Češka přijala islám a vdala se za muslima z Indie: Zpověď o násilí, mnohoženství i výhružkách smrtí

Snědá pleť, tmavé oči, na krátko střižené černé vlasy. Drobná žena s pevným stiskem ruky a pronikavým hlasem. Tak vypadala Pavlína Bitarová, když v roce 2015 poprvé veřejně promluvila o své konverzi k islámu a o tom, co jí život v muslimské komunitě v Česku přinesl. Přednášela na univerzitách, účastnila se demonstrací. Ještě o pár let dříve by ji ale nikdo nepoznal, tehdy měla zahalenou tvář šátkem.

Pavlína Bitarová se narodila v Brně české mamince a syrskému otci, pravoslavnému křesťanovi. Celé dětství se stěhovala mezi Českem a Blízkým východem. Rodina žila v Sýrii, pak v Alžíru, kde otec pracoval na Sahaře. Na základní školu nastoupila v Sýrii a když se rodiče na přelomu let 1990 a 1991 rozvedli, vrátila se s matkou zpět na Moravu. O prázdninách ale na Blízký východ pravidelně jezdila.

Sýrii osmdesátých let popisovala Pavlína jako sekulární zemi, která vypadala úplně jinak, než si dnes většina lidí představí. Zahalených žen bylo minimum. „Žila jsem v Sýrii před válkou, jako dítě,“ vzpomínala pro magazín Barbar. O tehdejším Blízkém východě měla jasno. „Írán, Irák, Sýrie byly z našeho pohledu více svobodné země než komunistické Československo.“

V osmnácti začala v Brně navštěvovat mešitu, protože jí připomínalo prostředí, v němž vyrůstala. Roky plynuly, Pavlína dospěla, ale pouto k arabské kultuře nezmizelo. V roce 2004 se jí narodila dcera, se kterou žila od začátku sama, a do mešity přestala docházet, protože se styděla přiznat, že je svobodnou matkou.

Na konci roku 2005 ji kamarádka přivedla do mešity zpátky. Pavlína se cítila vykořeněná, hledala oporu a v mešitě potkávala spokojené ženy s několika dětmi. Postupně se začala o víru zajímat, jenže odpovědi na její otázky byly vždy překvapivě neurčité. Když se ptala, jestli je hidžáb povinný, slyšela, že ne, že důležitá je víra v srdci. Zahalování prý s islámem nesouvisí. A šaríatské tresty také ne.

V lednu 2006 islám přijala s tím, že nebude jíst vepřové, nebude pít alkohol a bude se pětkrát denně modlit. Zhruba tři měsíce po konverzi se začala zahalovat, nejdřív nenápadně, barevnou tunikou a šátkem k džínám. Po půlroce jí ale okolí začalo naznačovat, že by měla být nenápadnější. Barevný šátek vyměnila za tmavý, přestala nosit kalhoty a postupně se oblékala už jen do abájí, dlouhých plášťů. „Přece jsem nekonvertovala proto, abych islám flákala.“

Tehdy si myslela, že ten tlak vychází z ní samotné, z vlastního svědomí. Až zpětně pochopila, že to tak úplně nebylo. Podle Pavlíny předseda brněnské muslimské obce Muneeb Hassan Alrawi nové konvertitky záměrně odstiňoval od některých informací. „Nesmí se dozvědět o povinném šátku, o kamenování za cizoložství. To prý pochopí až věřící člověk,“ řekla pro deník Aha!.

Rok po konverzi, v roce 2007, se provdala za muslima z Indie. Seznámili se přes její kamarádku v Pákistánu, viděli se v Praze, za týden znovu a zhruba po měsíci už byla svatba. Kromě civilního sňatku na úřadě proběhl i islámský obřad v mešitě, který v rámci komunity platil jako ten hlavní a zrušit ho mohl jedině oddávající. „V islámu nejde o lásku, ale je to jako smlouva. Já si tam napsala, kde bych chtěla žít.“ Co si tam ale napsat nemohla, bylo to, aby její muž neměl další ženy. V brněnské komunitě jí vysvětlili, že takový požadavek je v rozporu s vírou. Případné další manželky si muž bral pouze islámským obřadem a nevěsta u toho podle Pavlíny ani nemusela být přítomná, stačil zástupce.

Po svatbě se sestěhovali do bytu v Praze, jenže Pavlína okamžitě zjistila, že jí manžel lhal. Byt nebyl jen pro ně dva, bydlel tam ještě cizí muž. Pro Pavlínu to znamenalo být zahalená celý den, nechodit do společných prostor a nevařit, protože kuchyň byla spojená s pokojem spolubydlícího. Zbývaly jí dvě možnosti. Sedět zavřená v pokoji, nebo jezdit do pražské mešity, kde trávila celé víkendy od pátku do neděle. Kromě modliteb to bylo hlavně prosení o pomoc.

Už po týdnu společného bydlení jela Pavlína do Brna s tím, že se chce rozvést. V muslimské obci jí ale řekli, že je rozmazlená Evropanka a že to nejde. Vrátila se zpět do Prahy. Manžel sliboval, že najde jiný byt, ale nic se neměnilo. Při hádkách po ní začaly létat pánvičky a žehličky. Celé dny trávila zavřená v jednom pokoji, víc a víc se modlila, aby to vydržela.

Po šesti týdnech odjela s kamarádkou zpátky do Brna a už se nevrátila. Na stole nechala prstýnek, který od něj dostala jako svatební dar, a tím to z její strany skončilo. Několik týdnů pak naléhala na oddávajícího z mešity, aby islámský sňatek zrušil. „Pro muže je jednoduchý, musí říct třikrát zapuzuji tě v různých časech kromě menstruace, kdy žena může být prý nepříčetná. Žena ale musí vrátit muži vše, co jí dal.“ Tak vypadal postup rozvodu, jak ho Pavlína znala z brněnské mešity.

Po rozvodu za ní začaly chodit další ženy z komunity a svěřovaly se, co samy doma prožívají. Pavlína nejdřív předpokládala, že si zkrátka vzala špatného muže, jenže postupně zjistila, že podobnou zkušenost má většina žen kolem ní. Podle Pavlíny bylo domácí násilí v komunitě tabu z náboženských důvodů. Když muž zmlátil ženu, bylo vše v pořádku, ale pokud se mu žena postavila nebo ho udala, považovalo se to za zradu manžela a tím i boha. „Vyzrazovat intimitu z rodiny je větší hřích, než se nechat bít.“

Po rozvodu se Pavlína snažila být ještě lepší muslimkou, víc studovala, přidala na modlení. Postupem času ale narážela na věci, které nedokázala přijmout. V komunitě jí říkali, že po rozvodu dítě automaticky připadá otci. Že kamenování nevěrných je součástí šaríi. A vedle těchto zásadních otázek ji dráždila i omezení, která se promítala do každodenního života s malou dcerou. Její holčička hrála na flétnu a kamarádky z mešity jí vyčítaly, že flétna je ten nejhorší nástroj. Na vánoční besídky nesměla. Hudbu v mešitě považovali za zakázanou, povolenou výjimkou byly takzvané našídy, které mohou zpívat pouze muži.

Nakonec si řekla, že vlastní hlouposti jsou její věc, ale nikdy by se neměly dotýkat jejího dítěte. Život bez hudby a kulturních zážitků jí pro dceru připadal příliš omezující. U víry vydržela čtyři roky. V lednu 2010 přestala chodit do mešity úplně.

Jenže v Brně ji spousta lidí znala a odejít z komunity znamenalo obrovský strach. „Odcházela jsem ze sekty. V mešitě jsem byla hodně akční, připravovala jsem oslavy pro děti na konci ramadánu. Učila jsem Arabky češtinu.“ Celé měsíce váhala, jestli má všechno, co v komunitě vybudovala, zahodit. Nakonec ale přestala do mešity docházet a sundala si šátek. Připadala si, jako by se najednou ocitla nahá uprostřed lidí.

Jakmile se rozneslo, že Pavlína opustila víru, začaly jí chodit anonymní výhružné zprávy a e-maily. Psali jí, že vědí, kde bydlí, kam chodí dcera do školy. Odpadlictví od víry je v některých výkladech šaríi trestáno smrtí a lidé z komunity jí dávali najevo, že její rozhodnutí berou právě takto vážně. Největší otřes ale přišel, když se jí dostal do rukou interní e-mail z komunity, který v lednu 2015 zveřejnil Blesk.cz. Lidé, které ještě nedávno považovala za přátele, v něm mezi sebou řešili, jak s ní naložit.

Brněnský konvertita Eduard Palíšek v mailu psal: „Nesmí se to zvrhnout v lynčování nějaké bývalé muslimky. Přemýšlel jsem, jak ji donutit, aby se odstěhovala.“ V dalších pasážích stálo: „Karim hrozí, že by ji rád viděl mrtvou.“ A ještě: „Je to otázka komplexní strategie, já ale si myslím, že na Pavle si nic nevezmeme, spíš je potřeba se teď ovládnout a naoko jí odpustit a neřešit ji tolik.“ Autoři e-mailu si přitom uvědomovali, jak by to vypadalo v médiích. „Bývalá muslimka zavražděna ze msty, nebo jenom Bývalé muslimce vyhrožováno smrtí, to se nesmí stát.“ Nikdo z jmenovaných se k obsahu e-mailu veřejně nevyjádřil a jeho původ ani okolnosti úniku nebyly v médiích blíže vysvětleny. Pavlína v reakci na výhružky podala trestní oznámení.

Pavlína celý rok prakticky nevycházela z domu. Chodila jen na policii podávat trestní oznámení. V roce 2012 se přestěhovala z Brna do Českých Budějovic, aby mohla znovu začít žít. Výhružné zprávy jí ale chodily dál, i roky poté.

Když se Pavlínin případ dostal do médií, předseda Ústředí muslimských obcí Muneeb Hassan Alrawi, muž, který ji k islámu sám přivedl, se k celé věci vyjádřil pro Blesk.cz. Tvrdil, že si jí vážil, považoval ji za upřímnou holku a o tom, čím si prošla, prý neměl tušení. Její rozhodnutí odejít ho podle vlastních slov šokovalo a poslední, co jí napsal, byla SMS s tím, že je mu to líto. Pak ale dodal: „Dodnes jí nikdo nezkřivil vlásek, i když se vesele činí a veřejně vystupuje ve spolku nenávistných lidí.“

Pavlína ale jeho slova vnímala zcela jinak. Tvrdila, že muslimská obec domácí násilí systematicky kryje, a uváděla konkrétní případy. Na vlastní oči viděla, co se dělo s Tunisankou žijící v Brně, které manžel zabavil antidepresiva a zakázal jí chodit k lékaři. Situace se řešila v mešitě, volala se policie, pak se vše ututlalo. Zažila i chvíle, kdy se Čečenci v brněnské mešitě ptali, kde a kdy mají podle koránu bít své ženy.

Pavlínin osud nebyl ojedinělý. Sama popisovala, že sňatky českých konvertitek s muslimy ze zahraničí měly v brněnské komunitě svůj zaběhnutý postup. Seznámení přes známé v mešitě, svatba za pár týdnů, manželé se často viděli sotva několikrát. Uvnitř komunity přitom fungovalo i mnohoženství, o kterém většinová společnost neměla ponětí.

Že nejde jen o záležitost uzavřené komunity, potvrzovala i cizinecká policie. Šéf jejího analytického oddělení Vladimír Takáč v roce 2015 pro iRozhlas upozornil na vzrůstající počet sňatků českých žen s cizinci ze severní Afriky, z nichž značná část končila tím, že se manželé z Česka vytratili. Reportáž ČT24 ze stejného roku, která mapovala životy českých muslimů, pak zachytila i ženy, které v Česku raději odložily šátek, aby nemusely snášet pohledy a narážky kolemjdoucích.

V Českých Budějovicích Pavlína postupně začala znovu veřejně vystupovat. Přednášela na Jihočeské univerzitě i na Karlově univerzitě, kde na vlastním osudu ilustrovala, jak funguje nábor nových konvertitek a jaký tlak na ně komunita vytváří. Po přednáškách se jí ozvalo asi šestnáct žen, mimo jiné z Vídně a z Lince, které žily v podobných svazcích. Pavlína vysvětlovala, proč většina z nich zůstávala. Byly na víru upnuté a odchod si nedokázaly připustit. A pokud měla muslimka třeba čtyři děti, pomoc od rodiny čekat nemohla. Příbuzní jí většinou řekli, ať si za to může sama, že ji přece varovali.

K žádné víře se už nehlásila. Korán ale studovala dál a na otázku, co v něm našla, měla jasno. Viditelné násilí. To, co jí v mešitě podávali jako tradici jiné doby, se při bližším zkoumání ukázalo jako něco, co se ohýbá podle situace a podle toho, komu to zrovna vyhovuje. Muslimky, které potkávala v Brně, označila za normální ženy. „Se špatnými ženami jsem se nesetkala.“ Vinu podle ní nenesly ony, ale systém, do kterého se narodily. „Největší obětí islámu jsou muslimové. Narodili se do toho a nemají možnost přetransformovat svoje myšlení.“

Arabista Bronislav Ostřanský z Orientálního ústavu Akademie věd, jeden z předních českých znalců islámského světa, reagoval na Pavlínino svědectví v Hospodářských novinách. Její vyprávění ho podle vlastních slov hodně zasáhlo a v žádném případě by nebylo správné ho bagatelizovat jako nějaký extrém. Případy žen, které přijmou islám a po drsných zkušenostech se ho zřeknou, jsou podle něj obecnější jev. Zároveň ale odmítl zobecňující závěr, že by podobná násilnická manželství v muslimské společnosti převládala.

Ať už šlo o výjimku, nebo o širší problém, pro Pavlínu to byl celý její život po dobu čtyř let.

Zdroje:

casopisbarbar.cz, blesk.cz, ct24.ceskatelevize.cz, irozhlas.cz, ahaonline.cz

https://archiv.hn.cz/c1-54635980-bronislav-ostransky-trochu-ruzove-barvy-islamu-neuskodi