Článek
Narazil jsem na článek Amélie Kaly (viz zdroje níže). Pojednává o tom, jak prý „běžné chování rodičů denně devastuje dívkám psychiku“ a na první pohled se tváří jako důležitý apel na citlivější přístup k dětem. Jenže čím hlouběji se do něj člověk začte, tím víc má pocit, že autorce nejde o pochopení složitosti vztahu mezi rodičem a dítětem, ale spíš o vyvolání dojmu, že žijeme v zemi plné psychických tyranů, kteří systematicky ničí sebevědomí svých dcer. Takové tvrzení však nejen zjednodušuje, ale i přehání – místy až do té míry, že přestává odpovídat skutečnosti.
Ano, rodiče dělají chyby. Někdy nevědomky, jindy ze zoufalství nebo únavy, a občas prostě proto, že sami byli vychováni podobně. Tvrdit ale, že „běžné“ rodičovské chování denně devastuje psychiku dívek, je přehnané. Většina rodičů své děti miluje a snaží se je vést i chránit, často s vědomím, že to nikdy nebude dokonalé. Občas padne ostré slovo nebo nešťastná poznámka – to však ještě neznamená celoživotní trauma. Skutečná psychická újma nevzniká z jedné věty, ale z dlouhodobého nezájmu, znevažování nebo nedostatku lásky. Právě o tom ale článek mlčí a místo toho hází všechny rodiče do jednoho pytle, čímž paradoxně ubližuje i těm, kteří se opravdu snaží dělat maximum.
Podobně problematické je i to, že článek vykresluje dívky jako bytosti natolik křehké, že jakákoli poznámka o vzhledu či výkonu prý dokáže „zničit“ jejich sebevědomí. Jako by neměly ani kousek odolnosti, žádný prostor pro růst a učení. Tím se dostáváme k fenoménu takzvaných „sněhových vloček“ – generace, která vnímá jakoukoli kritiku nebo nepohodlí jako osobní útok, a tím se sama stává čím dál zranitelnější. Pokud budeme dětem neustále opakovat, že běžná výchova je traumatizuje, naučíme je věřit, že svět je plný hrozeb a že každý, kdo s nimi nesouhlasí, na ně de facto útočí. Jenže život není terapie – a svět se nezhroutí pokaždé, když někdo řekne něco nepříjemného.
Tím samozřejmě nechci říct, že bychom měli být k dětem necitliví. Ale je zásadní rozdíl mezi přiměřeným tlakem a skutečným ponižováním. Z článku Amélie Kaly však vyplývá, že i obyčejná snaha motivovat nebo upozornit na chybu je v jejím pojetí špatně. Takový pohled rodiče paralyzuje – bojí se cokoli říct, aby dítěti „neublížili“, a tím mu ve výsledku ubližují jinak. Učí ho, že svět se bude vždy přizpůsobovat jeho emocím. A když pak takový člověk vstoupí do reality, kde se mu nikdo omlouvat nebude, zhroutí se. Protože ho nikdo nenaučil odolnosti, zacházet s frustrací ani umění přijmout neúspěch. A to je ten skutečný důsledek kultury sněhových vloček – dobrý úmysl, který nakonec vychovává lidi neschopné čelit životu.
Autorka by možná namítla, že její text má být především apelem na empatii. Jenže empatie bez hranic přestává být ctností a mění se v past. Když dítěti nikdy nedovolíme zažít nepohodlí, připravíme ho o schopnost růst a vyrovnat se s realitou. A když z rodičů uděláme trvalé viníky, bereme jim odvahu být přirozeně lidskými – tedy i chybujícími – průvodci svých dětí. Nelze přece žít v neustálém strachu, že každé slovo nebo pokyn bude vykládán jako psychická újma. V takovém prostředí nevyrůstá sebevědomý člověk, ale někdo, kdo se bojí světa, protože ho nikdy nikdo nenaučil, že i nepohodlí je součást života.
Zarážející je i jazyk, kterým autorka píše. Silná slova jako „navždy zničit“, „denně devastovat“ nebo „psychicky likvidovat“ sice znějí dramaticky, ale ubírají prostor pro rozumnou debatu. Skutečné problémy dívčího sebevědomí – tlak sociálních sítí, nerealistické ideály krásy či konkurenční prostředí školy – se v takové rétorice ztrácí pod nánosem moralizování a obviňování rodičů. Místo porozumění text vyvolává spíše pocity viny a bezvýchodnosti. Jako by čtenářům říkal: „Ať uděláte cokoli, dceru stejně zničíte.“ Jenže právě taková sdělení nepomáhají vůbec nikomu.
Rodiče i děti si zaslouží víc než jednostranné soudy. Sebevědomí se nerodí z ochrany před každou bolestí, ale z pochopení, že i bolest má svůj význam. Pád není konec, ale lekce. Selhání není ostuda, ale přirozená součást růstu. A kritika – pokud je věcná a pronesená s respektem – není útok, nýbrž příležitost učit se. Mají-li se dívky naučit stát si samy za sebou, musí se zároveň naučit ustát chvíle, kdy se svět nechová tak, jak by si přály. A právě v tom jim mohou rodiče pomoci víc než tím, že budou našlapovat po špičkách kolem každého slova.
Celý problém článku tedy nespočívá v tom, že by téma bylo nepodstatné, ale v tom, že se v něm ztrácí rovnováha. Z obav o citlivost dětí se stává ideologie, která popírá realitu života. Výsledkem je generace mladých lidí, kteří si neumějí poradit s neúspěchem, protože je nikdo nenaučil, že i nepříjemné emoce jsou přirozenou součástí dospívání. Pokud každou poznámku, každé „mohla by ses víc snažit“ označíme za psychické ubližování, vychováme lidi, kteří budou očekávat, že se k nim svět bude chovat jako rodiče z příručky o pozitivní výchově. Jenže svět takový není – a nikdy nebude.
Kdybych měl shrnout, co mi na článku vadí nejvíc, pak to, že místo podpory dívčí síly posiluje dívčí zranitelnost. Místo aby ukazoval, jak sebevědomí budovat, naznačuje, že ho rodiče stejně vždycky zničí. A místo aby otevíral cestu k dialogu mezi generacemi, staví mezi nimi zeď obvinění. Ano, o psychické pohodě dívek je nutné mluvit. Ale ne tak, že ze všech rodičů uděláme viníky a ze všech dcer oběti. Svět potřebuje dívky silné, sebevědomé a odolné – ne křehké sněhové vločky, které se rozplynou při prvním teplejším doteku reality.
