Článek
V ordinaci psycholožky sedí vyčerpaná matka a vedle ní patnáctiletá dcera, která se dívá do podlahy. Matka vyjmenovává, co je s dcerou špatně: je úzkostná, nemá kamarády, je negativistická, přecitlivělá, sobecká. „Vůbec si nevěří, podívejte, co dělá těma očima,“ pokračuje, zatímco se dívka snaží zapadnout do křesla a zmizet.
Psycholožka Václava Jančová popisuje tuto scénu jako jeden z mnoha podobných případů. Matka nakonec žádá: „Paní magistro, udělejte s ní něco, aby měla konečně trochu sebevědomí.“ Když se však psycholožka ptá matky, jak sebevědomá je ona sama, ta připouští, že ani ona na tom není nejlépe.
Nabízí se tak zásadní otázka: Může vůbec nesebevědomý rodič vychovat sebevědomé dítě?
Když krása určuje, jakou máš hodnotu
Sebevědomí dívek se nerodí jen doma. Už od malička na ně ze všech stran doléhají představy o tom, jak má žena vypadat, chovat se a co znamená být považovaná za hezkou. Televizní producent odhaluje znepokojivou pravdu o mediálních obrazech: „S podobami žen se v médiích dělá mnoho práce – upravuje se postava, aby vypadaly vyšší a hubenější. V současnosti polovina nebo více žen v televizi nosí paruky nebo si prodlužují vlasy.“
Marketingové společnosti cílí na stále mladší dívky. Odbornice varuje: „Teď můžete dostat tanga kalhotky pro pětileté děti. Můžete dostat podprsenky pro šesti-, sedmi- a osmiletá děvčata, která jsou úplně placatá.“
Svět růžových princezen
Od věku dvou nebo tří let konzumují dívky Disney klasiky, kde princezna čeká, než ji zachrání princ. Jedenáctiletá Quyen Mullin si všimla problému brzy. Když měla vybrat halloweenský kostým, řekla: „Chci být princ Philip, protože on může bojovat s drakem. Šípková Růženka jen spí.“
Když se člověk projde hračkářstvím, rozdíl bije do očí. Klukům jsou určené hračky o dobrodružství a soutěžení, holkám zase panenky, kuchyňky a všechno v růžové.
Neustálé srovnávání
Dlouhodobé výzkumy Linky bezpečí ukazují, že psychické ponižování v dětství je v Česku běžné. Už dříve, v letech 2001–2003, přiznalo 70 % účastníků, že byli opakovaně vystaveni psychickému týrání. Nejčastěji šlo o chování, které v nich vyvolávalo pocit, že nejsou dost dobří, že jsou zbytečnější a méněcennější než ostatní.
Devítiletá Ruby Bromberg z New Yorku ví, co to znamená. Když mluví o tom, co by na sobě chtěla změnit, okamžitě říká: „Mé bříško. Není to bříško mé kamarádky Izzy, která má rychlý metabolismus. Někdy se s nimi srovnávám, což vím, že není správné.“ Ruby je teprve devět let a už ji trápí vlastní tělo.
Dívky mají v hlavě zakódováno, že štěstí přijde pouze s krásou a štíhlostí.
Andrea Bauman z Illinois, která je o něco starší, popisuje, jak vypadá ranní rutina mnoha dívek ve věku, kdy by měly myslet na cokoliv jiného než na to, jestli jejich tělo odpovídá nějakému nedosažitelnému ideálu: „Je mučivé sledovat, čím tolik dívek prochází každé ráno před zrcadlem. Možná se vám včera líbilo, co jste viděly, ale dnes už ne a cítíte se bezcenné. Dívky mají v hlavě zakódováno, že štěstí přijde pouze s krásou a štíhlostí.“ Podle Andrey není štěstí bez štíhlosti, přátelé bez štíhlosti, láska bez štíhlosti. A tuhle rovnici si dívky vytvářejí už v dětství.
Vzhled místo schopností
Mabel Hanson ze sedmé třídy ve Wisconsinu tráví každé ráno půl hodiny u zrcadla. Natáčí si vlasy, nanáší makeup. „Pro kluky. Rozhodně se snažíme vypadat hezky pro kluky,“ říká bez ostychu. Je jí třináct let.
Psycholog zabývající se léčbou poruch příjmu potravy upozorňuje na něco, čemu se v jeho oboru říká past dospívání. Pubertální tělo dívky přirozeně přibírá na tuku, bez toho by menstruace ani nenastala. Jde o zcela normální součást fyzického vývoje. Problém je, že společnost tyto přirozené změny vnímá jako něco negativního. Třináctiletá holka tak začíná slyšet komentáře o tom, že přibrala, že by měla dát pozor na jídlo, že by se měla víc hýbat. Její tělo funguje přesně tak, jak má, ale ona dostává signály, že je s ní něco v nepořádku.
Psycholožka zároveň upozorňuje na to, jak se současná kultura přímo učí malé holčičky, že jejich hodnota spočívá ve vzhledu. Stalo se módou pořádat už dětem na základní škole narozeninové večírky zaměřené na manikúru, líčení a zkrášlování. Není to náhoda ani nevinná zábava. Je to jasný signál, který těmto děvčátkům od útlého věku říká, že správný způsob, jak oslavovat sám sebe a svou hodnotu, spočívá právě v práci na tom, jak vypadáte.
Tlak být stále milá a poddajná
Psychologové se dětí občas ptají na jednoduchou věc: „V čem jsi dobrý?“ nebo „Co ti jde?“ Chlapci většinou odpoví hned. „Hraju dobře fotbal.“ „Jde mi matika.“ „Umím kreslit.“ Mluví o sobě bez rozpaku, samozřejmě, jako by to nic neznamenalo. Dívky se často zarazí. Zrudnou, sklopí oči, někdy jen pokrčí rameny. Odmalička slyší, že chválit se není hezké, že slušná holka nemá vyčnívat. A tak mlčí, i když mají hodně co říct.
Na dívky se přitom kladou dva zcela opačné požadavky. Mají být cílevědomé, schopné a mít výsledky jako chlapci, ale zároveň se od nich čeká, že zůstanou milé, vstřícné a nikoho se nedotknou. Jenže to nejde. Právě tenhle rozpor si nesou do dospělosti. Mnoho žen pak neumí říct ne, i když cítí, že by měly. Často přistoupí i na věci, které jim nejsou příjemné, jen aby nevypadaly jako ty „nepříjemné“. Odborníci tomu říkají tyranie milé a laskavé. Ženám se od dětství vštěpuje, že odmítnout nebo se ozvat znamená být protivná. A tak v situacích, které jsou jim nepříjemné, radši mlčí a přikývnou.
Nikdy není dost dobrá
Podle výzkumu Linky bezpečí se víc než polovina dětí někdy cítila, jako by pro dospělé neexistovala. Téměř každý druhý si pamatuje, že mu někdo shazoval jeho pocity nebo myšlenky. Více než třetina zažila ponižování a mnoho dětí slyšelo od rodičů nebo učitelů nadávky místo podpory. Psycholožka Eva Labusová k tomu říká, že emoce mají obrovskou sílu. „Mohou člověka zničit, ale taky mu pomoci změnit život k lepšímu,“ vysvětluje. Rodiče by podle ní měli dětem pomáhat vyznat se ve vlastních pocitech a dovolit jim o nich mluvit bez obav, že řeknou něco špatně.
Uvězněná mezi rodiči
Emocionální zanedbávání ale není jediný způsob, jak rodiče poškozují sebevědomí svých dcer. Téměř 30 % respondentů bylo v dětství omezováno v kontaktu s kamarády. Vystavování dítěte domácím konfliktům je další devastující přístup. Eva Labusová hovoří o "normativním zanedbávání dětí": „To nastává, když v péči běžně děláme to, co dětem prokazatelně škodí. Konflikty mezi rodiči nebo rozvodové tahanice, jichž jsou děti svědky. Víme, co děti potřebují, ale nejsme schopni jim to zajistit.“
Když dívka nesmí říkat ne
Schopnost znát své hranice a umět je vyjádřit patří mezi nejzásadnější dovednosti, které by měla každá dívka získat. To znamená právo říkat ne, nevím, nemohu nebo nechci bez výčitek a pocitu viny. Dívka, která se to nenaučí, pak často trpí úzkostmi. Všechny ty nevyřčené pocity, potlačená zlost, nesouhlas nebo nepohodlí se v ní hromadí a výzkumy ukazují, že takové hromadění emocí může vyústit až v tělesné potíže, které se řeší mnohem hůř než původní problém.
Má to ještě jeden vážný důsledek: dívky se častěji dostávají do situací, kdy souhlasí se sexem nebo intimními praktikami, které ve skutečnosti nechtějí, protože se bojí být nepříjemné, urazit partnera nebo ho zklamat.
Právě tahle neschopnost bránit se zasahuje do toho nejintimnějšího. Společně s neustálým srovnáváním, s tlakem na to, jak má vypadat, a s tím, že nemůže říct, co opravdu cítí a potřebuje, to v ní zanechává stopy, které ji pak mohou provázet celý život.
Obzvlášť nebezpečný je právě tlak na dokonalý vzhled a ideál štíhlého těla. Psycholog vysvětluje: „Nikdo nerozvine poruchu příjmu potravy pouze kvůli médiím. Ale předčasná sexualizace dívek je rizikovým faktorem. Existuje kultura podporující ideál hubeného těla, který si dívky osvojují. Pokud vyrostete v takové kultuře, tento ideál se stane způsobem, jakým hodnotíte samy sebe.“
Jak napravit poškozené sebevědomí
Václava Jančová ale zdůrazňuje, že situace není ztracená. Sebevědomí se utváří od narození v rodině, ve školce, ve škole. A přestože jsou tyto začátky zranitelné, dá se na nich pracovat v každém věku. Děti se učí hlavně pozorováním a nápodobou rodičů. Eva Labusová má pro rodiče několik rad. Naučte dcery kriticky myslet a dělat vlastní rozhodnutí. Ukažte jim, že mohou ovlivnit své pocity a myšlenky, že přijmout sám sebe je základ spokojenosti.
Labusová také varuje před přílišným tlakem na výkon. Rodiče by měli nechat děti odkrývat jejich vlastní vnitřní potenciál jejich tempem a podporovat je formou pochval, ocenění a projevů uznání, a to i za zdánlivé maličkosti. Když dcera ví, že s rodiči může mluvit o čemkoli a přijít za nimi s jakýmikoli pocity, když jí věří a nezlehčují to, co sdílí, vytváří se bezpečné prostředí. Dcera pak cítí, že spolu s rodiči zvládne vše, co přijde.
Jedna matka zvolila v tomto ohledu zajímavou cestu. Sleduje se svými dcerami i kontroverzní seriály a pak s nimi o zobrazení žen v médiích diskutuje. Nechává jim to sledovat proto, že je pro ni důležité, aby se staly bystrými spotřebitelkami médií, aby si uvědomovaly zkreslená nebo škodlivá zobrazení, aniž by přitom ztratily schopnost bavit se.
Odbornice upozorňuje na to, že inzerenti a média neustále opakují stejné poselství, že sebeúcta přijde s určitým vzhledem. Teenageři a zvláště dívky jsou vůči tomuto poselství mimořádně zranitelní, protože se ještě hledají a nevědí přesně, kdo jsou a jakou mají hodnotu. V období, kdy si teprve budují identitu, jsou mediální zprávy o tom, jak by měly vypadat, zvlášť nebezpečné.
Každý odborník zdůrazňuje důležitost zapojení dívek do aktivit, ať už jde o týmové sporty, divadlo nebo hudební nástroj, ve kterých získají sebevědomí ze zvládnutí dovednosti. Čím více času věnují nakupování nebo snahám vypadat atraktivně, tím méně času zbývá na aktivity rozvíjející pozitivní hodnoty a zdravé vnímání sebe sama.
Co je skutečné sebevědomí
Jsme tím sebevědomější, čím více jsme si vědomi sebe a toho, co k nám patří.
Václava Jančová nabízí definici: Jsme tím sebevědomější, čím více jsme si vědomi sebe a toho, co k nám patří. To znamená svých emocí, motivů, potřeb, těla, schopností i slabostí, ale hlavně své podstaty, která je dobrá. Jsme skutečně sebevědomí, když si uvědomujeme propojenost s druhými. Když si uvědomíme, že zraníme-li druhého, zraňujeme sebe.
Rodiče musí začít u sebe
Antoine de Saint-Exupéry napsal v Malém princi větu, která vystihuje podstatu celého problému. „Pocházím z dětství.“ Co prožijeme jako děti, s tím pak žijeme celý život. A dětství je o rodičích, o jejich lásce, ale také o tom, jak nás vychovávají.
Václava Jančová proto zdůrazňuje, že rodiče musí začít sami u sebe. Pokud matka nebo otec sami sobě nevěří a nerozumí svým vlastním emocím, sotva mohou být pro dceru skutečným vzorem. Rodič, který pracuje na sobě, má šanci zlomit vzorce z vlastního dětství a nepřenášet je dál. Žádný z nás není dokonalý rodič. Mnoho matek a otců si ale klade nedosažitelná očekávání a pak se pod jejich tíhou hroutí. Místo přirozených vztahů s dcerou pak vytvářejí napjaté situace, ve kterých se oba trápí.
Rozhodující je, jestli dcera ví, že se může kdykoliv obrátit na rodiče a nebude za to souzena.
Dcera potřebuje laskavé prostředí s rodiči, kteří ji přijímají takovou, jaká je. Kteří s ní dokážou mluvit o tom, co ji trápí nebo těší. Konflikty a krize přijdou vždycky, to se nedá ovlivnit. Rozhodující ale je, jestli dcera ví, že se může kdykoliv obrátit na rodiče a nebude za to souzena. Právě tento pocit bezpečí jí umožní vybudovat si zdravé sebevědomí.
Dcera z takové rodiny má pak úplně jiný život než ta, kterou rodiče v dětství neustále kritizovali a srovnávali. Až vyroste, nebude poměřovat své vlastní dcery podle vzhledu ani je tlačit do role milé a poddajné holčičky, i když by to znamenalo popřít jejich pocity. Přeruší řetězec, ve kterém matky předávají dcerám ty samé škodlivé praktiky generaci za generací.
