Článek
Já babička v očekávání, moje kamarádka stále v nedohlednu. Z holek ve třídě na gymplu bude poslední, takže jí zase v něčem předběhnu. Všichni kluci dědečky ještě nejsou, ti začali v průměru o něco později.
Na přetřes přišla i spolužačka ze základky Líba, která už mezi námi bohužel není, protože si pro ni přišla zubatá. Je jí škoda, byla to opravdu veselá holka a mohla nás svými eskapádami ještě dlouho bavit. Na druhou stranu toho za svůj krátký život stihla hodně a svoji společenskou povinnost si splnila beze zbytku.
I když jde o extrémní případ, zase tak vzácný v naší generaci není. Líba měla první holčičku Adélku v sedmácti letech, ale takových spolužaček jsme měly víc. Prakticky každá třída tehdy měla svou matku. Děvčata se tenkrát zplnoletňovala, aby se mohla řádně vdát ještě před porodem.
Na svobodné matky se moc nehrálo a kluci bývali chtě nechtě do sňatku kvůli vlastní neopatrnosti rodinami dotlačeni. I můj bývalý manžel patřil k oněm nešťastníkům, kteří se oženit museli. Vzpomněla jsem si na jednu dobovou moudrost, kterou mu předal jakýsi starší rodinný člen: „Nikdy nespi s holkou, kterou by sis nebyl ochotný vzít.“ V kontextu doby to mělo poměrně významnou platnost a já se také vdala.
Ale zpátky k Líbě. Její maminka ji také měla v sedmnácti, takže se z ní stala babička už ve třiceti čtyřech letech, což je dnes úplně normální věk prvorodiček. Adélka, svými předky zřejmě dostatečně poučena, nikam nepospíchala. První dítě si pořídila jako slušná holka až ve dvaceti. Takže z Líby maminky udělala ve čtyřiapadesáti prababičku.
O dětech Líby jsme po její smrti ztratily přehled, ale její zasloužilá maminka ještě žije. A dá se velmi reálně předpokládat, že už je z ní praprabába, přestože jí není ani osmdesát. No řekněte, komu se tohle poštěstí?
V současnosti se u nás průměrný věk prvorodiček blíží ke třicítce, a to jsme na tom ještě dobře. Takoví Španělé už vůbec nikam nepospíchají, ti mají průměr téměř dvaatřicet.
Líba měla celkem čtyři děti, přičemž poslední chlapeček se jí narodil až poté, kdy se sama stala babičkou. Vždyť říkám, byla to veselá holka a také spravedlivá. Tuším, že každému děcku pořídila vlastního tatínka, ale na tom nesejde. Dneska už by z ní zřejmě byla prababička, a to by přitom ještě zdaleka nebyla ani v důchodovém věku.
A proč jsem si vzala do úst zrovna Líbu? Přestože není tak docela typickou reprezentantkou své doby, jako příklad velmi dobře poslouží. Jen si představte, kolik na její maminku v důchodu vydělává lidí!
Líba, která už sice mezi námi není, ale také do posledního dechu chodila do práce, všechny její děti a kdyby žila, kromě nich by pak na ni vydělávala ještě i vnoučata. A to nezmiňuji, že Líba měla bratra, o němž sice nic nevím, ale nějaké potomky, kteří na prababičku také přispívají, jistě má.
Takže až budete mít chuť zase spílat dnešním důchodcům a penzistům čekatelům, pamatujte, že oni si to zařídili dobře. To až pak se něco pokazilo. Podle tabulek to vychází přesně. Husákovy dcery ze sedmdesátých let rodily průměrně ve třiadvaceti letech. Dnes jsou ve věku pětapadesát plus a mnoho z nich ještě nemá vnuky.
Až se narodí, začnou být ekonomicky výkonní tak deset let poté, kdy jejich prarodiče odejdou do důchodu. Z tohoto úhlu pohledu tudíž úplně stejně jako v době minulé, kdy v pětapadesáti odešla do důchodu Líby maminka. Jenomže to už si my nemůžeme dovolit, když nám ty děti vytřely zrak. Těch deset let musíme někde nahnat, jinak to zkrátka nejde.
O kouzlu nechtěného mluvím s nadsázkou a nikoho nenabádám, aby si pořizoval děti moc brzy. I když… být mladá matka má své kouzlo. Všechno vám jde pěkně od ruky, s ničím si neděláte příliš těžkou hlavu a s mladou energií můžete třeba studovat, starat se o rodinu, děti i psa. Ve čtyřiceti jste pořád mladé ženské a můžete pokračovat tam, kde jste přestaly. Třeba chodit s vlastními dětmi na diskotéku, kdyby se vám zachtělo.
Na druhou stranu, když si pořídíte to první až v pětatřiceti, musíte do té doby stihnout všechno, protože pak už to bude svízelné. V padesáti vás asi nikde chtít nebudou, dost možná ani v práci, a před vámi je ještě celá vysoká. Babičkou se stanete tímhle tempem až kolem sedmdesátky a na další generaci můžete zapomenout. S trochou štěstí to dotáhnete maximálně k maturáku vnoučat.
Kdyby ta představa nebyla ekonomicky poněkud děsivá, byla by legrační. No řekněte, dvě generace v důchodu? Dřív to sice bylo normální, ale vzhledem k téměř desetiletému skoku ve věkovém rozdílu prvorodiček to brzy žádná velká sranda nebude.
Velké chmury ale také nejsou na místě, protože ono se to zase srovná. Kupříkladu ze mě a z mé kamarádky se prababičky velmi pravděpodobně nestanou. A jestli ano, tak až někdy nad hrobem.
Z historického pohledu za pár let už něco takového ani možné nebude, pokud se trend zázrakem neotočí. Až půjdeme téměř v sedmdesáti do důchodu a ve stejnou dobu se z nás teprve stanou prarodiče, z předchozí generace zbydou na živení pouze jedinci.
Přeberte si to jak chcete, já jsem optimista a liberál. Ať si to každý udělá tak, jak mu to vyhovuje. Jenom těch dětí by to chtělo víc.
Zdroje:
https://csu.gov.cz/prumerny-vek-zen-pri-narozeni-1-ditete-v-letech-1950-2019
https://www.idescat.cat/indicadors/?id=ue&n=10752&lang=en
https://demografickyportal.cz/husakovy-deti
https://ec.europa.eu/eurostat/web/products-eurostat-news/-/ddn-20210224-1
Web: lidovky.cz: Dětí se letos rodí nejméně od roku 1918. Věk prvorodiček naráží na biologickou hranici, říká překvapený demograf
Web: tyden.cz: Průměrný věk prvorodiček v ČR letos poprvé přesáhl třicet let
