Článek
„Ne. Cítím se naprosto naplněná. Mám dojem, že v životě dělám, co mi bylo určeno. Muzika je moje poslání.“ Takhle odpovídala Zuzana Navarová na otázky o bezdětnosti, osobních obětech i volbách, bez nichž by její tvorba nevznikla. Patřila mezi nejvýraznější zpěvačky české scény osmdesátých a devadesátých let a hudbu měla v krvi dřív, než si to vůbec uvědomila.
Jak Zuzana Navarová začínala s hudbou
Narodila se 18. června 1959 v Hradci Králové a hudba ji obklopovala od prvních dnů. Tatínek pracoval v místním rozhlasovém studiu jako hudební redaktor, a tak zvuk magnetofonových pásů patřil k jejímu dětství stejně přirozeně jako pohádky na dobrou noc. Vkus svého otce sice nepřejala, ale prostředí plné hudby v ní zapustilo kořeny, které už nikdy nezmizely. Jak později připomněl publicista Václav Souček, „měla hodně naposloucháno a podle toho se sama inspirovala. Jakmile poprvé vzala do ruky kytaru, bylo jasné, kudy její cesta povede. Její záběr byl úžasně široký.“
Poprvé na sebe upozornila už na gymnáziu, když se objevila v televizní soutěži Havana volá. Koncem sedmdesátých let hrála s hradeckou skupinou Výlety a společně se v roce 1978 dostali do finále folkového festivalu Porta. Po maturitě zamířila do Prahy na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde si zvolila studium španělštiny a češtiny. Místo učení ale nakonec zvolila mikrofon a kytaru.
Zpěvačka Navarová a kapela Nerez
Klíčové setkání se odehrálo na jednom ze studentských večírků. Zdeněk Vřešťál a Vít Sázavský tam tehdy hráli jako folkové duo a mezi diváky seděla i Navarová. „Předváděli jsme se před holkama a jedna z nich byla Zuzana Navarová, která se samozřejmě předváděla taky. Už tehdy měla vlastní písničky, stejně jako my dva,“ vzpomínal po letech Vřešťál. A na jaře 1981 už spolu stáli na pódiu jako kapela Nerez.
Kapelu tvořilo pět studentů, kterým stačily dvě akustické kytary, kontrabas a perkuse, a přesto si získali publikum tempem, na které jiní čekali roky. Navarová si v roce 1982 odnesla z pražské Vokalízy ocenění za nejlepší sólistku, následující rok tam Nerez zvítězil jako skupina a přidal k tomu i úspěch na plzeňské Portě. Neotřelá aranžmá, ve kterých se mísily různé hlasové polohy s latinskoamerickým temperamentem, oslovovaly rockery i náročnější publikum. Jak napsal hudební publicista Ondřej Bezr z Lidových novin, „Nerez na folkovém poli v podstatě neměl konkurenci. Výlučnost byla vnímaná jako pozitivum, proto se za Nerezem táhly davy.“
Úplně první nahrávky Nerezu vznikaly v hradeckém rozhlasovém studiu jejího otce. Debutové album Masopust doplnily v dalších letech desky Na vařený nudli (1988) a Ke zdi (1990), tři nahrávky, které dodnes patří ke špičce tehdejší české hudby. Tvůrčí spolupráce Navarové a Vřešťála fungovala na principu přirozeného střídání. Jednou přišel s nápadem on, podruhé ona.
Ve třiadvaceti nečekaně přerušila koncertování a na půl roku odletěla na Kubu. Oficiálně šlo o jazykovou stáž, ve skutečnosti se ale ponořila mezi tamní muzikanty a nasávala rytmy, které ji zcela proměnily. Po návratu zpívala jinak, frázovala jinak, na pódiu se pohybovala s novou energií. Hudba Karibiku a Jižní Ameriky se od té chvíle stala pevnou součástí jejího repertoáru. Ve španělštině zněla tak samozřejmě, jako by s ní vyrostla. Nejzřetelněji se to projevilo na sólovém albu Caribe z roku 1992, celém nazpívaném ve španělštině, kde zpívala repertoár latinskoamerických skladatelů, kteří ji inspirovali. Bezr o tom napsal, že „nebyla příliš vzdálená zpěvačkám, které známe z Buena Vista Social Club.“
Jenže její hudební obzor se rozrůstal za hranice toho, co jedna kapela mohla pojmout. Po více než dekádě společného hraní se dostavila tvůrčí vyčerpanost, poslední společnou skladbou byla Já s tebou žít nebudu a v roce 1994 Nerez skončil. Navarové bylo pětatřicet.
Skupina Koa a písně v pěti jazycích
„Nadechla se a najednou začala účtovat s tím, co v ní bylo uloženo,“ popsal Souček období, které následovalo po konci Nerezu. Prvním krokem byla spolupráce s kolumbijským kytaristou Ivánem Gutiérrezem v kapele Tres. V roce 1998 vznikla formace Koa, poslední a nejsvobodnější z jejích hudebních projektů. Na deskách Koa se vedle češtiny ozývala španělština, romština, jidiš i kečuánština jihoamerických Indiánů. Pro Navarovou jazyky nikdy nepředstavovaly překážku, vnímala je jako další nástroje, na které se dá hrát.
Album Skleněná vrba z roku 1999 jí přineslo cenu Žlutá ponorka. Následující album s názvem Barvy všecky z roku 2001 získalo Anděla v kategorii folk a později i zlatou desku. Každá další nahrávka ji vzdalovala od české folkové scény a přibližovala ke světu, který si budovala ve své představivosti od prvního pobytu na Kubě. Posledním řadovým albem bylo Jako Šántidéví z roku 2003, na němž se vrátila k češtině.
Kapela Koa
Souběžně s Koa ale Navarová stíhala i spoustu dalšího. Psala scénickou hudbu pro divadla, v nahrávacím studiu spolupracovala s Věrou Bílou a na startu kariéry pomohla i Radůze, která tehdy teprve sbírala první zkušenosti. Od počátku devadesátých let navíc řídila Nadaci Život umělce, kde podporovala mladé muzikanty i starší kolegy, na které se pozapomnělo. Zdálo se, že její nasazení nemá hranic. Hudební publicista Jiří Černý ji považoval za naprostou špičku. „Já jsem ji považoval za naši nejlepší zpěvačku. Zuzana Navarová se vlastně už dávno zařadila do světového kontextu v tom smyslu, že si sama píše muziku a texty, sama si obstarala a vybrala kapelu a byla v ní taky nejdůležitějším člověkem.“
Nemoc, kterou zpěvačka tajila přede všemi
Bylo jí skoro čtyřicet, když mamince oznámila, že se chystá vdávat. Manželem se stal Kubánec Luís de Tejada, kterého poznala během svého pobytu na ostrově. Manželství ale dlouho nevydrželo. Podle Součka se „rozešli v dobrém, jak se sešli.“ Víc než samotné manželství ale okolí zaregistrovalo proměnu, která přišla krátce poté. Žena, která celý život hodně kouřila a neměla daleko k alkoholu, se najednou začala věnovat tai-či a pila zelený čaj. „Až do té doby jsem sice byla věřící, ale jaksi skrytě věřící. Říkala jsem si, ještě tadyhleten kšeft, a pak se nějak začnu věnovat své duši. Teď jsem o ni začala dbát intenzivně,“ řekla v jednom z posledních rozhovorů.
Ve skutečnosti už v té době bojovala s rakovinou prsu a cirhózou jater. O svém stavu neřekla nikomu, dokonce ani kolegům z Koa. „Ani muzikanti okolo ní neměli tušení, jak je situace vážná. Když se poprvé ukázala s ostříhanými vlasy, říkali jsme si, pozor, rozmar, ženská v letech musí mít novou image,“ řekl Souček v Českém rozhlase.
Jednu věc jí ale Souček nemohl odpustit ani zpětně. „Trochu jsem jí do nebe vyčítal, že se věnovala čajíčkům, alternativní léčbě a víc se nesvěřila do rukou odborníků. Byla tvrdohlavá, paličatá, svébytná, svérázná, umíněná… Prostě ženská.“
Poslední koncert a smrt Zuzany Navarové
Tvořila a koncertovala do samého konce. Na pódiu Malostranské besedy stála naposledy 14. listopadu 2004, necelé tři týdny před smrtí. V sále tehdy seděl herec Viktor Preiss, který s ní spolupracoval v Nadaci Život umělce, a všiml si, jak je vyčerpaná. Přesto, když si publikum vyžádalo přídavek, vrátila se na jeviště s listem papíru v ruce a zazpívala skladbu, kterou do té chvíle nikdo neslyšel. Jejím posledním studiovým počinem bylo pět písní na albu Karla Plíhala, postaveném na básních Josefa Kainara. Album se jmenovalo Nebe počká. Jenže na Zuzanu Navarovou nebe čekat nechtělo.
7. prosince 2004 zemřela v Praze, bylo jí pouhých pětačtyřicet let. Od svatby, která měla být novým začátkem, uplynulo sotva pět let. Česká hudební scéna tu zprávu vstřebávala těžce. Spoluzakladatel Nerezu Zdeněk Vřešťál ji po letech popsal slovy: „Zuzka byla úžasná zpěvačka, skvělá autorka a člověk, kterej měl svoje tajemství a svoji vnitřní krásu, kterou dokázala dávat všude kolem sebe.“ Na otázku, zda bude Koa pokračovat, František Raba odpověděl: „Teď je strašně brzo… Ale určitě, určitě budeme hrát. I za Zuzku. Určitě by to chtěla. Ale teď je ještě strašně brzo.“
O rok později ji Akademie populární hudby uvedla do Síně slávy in memoriam. Nadace Život umělce, na jejímž vzniku se podílela, po ní pojmenovala jednu ze svých cen. Texty z období Koa vyšly v roce 2009 knižně pod názvem Andělská počta. K písním z éry Nerezu se už vracet nechtěla, bylo to její výslovné přání.
Písničkářka Martina Trchová, která její repertoár dodnes uvádí na koncertech, opakovaně zmiňuje, jak silně na ni skladby působí pokaždé, když se do nich znovu ponoří. Ondřej Bezr k tomu dodal: „citlivého člověka, který od hudby nevyžaduje, aby byla součást módní vlny, Zuzana Navarová osloví svou jedinečností, silou sdělení, formou textů i přirozeným zpěvem.“
V jednom z posledních rozhovorů Navarová řekla větu, která ji vystihovala nejlépe ze všeho. „Už několik let neplánuju. Jako cíl jsem si vytkla, že nebudu mít žádné cíle. Vlastně můžu říci, že každý probíhající okamžik je můj cíl.“
Zdroje:
