Článek
Faktem je jedna věc. Na to, jak působíme navenek ani to, jak vidíme sami sebe, prakticky neexistují statistické údaje, odborné průzkumy ani věrohodné zdroje. Zato ale panují určité shody v tom, jak nás vidí cizinci, jež s námi přišli krátce či dlouhodobě do styku a také našinci, kteří mají výhodu zhodnotit nás a možná i sami sebe zvenčí.
Názor na věc je pochopitelně subjektivní záležitost ovlivněná zážitky vlastními či z doslechu, domněnkami, pocity a osobními přesvědčeními. Ale pokud se určité názory opakují jako kolovrátek, stojí za to vzít je do úvahy, protože na nich něco bude.
Jde o to, jak působíme navenek, ne o to, jací opravdu jsme nebo jak sami na sebe pohlížíme. Házet všechny do jednoho pytle samozřejmě nelze, takže závěry jsou vhodné spíš k zamyšlení a možná i pro pobavení, nejsou myšlené jako hromadná invektiva.
Taková je i definice stereotypu. Jako předpojaté nebo zjednodušené zobecnění celé skupiny objektů nebo lidí bez ohledu na individuální rozdíly. Neboli jaký obrázek nám vyvstane na mysli, když o něčem přemýšlíme.
První, co se většinou dozvíme, a po zralé a odosobněné úvaze v kontextu zkušeností s jinými národy si musíme chtě nechtě připustit, že působíme jako studení čumáci. Zlobte se jak chcete, ale tak to prostě je.
A je úplně jedno, jestli se zeptáte Angličana, Španěla nebo si vybavíte obrázek z českých ulic, hromadných prostředků a služeb všeho druhu. My se prostě na sebe neumíme usmívat a být bezdůvodně příjemní. Interakce mezi cizími lidmi často bývá chladná, úsečná a neosobní.
Tvářit se neutrálně nebo zamyšleně je něco jiného než působit otráveně, nasupeně nebo nepřátelsky. A přiznejme si, že přesně v tomhle jsme tak trochu jedineční. Nedůvěřivě zasmušilí, otrávení a ostražití.
Dáte-li si na internetu do vyhledávače dotaz v angličtině nebo španělštině a pravděpodobně i jiných jazících, jací jsou Češi, vyběhne na vás nekonečná řada odpovědí, článků a blogů z celého světa. A prakticky všechny začínají tím samým. Češi jsou chladní, rezervovaní a na ulici se neusmějí.
I moje osobní zkušenost je stejná, čímž mám na mysli vlastní pátrání a komentáře, které slýchávám velmi často. Nejen ti, kteří u nás dlouhodobě žili či krátce naši zem navštívili, smýšlí velmi podobně. Že jsme studení a rezervovaní. Takovou máme nálepku.
Při hlubším pátrání zjistíte, že situace se liší mezi velkými a menšími městy nebo vesnicemi a hlavně je znát generační rozdíl. Kosmopolitní Praha vychází v otázce nepřátelství lépe než venkov a mladí lidé jsou považováni za daleko příjemnější a přístupnější než starší generace. A to je moc dobře, protože alespoň máme šanci se ze stereotypu studeného čumáku a nepříjemného působení vymanit.
Sáhněte si do svědomí národa a možná uznáte, že na tom něco je. Jsem Češka a patřím do té starší porovnávané skupiny, takže se mě stereotypy také týkají. Když jste v určitém prostředí od dětství vychováváni, nic divného kolem sebe nevidíte, protože to považujete za normu.Teprve až když máte možnost pohledu zvenčí, uvědomíte si krutou pravdu. Že takoví skutečně jsme.
Že ke všemu cizímu a neznámému přistupujeme a priori s nedůvěrou, pochybnostmi a s rezervou. Což působí kontrastně s tím, jací jsme v okruhu svých blízkých. Když už si někoho pustíme k tělu, změníme se ve vřelé, přátelské a empatické lidi. Jenomže tenhle kontrast není zvenčí vidět. Na první pohled vypadáme nepříjemně a často drze, a to bohužel i ve službách. Zde už vůbec argument, že nemáme zapotřebí se přetvařovat, neobstojí.
Zdaleka nejde jenom o to, že jsme dostali nemilou nálepku coby odtažití lidé. Bohužel jsme ve světě také známi jako xenofobní a rasistický národ, což je poměrně nepříjemná nadstavba našeho rezervovaného obrazu. I v tomto bodě bychom si měli sáhnout do svědomí. Protože ale jde o příliš závažnou otázku a k jejímu rozboru je zapotřebí mnohem detailnějšího rozboru ukazatelů a příčin, nechám ji viset ve vzduchu pro zamyšlení.
Co je ovšem zarážející, je další úkaz, kterého si zahraniční respondenti všimli. Že jedním z našich národní rysů je vzájemně se pomlouvat. A to možná ani netuší, že zákulisní boje, podlé taktiky a pomluvy patří či alespoň patřily ke koloritům firemního, zejména ryze českého a státního prostředí.
To, že se na vás kolega, podřízený či šéf usmívá, ještě vůbec neznamená, že proti vám nekuje podlé pikle. Jistěže různé půtky a boje o firemní pozice probíhají v pracovním kolektivu všude na světě, ale v daleko menším měřítku a řekněme, že se většinou odehrávají čestnějším způsobem. A zde již mluvím ze své osobní, nejenom pracovní zkušenosti nasbírané ve třech zemích.
Určitě moc dobře víte, o čem mluvím. Bodejď bychom nebyli rezervovaní, když netušíme, odkud přijde rána. Pomluvy skutečně patří k našim národním kratochvílím a zdaleka se neomezují pouze na pracovní prostředí.
Ale ať nejsem pěkně po česku jenom negativní, protože i tento rys je často s naší povahou spojován, jsou tu i dobré zprávy. K vysoce oceňovaným českým povahovým vlastnostem totiž patří smysl pro humor. A pod to se moc ráda podepíšu.
Nevím sice, jak se to přihodilo, ani jestli pro to existuje nějaký historický důvod, ale český humor je velmi podobný anglickému a přiznám se, že mi velmi pomohl hladce vklouznout mezi ostrovany. Je břitký a svérázný, i když ne vždy laskavý. Nejsem si ale úplně jistá, jestli komentující cizinci nepovažovali za vtip nějaký neuvěřitelně trefný, nicméně drzý komentář, který byl ovšem míněn vážně. Někdy totiž máme sklony balancovat na hraně, stejně jako ti Angličané.
A můj osobní názor? Jsme národ paradoxů. Na jedné straně se téměř bojíme cizího člověka na něco zeptat, protože netušíme, jestli nám zlostně neodsekne nebo schválně nepošle jinam, na druhou stranu těžko jinde najdete tak empatické, loajální a spolehlivé přátele na život a na smrt.
Libujeme si ve své bublině, v rutinním životě a jinakost je nám divná a podezřelá. Tak to bylo vždycky a ještě chvilku potrvá, než se na tom něco změní. Jsme tak trochu Brouci Pytlíci, kteří vědí všechno nejlépe a na jiné mravy, způsoby a názory máme tendenci nahlížet s despektem. Takhle a ne jinak je to přece správně.
Na vidličku se hrne a nenapichuje se jí obráceně, pánové vchází do dveří první a matka musí zůstat s dítětem minimálně dva roky. Doma se přezouvá, sprchuje se večer a jedna peřina pro dva je málo. Kdo to dělá jinak, je odsouzeníhodný nebo aspoň divný.
Ale když jde do tuhého, semkneme se a držíme za jeden provaz. Jsme soucitní, neváháme pomoct blízkým i cizím, a i když jsme občas trochu závistiví a nepřejícní, v zásadních okamžicích na své mrzké pohnutky zapomínáme a vyrážíme do boje za spravedlností. Ta naše rezervovanost a nepříjemnost je totiž většinou jenom zástěrka a ochrana vlastního soukromí. Pro neznalého musí být opravdu těžké nás pochopit.
Na lepší časy se ale blýská. Protivné báby na úřadech a nepříjemné číšníky střídají milejší a nápomocné dámy za přepážkami a personál ve službách se učí, jak se profesionálně chovat k zákazníkům.
Až přijdeme na to, že je mnohem jednodušší se na svět usmívat, než se užírat věčným negativismem, blbou náladou a tím, že má soused lepší kozu, bude nám všem lépe.
