Článek
Podívejme se na to z druhé strany. Ti, kteří zastávají pevné, mimochodem velmi zkostnatělé názory v oblasti stárnutí a jeho vlivu na mentální schopnosti, bez mrknutí oka volí do nejdůležitějších státních postů sedmdesátníky. Do funkcí, jejichž výkon nepochybně a zásadně ovlivňuje jejich vlastní životy.
Miloš Zeman dostal ve svých 74 letech od občanů důvěru jako prezident republiky a hlava celého státu. Andreji Babišovi je 70 let a dle veřejných průzkumů je politickým favoritem. Nikdo nepolemizuje nad tím, že by jeho myšlení bylo snad pomalé, špatně se orientoval v zadaných úkolech a celkově se nehodil do pracovního procesu.
Současnému prezidentu Petru Pavlovi je 63 let, což znamená, že ještě není v důchodovém věku. Spousta lidí mu vyčítá kdeco, ale nikoli mdlý či pomalý rozum, potíže s rozhodováním nebo snížené kognitivní funkce. Všechno toto by ovšem bylo pravděpodobně zpochybňováno, kdyby stejný pan prezident nekandidoval do prezidentského úřadu, ale rozesílal životopisy pracovním agenturám.
Posledním křiklavým příkladem, jak jinak, je znovuzvolený americký prezident Donald Trump. Člověk, který bude z titulu své funkce ovlivňovat politický i ekonomický chod celé planety. Je mu 78 let a na další čtyři roky dostal důvěru svého obrovského národa. Co si o něm kdo myslí, je vedlejší. On má podporu většiny voličů.
Přesto ti stejní lidé, kteří volí své zástupce v pokročilém věku do nejdůležitějších státních funkcí, předem zpochybňují kandidáty do daleko obyčejnějších pracovních pozic jenom proto, že jim již bylo přes padesát. Nebo dokonce šedesát. Aniž by se zabývali jejich možným přínosem a skutečnou kapacitou. Jde o mimořádný paradox, pro který neexistuje spravedlivé a korektní vysvětlení.
Důchodový věk se neustále posouvá a má to svoji logiku. Nejenom z pohledu státní ekonomiky, ale i z úhlu průměrné délky života. Dnešní padesátníci a šedesátníci jsou v naprosto odlišné kondici fyzické i mentální, než byli naši předci před pár generacemi.
Samozřejmě, že ne všichni. Lidé, kteří byli vždycky líní a stádoví a práce pro ně znamenala muka, už to nedoženou. Ti ale stejně moc pracovat nechtějí. Takoví jedinci ale existují napříč spektrem a zdaleka nejsou reprezentanty pouze starších ročníků.
Jenomže tento fakt jaksi zapomněl jít ruku v ruce se zaostalým vnímáním veřejnosti. A to nejenom v Česku. Kategorie padesát pět plus stále rezonuje světovým myšlením tak, jak ji kdosi nastavil někdy v poválečném období. Fakt, proč zrovna pětapadesát by měla být pomyslná hranice, není nikde dohledatelný. Snad jenom že u nás dřív odcházely ženy se dvěma dětmi v tomto věku do důchodu.
Nikoli zkušenosti, vzdělání, nadhled a přehled nebo moderně řečeno soft skills jsou podstatné. Zdá se, že nejvyšší kvalifikací zůstává mládí. Dokonce ani velmi oblíbené klišé, že věk je jenom číslo, se v praxi bohužel nikterak neuplatňuje, pokud jde o zaměstnanecké vyhlídky.
Pokrytectví takového zastaralého uvažování by se dalo snadno odhalit i jinak, a to třeba v krizových situacích. Kdo by utekl z ordinace nebo operačního sálu jenom proto, že jeho zdraví či život je v rukou kapacity, která již překročila onu pomyslnou hranici pětapadesát? Kdo by zpochybňoval, že pan profesor jede na vlně posledních medicínských trendů?
I sebevědomým borcům, kteří si povýšeně brání svůj tým před nájezdy „starců,“ v takové situaci spadne hřebínek. Aby se pak zdrávi vrátili do své kanceláře a dál od stolu vyřazovali kandidáty na volné pozice, kteří se narodili za éry Beatles. Pak si na internetu vyhledají přednášky světových motivačních guru, kterým již sice také nejlepší léta dávno odzvonila, ale jejichž hláškami pak budou moci oni manažeři oslňovat.
Ve svém pracovním kolektivu vidím dnes a denně úplně jiný obrázek. Mám totiž štěstí, že jsem součástí multikulturního a řekněme multigeneračního pracovního prostředí a srovnání mám tak z první ruky. Na okraj upozorňuji, že pozice vyžaduje poměrně vysokou zdatnost práce s moderními technologiemi.
Dvacátníci jsou možná o fous rychlejší. Padesátníci zase mnohem přesnější a důslednější a soudržnost kolektivu tím nikterak netrpí. Naopak. Nevnímám žádný náznak diskriminace ani z jedné strany, nýbrž vzájemnou podporu, neotřelou komunikaci a legraci. Generační mix je totiž žádoucí a zdravý ve všech oblastech života.
Pracovní prostředí a firemní kultura se totiž nevytváří automaticky, ale je snadno manipulovatelná zodpovědnými manažery. A dokud bude jakákoli diskriminace moderně popírána pouze v psaných firemních zásadách, ale nikoli v praxi, tito manažeři si budou sami kopat hrob. Nebude totiž trvat dlouho a i jim se na hrb navalí křížky. To je asi jediná spravedlnost, nad kterou bychom si mohli škodolibě mnout ruce.
Ale škodolibost na rozdíl od jisté poťouchlosti mezi mé špatné vlastnosti nepatří. Poslední dobou se totiž zabývám hříšnou ideou.
Zalíbila se mi představa firmy, která zaměstnává pouze kandidáty přes padesát let věku. Asi by jako taková byla veřejností paradoxně pranýřovaná jako diskriminační, ale jak víme, každý antidiskriminační pamflet se dá v praxi ohýbat.
Myšlenka je to urputná. Umím si představit využití všech mentálních kapacit, zkušeností a dovedností, o které už nikdo nestojí. Neškodný, ale prospěšný boj na profesionálním poli. Taková recyklace mozků.
Až budete chtít do takového inovativního počinu investovat, vzpomeňte si prosím na mě. Mládí totiž není zárukou bystré mysli a pokročilejší věk neznamená automaticky mdlý rozum.
