Muži ji milovali, ženy ji nesnášely. Ina z Nemocnice na kraji města je v 74 letech krásná babička

Andrea Čunderlíková dnes tráví čas s vnučkami. Těžko by někdo hádal, že právě tuhle energickou ženu kdysi na ulici zastavovaly cizí ženy, aby jí řekly, co si o ní myslí. Muži ji zbožňovali, ženy nesnášely. A ona s tím nemohla nic dělat, protože tichá sestřička Ina z Nemocnice na kraji města za ni mluvila víc než ona sama.

V roce 1977 zavolal režisér Jaroslav Dudek Andreu Čunderlíkovou do vinohradského divadla. Nabídl jí postavu zdravotní sestry Iny Galuškové v chystaném seriálu Nemocnice na kraji města. Andrea zrovna v době natáčení měla s manželem naplánovaný pobyt v Londýně, kde se chtěli učit anglicky. Režisér ji ale přesvědčil, a tak manžel odcestoval do Anglie sám. Původně měla Inu ztvárnit Libuše Šafránková, ta ale nakonec roli nepřijala, protože čekala dítě.

Postava Iny odpovídala dobovým představám o ideální sestřičce. Půvabná, pracovitá, nenápadná a hlavně zamlklá. Slovo pronesla, jen když se jí někdo výslovně zeptal. „Pro mě to byl protiúkol. Nevěděla jsem, jak ji pojmout a bylo to pro mě velice těžké. Vůbec jsem nechápala tu filozofii tiché nemluvné dívky.“ Hrát bez textu bylo pro ni těžší než s textem, protože mlčení a nehybnost na place nenabízely nic, za co by se mohla herecky schovat. „Plakala jsem, chodila domů nešťastná. Ale dnes se na to dívám s potěšením, co jsem dokázala. Nepromluvit, to byl takový herecký výkon!“

Seriál se stal fenoménem a Ina jednou z jeho nejznámějších postav. Andreu ale dodnes mrzí, že si ji lidé automaticky spojují s rolí Iny a čekají, že bude mlčenlivá a zasněná. „Já jsem komunikativní až moc.“ K Ině ale časem změnila postoj. „Opravdu během těch dvaceti, třiceti let jsem přišla na to, že mlčet znamená zlato a to já jsem nikdy neuměla, to je to, co bych si z té Iny hlavně chtěla vzít.“

Andrea Čunderlíková se narodila 6. května 1952 v Praze. Otec byl Slovák a zemřel, když jí bylo šest let. Vyrůstala s matkou a dvěma sourozenci. K filmu se dostala zcela náhodou ve dvanácti letech. V roce 1964 hledal režisér Karel Kachyňa na pražských základních školách dětské představitelky pro snímek Vysoká zeď. Černovlasou dívku s modrýma očima si vybral a následně ji doporučil dalším režisérům.

Zlom přišel o tři roky později, kdy ji Evald Schorm obsadil do hlavní role ve filmu Pět holek na krku. „Bylo mi 14 let a hrála jsem dívku vlastně stejně starou, jak jsem byla já, takže to ani nebylo hraní.“ Ve filmu ztvárnila přecitlivělou Natašu, dceru funkcionáře, která se marně snaží získat přízeň spolužaček, ale ty ji nakonec zradí a zesměšní její první lásku. Andrea tehdy prožívala něco podobného, protože spolužačky ve třídě se k ní chovaly chladně kvůli tomu, že víc filmovala, než seděla ve školní lavici. Během šedesátých let se totiž stihla objevit v celé řadě snímků, od Káti a krokodýla přes Malé letní blues a Farářův konec až po komedii Zabil jsem Einsteina, pánové.

Přestože ji hraní bavilo, poslechla matku a absolvovala střední ekonomickou školu v roce 1970. Později se pokusila dostat na DAMU, ale neprošla. „Pak jsem byla šťastná, že jsem jí poslechla.“ Protože byla pracovně vytížená natáčením, neúspěch ji příliš netrápil a o další pokusy se nepokoušela.

Kromě českých filmů točila i na Slovensku, kam ji táhly kořeny po otci. Rozpad Československa v roce 1993 proto nesla těžce a mrzí ji dodnes.

Byl rok 1970 a Andrea Čunderlíková seděla na jednom pražském plese po boku zpěváka Pavla Bobka. Tvořili pár, ona zamilovaná, on o patnáct let starší. Pak se na pódiu objevil striptýz. „Bobek se na ten striptýz šel dívat a mě to namíchlo.“ Na stejném plese se pohyboval i kytarista skupiny Olympic Ladislav Klein, který na osmnáctiletou Andreu už nějakou dobu pokukoval. A tenhle večer všechno změnil.

Sestra Andrey Čunderlíkové si přivydělávala brigádou v pražské Redutě a tam si jí všiml jeden muzikant. „Řekl Láďovi, největšímu chlípníkovi a nestydovi, že tam pracuje holka, která má krásné dlouhé nohy,“ popsala Andrea v pořadu 7 pádů Honzy Dědka. Klein se za ní vypravil, jenže místo sestry tam narazil na Andreu. „Láďa šel do Reduty, ale potkal tam mě, protože jsem zrovna šla za sestrou.“ Mezi nimi to od prvního setkání zjevně jiskřilo, Andrea ale stále chodila s Bobkem. Když ten jednou na jejím nočním stolku uviděl Kleinovu fotku, roztrhal ji.

Klein tehdy bydlel v Dušní ulici nedaleko ekonomické školy, kam Andrea docházela. Bobek tam na ni běžně čekával, ale jednoho dne se před školou místo něj objevil právě Klein. „Já jsem číhal, jestli Pavel čeká, a když nečekal, tak jsem čekal já.“ Tenhle tichý souboj dvou mužů nakonec rozhodl ve prospěch kytaristy Olympicu. Od roku 1972 byli Andrea s Ladislavem spolu a o čtyři roky později se vzali. O dva roky později se jim narodila dcera Sandra. „Myslím, že Láďa by měl doma radši tu Inu. Já si nenechám nic líbit, jsem ukecaná.“ Svatební výročí spolu nikdy neslavili, přesto jsou sezdaní už přes padesát let.

Poslední filmovou roli Andrea Čunderlíková odehrála v roce 1989. Po revoluci filmových nabídek ubylo a ona nechtěla jen čekat, až zazvoní telefon. Kolem dvaačtyřiceti let se proto rozhodla pro změnu. Její sestra s manželem provozovali v Německu tenisovou halu a tamní majitel Andree navrhl, aby mu pomohla rozjet podnikání v Česku. S počítačem zpočátku vůbec neuměla pracovat. „Nechtěla jsem, aby se o mě říkalo, to je ta herečka, ta má protekci, ona nic neumí.“ Postupně se ale do nové problematiky ponořila a s přibývajícími úspěchy rostlo i její sebevědomí. Po revoluci začala pracovat v poradenské společnosti a o odchodu do důchodu nechtěla ani slyšet. „Jsem sice už v důchodovém věku, ale pracuji. Než bych šla do důchodu, to byste mě museli zabít.“

Přestože se herectví po revoluci vzdala, v roce 2003 se ještě jednou vrátila před kameru, když televize natočila pokračování Nemocnice na kraji města s dvacetiletým odstupem. Těšila se hlavně na setkání s kolegy a také proto, že její role byla tentokrát mnohem bohatší na dialogy. O to víc ji mrzelo, že do třetí řady už nebyla obsazena, protože scenáristé nechali Inu ve druhé sérii zemřít.

Zatímco Andrea po revoluci budovala kariéru v kanceláři, dcera Sandra Kleinová se vydala jiným směrem. S tenisem začala v osmi letech a postupně se vypracovala mezi českou elitu. Na žebříčku WTA se v srpnu 2004 dostala na 83. místo a během kariéry, která trvala od roku 1993 do roku 2007, získala šest titulů ve dvouhře na okruhu ITF. Porazila i Jelenu Dementěvovou v prvním kole Wimbledonu 2004.

Andrea je na dceru nesmírně pyšná, protože vydržet u vrcholového sportu tak dlouho považuje za velký úspěch. Tenisová kariéra však přinesla i komplikace. Sandra kvůli neustálému cestování po turnajích nedokončila studium produkce na FAMU. Zkoušky sice zvládala, ale nemohla plnit povinná praktická cvičení.

Dnes už ale tenisové kurty i filmové ateliéry vystřídaly rodinné radosti. Andrea Čunderlíková i po sedmdesátce vypadá skvěle a rozhodně nepůsobí dojmem ženy, která by se stáhla do ústraní. Její dny vyplňují hlavně vnučky Sofia a Julinka. Sama sebe ale popisuje jako pesimistického optimistu. „Kdybych se uměla stoprocentně radovat z toho, že se mi něco povedlo a nepomýšlela na to, že zase přijde nějaká pohroma, tak bych si vlastně nekazila to štěstí.“ Stáří se nebojí, obává se ale bolesti a utrpení, které s sebou může přinést.

Kromě rodiny si udržuje pestrý společenský život se svým takzvaným babincem, partičkou dlouholetých kamarádek. A i když se herectví aktivně nevěnuje, zajímavou roli by neodmítla. „Lákalo by mě hrát mrchu.“

Ať už se Andrea Čunderlíková ještě někdy vrátí před kameru, nebo ne, svou nejslavnější postavu má po letech ráda, ale rozhodně s ní nechce být zaměňována. „Já nejsem Ina, jsem Andrea!“

Zdroje:

csfd.cz, idnes.cz, radiozurnal.rozhlas.cz, blesk.cz, fdb.cz