potřebují vidět dobré příklady – muže, kteří dokážou projevit empatii, respekt a laskavost.
Barbora to shrnuje takto: „Já bych chtěla, aby moje dítě vědělo, jak být šťastné a umělo to. A já věřím tomu, že v této nerovnoprávné společnosti lidé šťastní nejsou. Já bych chtěla, aby syn věděl, že on sám tím zatížený být nemusí, a zároveň aby to neprohluboval, ale spíš byl nositelem změny.“
Právě drobné každodenní věty, gesta a reakce utvářejí to, jakým mužem se chlapec stane. Jestli to bude muž schopný empatie, respektu a rovnocenných vztahů, nebo někdo, kdo bude ženy vnímat jako méněcenné. Výchova k respektu začíná těmi nejmenšími kroky, a to právě doma.
Zdroje: ifstudies.org
