Článek
Na konci čtrnáctého století zavítal Jacques Le Gris, hlavní rada hraběte z Alençonu, na hrad svého spolubojovníka. Choval se jako čestný rytíř. Vešel do hradní věže s mladou manželkou svého pána pod záminkou prohlídky. Jakmile za nimi zapadly dveře, přetvářka skončila.
„Přísahám vám, že vás miluji víc než svůj život, ale musím se s vámi spojit,“ prohlásil prohlásil podle kroniky francouzského básníka a kronikáře Jeana Froissarta, který ve 14. století popisoval činy rytířů i soudní spory své doby. Než stačila zavolat o pomoc, nacpal jí do úst rukavici, srazil ji na zem a znásilnil. Po skončení ji varoval: „Pokud o tom kdy něco řeknete, budete zneuctěna. Neříkejte nic a já budu mlčet kvůli vaší cti.“
Froissart nevykládá čin Jacquesa Le Grise jako projev násilí a touhy po moci nad obětí, nýbrž jako zločin vášně. Muž prý jednal z nezřízené lásky k ženě, kterou nemohl získat jinak. Takový výklad vypovídá o postoji středověké společnosti k mužské sexualitě – žádost považovali za téměř přírodní sílu, kterou muž jen těžko dokázal zkrotit.
Dvě vysvětlení pro násilí
Froissart hledal pro chování Jacquesa Le Grise hned dvě vysvětlení. Zaprvé tvrdil, že „skrze podivné zvrácené pokušení vstoupil ďábel do těla Jacquesa Le Grise… a byl chycen do osidel Nepřítele.“ Lidé té doby začali brát hrozbu satana vážněji než kdy předtím a obviňovali ho za mory, hladomory i ničivé bouře. Z tohoto pohledu byl Le Gris vlastně obětí nadpřirozených sil.
Druhé vysvětlení bylo prozaičtější. Kronikář zdůrazňoval, že Le Gris nepocházel z řádné rodiny, nýbrž ze skromných poměrů, vystoupal z nižších vrstev a stal se zbrojnošem. Jinými slovy, pachatel nebyl skutečným členem šlechty, což snadno vysvětlovalo jeho ohavné jednání. Jako kdyby dobrý původ byl zárukou mravního chování a nižší vrstva automaticky znamenala sklony k násilí.
Důležitější než Froissartova vysvětlení je ale jeho popis samotného útoku. Le Gris prý nejdřív vyznal ženě své city těmi nejdramatičtějšími slovy a teprve potom ji znásilnil. Služebnictvo na ní pak nevidělo žádné stopy po fyzickém násilí. Plakala sice, ale sloužící si mysleli, že prostě dostala špatné zprávy. Pro Froissarta to tedy nebyl projev násilí v pravém slova smyslu, ale vášnivý čin muže ovládnutého láskou.
Burgundský magnát opilý vínem
Historie zaznamenaná biskupem Řehořem z Tours na sklonku šestého století předkládá ještě explicitněji, jak touha vedla muže k násilným činům. V okolí Chalonu vládl v Burgundsku mocný magnát jménem Amalo. Právě v době, kdy poslal svou manželku na jiný statek, zatoužil po mladé dívce z řádné rodiny, nikoli po služce či otrokyni.
Řehoř popisuje události v jejich plné hrůznosti: „Když nastala noc, byl Amalo opilý vínem a poslal své muže, aby dívku chytili a přivedli k jeho lůžku. Bránila se, ale oni ji násilím vtáhli do jeho domu a fackovali ji tak, že jí z nosu tekla krev a zakrvavila i vévodovu postel. Bil ji pěstmi i fackami, bil ji znovu a znovu, pak ji vzal do náruče, ale okamžitě ho přemohla ospalost a usnul.“
Zatímco Amalo spal, dívka vzala jeho meč. Probudil se a prosil ji: „Prosím, nečiňte to. Já jsem totiž zhřešil, že jsem se pokusil násilím porušit její cudnost.“ Dívka ho přesto zabila.
Vášeň jako omluva pro násilí
Příběhy Jacquesa Le Grise i Amala spojuje mužská sexuální touha, která v nich fungovala jako vysvětlení i omluva pro násilí. Oba činy byly ve své době vykládány jako důsledek nezvladatelné vášně, nikoli jako porušení vůle ženy. Stejným způsobem uvažovali i další středověcí autoři, kteří líčili mužskou žádost jako sílu schopnou přemoci i vznešené muže.
Pozdně středověké sbírky vyprávění se k tomuto motivu vracely znovu a znovu. Žena se zamiluje do muže, on ji odmítne, a ona ho pak obviní z pokusu o znásilnění. V těchto příbězích se odráží myšlení, které tehdejší soudy skutečně ovlivňovalo. Podle dobového pohledu byly ženy samy žádostivější než muži, ovládané tělesnými impulzy, nespolehlivé a náchylné ke lži.
„Když žena chce hřešit s mužem a je odmítnuta, je zlostnější než medvědice, které vzali mláďata,“ říká jedno skotské přísloví. Podobné výroky jen posilovaly dojem, že ženám se nedá věřit, protože jsou nestálé a neupřímné, a jejich slova proto ztrácela váhu.
Středověká kultura také trvala na tom, že ženy obvykle změní názor ohledně styku. Takový pohled činil jejich souhlas v podstatě bezvýznamným – jakékoliv „ne“ se mohlo snadno změnit v „ano“, zatímco jakékoliv nadšené „ano“ se později mohlo proměnit v obvinění ze znásilnění.
Zrádná vévodkyně a její trest
V předchozích příbězích šlo o mužskou žádost a následky, které z ní plynuly. Některé kroniky však připisují stejnou vášeň ženám, která pro ně obvykle skončila tragicky. Pavel Jáhen v Dějinách Langobardů zachytil útok Avarů na friulské vévodství na počátku 7. století. Vévodkyně Romilda, jejíž manžel padl v boji, se ukryla za hradbami města, zatímco avarský chagán objížděl opevnění a hledal vhodné místo k útoku.
„Když ho spatřila v rozkvětu mládí, ohavná nevěstka po něm zatoužila a vzápětí mu vzkázala poslem, že pokud si ji vezme za ženu, vydá mu město se všemi, kdo v něm jsou.“
Chagán její nabídku přijal a slíbil, že ji po dobytí pojme za manželku. Slib však nedodržel. Pavel Jáhen líčí Romildin osud bez jakéhokoli soucitu:
„Romildu, která byla hlavou všeho zlého, král Avarů kvůli přísaze držel jednu noc jakoby v manželství, jak jí slíbil, ale druhého dne ji předal dvanácti Avarům, kteří ji celou noc týrali svou žádostivostí a střídali se jeden po druhém. Poté rozkázal upevnit kůl uprostřed pole a přikázal, aby ji napíchli na jeho špici, přičemž s výčitkou řekl: ‚Sluší se, abys měla takového manžela.‘“
V Pavlově líčení doplatila Romilda na vlastní rozhodnutí. Kvůli touze po avarském chagánovi zradila město, které svěřili její ochraně, a kronikář ji za to označil za „ohavnou nevěstku“. Znásilnění i smrt pak nevykresluje jako násilí, ale jako trest, který si podle jeho názoru zasloužila.
Jiný tón má příběh jejích čtyř dcer, které Avaři také odvlekli. Podle Pavla si „vložily mezi prsa pod pásku maso syrových kuřat, které teplem shnilo a vydávalo odporný pach. Když se jich Avaři chtěli dotknout, nemohli snést zápach, který považovali za přirozený, couvali od nich s proklínáním.“
Církev bránila oběti lépe než stát
Pohled na sexuální násilí se lišil podle toho, kdo ho posuzoval. Světské soudy vnímaly znásilnění především jako útok na čest a majetek mužského příbuzného oběti – otce, manžela nebo poručníka. Církevní právo se od konce jedenáctého století začalo ubírat jiným směrem a postupně kladlo důraz na újmu způsobenou samotné ženě.
James A. Brundage ve své studii poznamenává, že církev se skutečně více zajímala o osud znásilněné ženy než světské autority. Pro světské soudy zůstávalo znásilnění v první řadě zločinem proti mužskému poručníkovi, nikoliv proti samotné oběti.
Šlechtic znásilňoval služky beztrestně
Ve světském právu platilo něco jiného: důležitější než ochrana oběti bylo postavení pachatele i oběti v hierarchii společnosti. Jak poznamenává Brundage:
„Pasák prasat, který by znásilnil vévodkyni, byl by – pokud by nějakým zázrakem unikl zmrzačení a smrti – zotročen; vévoda, který by znásilnil pastýřku, mohl, pokud by byl vůbec potrestán, odškodnit poskytnutím plné měšce mincí.“
Ve většině případů mohl feudální pán ženu z nižších vrstev znásilnit nebo svést bez obav z trestu. Morální kodex šlechty, který údajně chránil ženy před sexuálním násilím, se na prosté poddané nevztahoval. Francouz Andrew Kaplan, autor 12. století považovaný za znalce dvorské lásky, vybízel své šlechtické čtenáře, aby při jednání se selskými ženami zapomněli na pravidla rytířství a vzali si je silou, kdykoli budou chtít. Jednat jinak by podle něj bylo ztrátou času.
Ve 14. století se benátský stát pokusil problém řešit zákonem, který soudcům ukládal povinnost vyhledávat ty pány, již se dopouštěli násilí na domácích služkách a otrokyních. Úřady však samy přiznávaly, že prosadit takové předpisy bude obtížné, a jen málokterý šlechtic se skutečně ocitl před soudem.
Stejné výmluvy trvají osm století
Historik Jaroslav Čechura ve své knize Sex v době temna konstatuje: „Překvapily mě poměrně nízké tresty za různé sexuální delikty. Sex byl každodenní záležitostí společnosti před několika lety, před několika staletími i tisíciletími. A přestože to bylo období takzvaného temna, tak byl každodenní život velmi pestrý.“
Čechurova formulace o pestrosti života ovšem zakrývá něco podstatného. Pro ženy z nižších vrstev znamenala sexualita v raném středověku převážně násilí, zneužití a bezmoc. Mužská žádost sloužila jako vysvětlení i částečné ospravedlnění jednání, která dnes považujeme za závažné trestné činy.
Od středověku nás dělí osm století, ale obhájci sexuálních násilníků mluví často stejně. Odkazují se na „chvilkovou slabost“, na „nepřekonatelnou touhu“, někdy tvrdí, že „oběť ho vyprovokovala“. Opakují stejný způsob uvažování, jaký známe už z textů Jeana Froissarta nebo Řehoře z Tours. Takové výmluvy už u soudu neobstojí, aspoň ne navenek. Myšlenka, že mužská touha je něco, co se nedá ovládnout, ale v lidském myšlení pořád přetrvává.
I po osmi stech letech od případu Jacquesa Le Grise si klademe stejnou otázku: může být sexuální touha omluvou pro násilí? Ve středověku záleželo na tom, kdo byl pachatel a kdo oběť. Dnes bychom měli mít jasno. Nemůže.
