Článek
Lidí, kteří se chtějí s někým seznámit a najít spřízněnou duši, je nepočítaně a existují v takřka každém věku. Hledání partnera není vyhrazeno pro mladé a dnes už starší milenci nikoho nepřivádí do rozpaků.
Možná jste si také připadali trapně, když jste jako děti byli svědky vášnivého polibku svých rodičů nebo zaslechli divné zvuky z ložnice. To přece nemyslí vážně, takoví starci! Těm starců bylo tenkrát možná sotva čtyřicet.
Rozvodové statistiky jsou neúprosné, takže logicky z mnohých zaniklých manželství přibývají na řekněme volném trhu další kandidáti na lásku nebo prostě na vztah. Nemluvě o vdovách, vdovcích i těch, kteří papír na svazek nikdy nepotřebovali.
Rozdíl proti mládí a prvním láskám ale přece jen existuje a je významný. Nespočívá ani tak v hladině hormonů, reprodukčních tlacích nebo v touze se vdát či oženit. To už později roli nehraje. Ani v ideálech strávit zbytek života po boku milované osoby, ať už je ho před námi kolik chce.
Ideály stále máme, proto doufáme a jdeme vstříc šancím někoho potkat, ale většinou se dramaticky změnily. Často hledáme někoho úplně jiného než dřív. A většinou už nejsme k mání kompletní jako kdysi.
Jak to myslím? Když nám bylo dvacet, byli jsme tvární, přizpůsobiví, neměli závazky a zkušenosti. Spolu s prvními vážnými vztahy jsme se chtě nechtě začali měnit. Rádi jsme se přizpůsobili, třeba začali sportovat, věnovat se novým koníčkům nebo jsme je naopak položili na oltář vztahu. Jako by nám láska otevřela brány do nového do světa. Do společného světa po boku vyvolené osoby.
Teprve pak nám začalo všechno docházet. O čem takový vážný vztah vlastně je, jakých kompromisů jsme schopni a co od protějšku očekáváme. Na řadu přišla zklamání, bolesti nebo třeba i zrady. A samozřejmě většinou i děti.
Teď si myslíme, že už víme, co rozhodně nechceme a často se proto také pleteme v tom, co hledáme a po čem toužíme. Jsme kritičtější, vybíravější a náročnější. Samozřejmě to neplatí o každém, stále jsou lidé, kteří vezmou za vděk jakoukoli společností, ale pravděpodobnost je, že od určitého věku a zkušeností už to nemáme zapotřebí.
Single starších lidí, kteří připouští, že radši budou sami než s nesprávným partnerem, je určitě víc než mladých, přestože žádné statistiky nejsou dostupné. I oni ale hledají, jdou osudu vstříc a pokoušejí štěstí. Chodit na rande v padesáti nebo šedesáti není přece žádná hanba.
Naopak, je to vítané zpestření všedních dní a když to zase nevyjde, svět se proto nehroutí. Děti už máme, možná i vnoučata, své koníčky a přátele a životní partner je jaksi spíš vítaným doplňkem než nutným předpokladem naplněného života.
Na internetu i mezi přáteli kolují rady k nezaplacení, kde takovou spřízněnou duši, která je navíc k dispozici, potkat. Sláva online seznamkám, které ale přinášejí řadu úskalí a bez ostražitosti to nejde. V tom mají mladí výhodu, protože pro ně není takové seznamováni ničím novým.
Pro starší generace, které se v mládí seznamovaly na diskotékách, čundrech, vodáckých výletech nebo v univerzitních knihovnách, je to ale převratná záležitost a nepřeberné množství nabízených možností, jen je pěkně prohrábnout a ono z té hromady něco vypadne, může být ohromující a někdy také trochu nebezpečné.
Poznat takový falešný profil od upřímného není pro každého snadným úkolem, natož následný cedník skutečných úmyslů, reálných fotek a přibarvování skutečností, takže napálených nebo zklamaných žen i mužů, kteří se tím nechají odradit, je hodně.
A přátelé? Jejich dohazování většinou přináší trapné chvilky. I kdyby vás znali, jak chtěli a mysleli to s vámi upřímně, stejně se pravděpodobně netrefí, jenom vznikne nepříjemná situace.
Pak zbývají zájmové kluby a činnosti, jenomže jaké? Bridge jste nikdy nehráli, ani vás nezajímá, na kurzy tance potřebujete partnera nebo tam budou samé ženské, turistika vás netáhne a začínat se sportem? Vážně?
Pak také existuje náhoda. Jenomže ta je nejméně pravděpodobná a spoléhat na ni nelze. Třeba že na někoho narazíte při procházce se psem.
Možná se vám to taky stalo. Potkáváte pána nebo paní na vycházce s pejskem a po čase si začnete povídat. Ten šarmantní prošedivělý muž nebo elegantní dáma, kteří pořád vypadají po čertech dobře, by stáli za hřích. Minimálně o nich víte, že mají rádi psy, a to se počítá. Možná začínáte vycházet na procházku v časech pravděpodobnosti, že se s pánem nebo paní zase potkáte nebo se procházíte k radosti svého psa o půl hodiny déle, kdybyste na ně přece jen narazili. Připadáte si trochu jako puberťáci a ten pocit vám vůbec není nepříjemný.
Psa už z dálky vidíte, ale na procházce je s ním tentokrát někdo jiný, opačného pohlaví než obvykle. Aha, tak to jsme šlápli trochu vedle. Taky by bylo s podivem, že by ten pohledný muž nebo dáma nikoho neměli, že?
Nic se neděje, žádné velké zklamání. Na rozdíl od mládí už nás totiž nic nehoní. Máme celý život, respektive to, co nám z něj zbývá, před sebou. A když to vyjde, fajn, když ne, svět se proto nezboří.
Mezitím si beztrestně můžeme dopřát pár skleniček vína nebo večeří s někým novým, i když je to s dotyčným možná první a zároveň i poslední. Nemáme totiž společného prakticky nic. Do našeho dočasného společníka totiž vidíme jako do přečtené knihy. Alespoň ty kapitoly, které nás zajímají nejvíce, jsou popsané slovy, která nás ale vůbec nezajímají.
Baví vás cestování a poznávání světa a pán byl ve svých šedesáti jednou s rodinou v Chorvatsku u moře a nijak zvlášť ho to nezaujalo. Nejlépe je prý na chalupě. Tudy asi společný vlak nepojede. Nebo je pán zarytý sportovec, který tráví celou zimu na horách, ale vám je z představy lyží „ouzko“.
V mládí byste takové drobnosti možná neřešili a třeba byste se i rádi přizpůsobili. Jako starší už ne. Teď už totiž víte, že kompatibilní životní styl je zásadnější než modré oči, ztepilé tělo nebo hluboký a svůdný hlas. Chcete mít svůj klid a parťáka, který vidí svět podobnýma očima. Nepotřebujete a vlastně už ani nemůžete dramaticky měnit svůj pohled na svět a představu, jak by váš další život měl vypadat.
Od určitého věku je totiž všechno jasné. Jak se člověk popral s životem, čeho dosáhl, v čem selhal a čemu věří. A jestli v něm ještě zbyly nějaké jiskřičky, ideály, touhy a sny. Protože mladí je mají všichni. Starší už jenom někteří.
Ale právě proto, že už víme a nic nás nehoní, máme šanci se trefit spíš, než když jsme byli mladí a nevyznali se často ani v sobě. Jenom to dá práci. Kompatibilita je důležitějším kritériem než kdykoli předtím.
Randění ve starším věku ale není o nic méně dobrodružné než v mládí. Změnily se jenom možnosti výběru, naše touhy a představy prošly životní transformací a pravděpodobnost nálezu se přesunula z veřejných míst ve prospěch virtuálního světa. Jsme mnohem vybíravější.
Ale iluze, sny, touha se líbit, a nakonec i ty motýlci v břiše, ty jsou nesmrtelné. Jenom už netřepetají křidélky tak často. Ale i tak se země pořád ještě může pohnout a pak to přehrabování vidlemi stálo za to.
