Článek
Většina právních systémů západních zemí je poměrně flexibilních a žena i muž mají možnost se rozhodnout, jak se svým jménem naloží. Nechají si své původní, jméno partnera si přidají, či si žena v rámci tradice jméno změní na manželovo.
Jak zní ta neodmyslitelná věta při sňatku? „Snoubenci se dohodli, že nadále budou používat společné příjmení….“
Stále ještě většinou dodržujeme tradice, jak jsme po staletí zvyklí, a náš právní řád je s nimi v souladu. Kupříkladu ve Španělsku je ale změna manželčina příjmení po svatbě prakticky nemyslitelná a i jejich právní řád je s jejich tradicí v harmonii.
Drtivá většina žen ze zemí, kde je změna přijímána jako tradiční a samozřejmá součást nové rodiny, po svatbě šťastně absolvuje administrativní kolečko a příjmení si změní. Je to jeden z jejích důkazů vstupu do nového života a příslušnosti k jinému muži než otci, případně bývalém manželovi, po kterém se až dosud jmenovala. Proto také formální dotazníky obsahují kolonku příjmení za svobodna.
Není tomu tak ale všude, jak bychom si mohli myslet, a zdaleka není otázkou pouze moderní historie a vlivu feminismu, že si v některých zemích ženy dokonce ze zákona musí své rodné příjmení nechat.
Možná jste se někdy zamysleli nad tím, proč si vlastně tradičně ženy po svatbě příjmení podle manžela mění. Třeba vás napadlo, že má tento úzus kořeny v patriarchální historii nebo je to romantické gesto zpečeťující vztah a nově vzniklou rodinu. Možná ji také vnímáte jako praktickou pomůcku při narození dětí. Celá rodina se jmenuje stejně, a tak to přece má být. Alespoň v naší kultuře. Nebo se vám to prostě zdá tak automatické a krásně tradiční, že jiná verze snad ani není normální.
Od všeho je pravdy kus, ale ten se historicky poměrně změnil tím, že dnes v některých zemích mají ženy i muži na výběr, přestože se tak děje v malém procentu, a ženy povětšinou dodržují společenský kód své vlastní země.
Historicky měla změna rodného příjmení ženy na manželovo skutečně patriarchální význam, i když v různých kulturách z jiného důvodu. Přestože v anglicky mluvících zemích dodržují stejné pravidlo jako my a ženy se stále ještě jmenují po svých současných manželích, původní důvod byl právní.
Muž se totiž sňatkem stával vlastníkem veškerého manželčina majetku, na rozdíl od ostatních evropských zemí, kde byl manžel pouze jeho správcem, nikoli vlastníkem. Tak to trvalo zhruba 500 let. Dnes už vám pochopitelně anglický ani americký manžel legálně kontrolu nad vašimi statky nepřebere, ale zvyklost změny jména zůstala. Stala se z ní praktická rodinná záležitost a symbol jednoty.
Když si budete brát Angličana, pravděpodobně si stejně jako 90 % anglických žen vezmete jeho příjmení. Pokud se za manželem i přestěhujete, kromě toho, že vám jeho příjmení možná zní lépe než ta vaše česká Nováková, bude to mít praktické výhody.
Nemusíte každému vysvětlovat, že jste vdaná paní a váš muž je místní. Teď jste paní Smith a je to. Příjmení manžela vám na veřejnosti dodá status anglické příslušnosti, nikoli jakési východní přistěhovalkyně. I vaše společné děti budou nést příjmení Smith, tak proč vy byste jako matka měla být Nováková a budit zdání, že jste nějaká jejich au-pair. To přece dává smysl.
Jestli je vám tato rodinná logika blízká a pocházíte z našich krajin, kde je přebírání příjmení po manželovi tak tradičně zakořeněné, že se z něj stala konvence, možná vás překvapí, že pokud si najdete budoucího manžela ve Španělsku, který se jmenuje třeba Juan Rodriguez García, budete muset zůstat Jana Nováková i po svatbě s ním.
Ve Španělsku, které je historicky považované za zemi s machistickými kořeny a velmi silným patriarchálním uspořádáním, pro někoho překvapivě ke změně příjmení ženy nikdy nedochází. Takže když si budete chtít svého Juana vzít, nepočítejte s tím, že se z vás stane paní Jana Rodriguez. To byste se museli vzít na úřadě v Čechách.
Jenomže váš španělský život by se na rozdíl od toho s Angličanem v ničem neusnadnil, právě naopak. Španělská příjmení jsou totiž složená ze dvou druhých jmen. To první je po otci a druhé po matce. Takže kdybyste se stejně jako váš muž jmenovala Rodriguez a vyrazila s ním do společnosti, všichni by vás automaticky považovali za jeho sestru. A to by se vám asi moc nelíbilo.
Vaše děti by se pak jmenovaly Rodriguez Rodriguez, ale taková situace je nepravděpodobná, protože váš španělský snoubenec vám situaci jistě vysvětlí tak, že po jeho příjmení už asi toužit nebudete. Nebo jenom tajně.
Platí to samozřejmě i obráceně. Pokud by si český muž vzal za manželku španělskou ženu, tu by ani ve snu nenapadlo přejmenovat se na Isabella Novák. Urazilo by ji, že si nemůže nechat své jméno po otci, které je součástí její identity a kultury. Takže když si pan Jan Novák vezme jakousi Isabellu Rodriguez García, jejich děti budou mít dle španělských zákonů příjmení Novak Rodriguez.
Tak aspoň český muž svým potomkům předá něco ze svých kořenů, stejně jako by to udělal, kdyby pojal za manželku krajanku.
Zkuste se zeptat Španělů, shodně mužů i žen, co si o změně příjmení ženy po svatbě, tak jak jsme zvyklí to dělat u nás, myslí. Většina z nich zakroutí hlavou a pronese nějakou poznámku o sexismu.
Vím, v že z úst příslušníka národa s machistickou nálepkou to možná vyzní pokrytecky. Ale pravdou je, že zachování si příjmení po svatbě ve španělsky mluvících zemích není žádným důsledkem feminismu. I v temné výlučně patriarchální historii si španělské ženy svůj původ a příslušnost k rodině, ze které pocházejí, ponechávaly.
Zní vám to podivně? Nikoli, právě v tom totiž skutečná patriarchálnost spočívá. Žena si po celý život nese jméno svého otce, nikoli manžela. Nikoho by ani nenapadlo její otcovský i mateřský původ sňatkem zpochybňovat, a to ani nový manžel.
Ne vše, na co jsme zvyklí z domova, a co je pro nás takřka vytesané do kamene, musí být správné a tradiční i v jiných kulturách. Stejně tak jako se českým ženám zdá prapodivné zachovávat si celý život rodné jméno, Španělka zase nechápe, proč by v zájmu novomanžela měla zradit svého otce.
Zkrátka jiný kraj, jiný mrav a na tom vskutku není vůbec nic divného. Každý má svou vlastní historii, tradice a pravdu.
