Článek
To, co se někomu nepovedlo za použití různých taktik a úskoků, dokázal malý, čerstvě narozený človíček. Narozením dítěte se změní všechno. Možná až na ten charakter.
Také vám to říkávali? „Počkej až se ti narodí dítě, teprve pak všechno pochopíš.“
Nejde jenom o to, že se nám s příchodem miminka definitivně změní život jako takový. Svět se přestává točit kolem nás a našich potřeb, ale vše se podřizuje dítěti, což samozřejmě znají všichni čerství rodiče. Ovšem zdaleka nejde jenom o pochopitelnou změnu životního stylu kvůli péči o potomka.
S narozením dítěte se definitivně a jednou provždy změní naše priority jako takové. Číslo jedna se přesune ze sebe sama k jiné lidské bytosti. Narozený človíček je nejenom roztomilý, ale také zoufale potřebný a bezbranný. Jde o hlubokou změnu, která bouřlivě zamíchá našimi perspektivami a pohledy na život.
Tým neurovědců z Universitat Autònoma de Barcelona skenoval mozky těhotných žen během těhotenství a po něm a zjistil změny mající vliv na sociální smýšlení a potřeby druhých lidí. Jinými slovy to znamená, že matky se stávají celkově empatičtější.
Osobnostní změna se ale netýká jenom maminek, které prochází hlubokou hormonální změnou a posun ve vnímání světa u nich tak nějak očekáváme, je zaznamenána i u tatínků. Vědci prokázali, že i mužské mozky při pohledu na fotografie svých dětí doznaly změn. V průměru měli otcové nižší hladiny testosteronu a vyšší hladiny oxytocinu, hormonu, který se podílí na sociálních emocích.
Zdá se tedy, že čerstvým rodičům takzvaně změkne mozek a stávají se z nich lidé o něco emocionálnější a soucitnější i ke svému okolí. Ale nechme vědecké výzkumy stranou, protože ani vědci nemají v otázkách vlivu rodičovství na osobnost úplně jasno.
Přestože je to už dost dávno, kdy se mi narodilo dítě, stále si pamatuji jednu velmi zásadní změnu ve svém uvažování. Již od dětství jsem bývala holka bojovnice, ale tak nějak spíš mentálně, než doslovně a fyzicky. Po narození syna jsem si ale uvědomila, že bych byla schopná i zabít, kdyby chtěl někdo mému dítěti ublížit. Tenhle pocit už nikdy nezmizel.
Příroda to tak asi chce, že se z matek stávají šelmy bojující za své potomky a jejich pohled na svět kolem se dramaticky změní. I otcové by k tomu asi měli co říct.
Možná se mi to jenom zdá, protože na rozdíl od vědců využívám pouze vlastních empirických a laických metod pozorování, ale mám pocit, že zatímco z chlapů se po narození potomka stávají tak trochu plyšáci, ženy matky v sobě objeví vnitřní sílu, o které ani netušily, že ji mají.
Z muže, který drží v náručí vlastní čerstvě narozené miminko, se stává zjihlý a pokorný, přesto odhodlaný muž, vůbec ne podobný bývalému drsňákovi, který měl na všechno svůj kategorický názor nebo flegmatikovi, který žádný názor neměl. Jako by mu miminko obrousilo hrany a on alespoň dočasně zapomněl, kým býval. Teď je otcem a co je víc?
Zajímavý je ale ještě jiný úkaz, i když ten mám zatím pouze zprostředkovaně. Když byl můj syn již dospělý a samostatný, občas jsem trpěla pocitem, že jsem jako matka na vedlejší koleji a o jeho pozornost musím tak trochu bojovat. Zkrátka, že už ho nezajímám tak, jak bych si podle vlastního přesvědčení zasloužila. Myslím, že v tom nejsem sama. Pokud vím, tímto pocitem trpí z různých důvodů zejména matky synů.
Jeden můj přítel mě tenkrát chlácholil tím, že až se z mého syna stane otec, všechno bude jinak. Že prý otcovství změní mužům perspektivu i ve vztahu k vlastním matkám. Zdálo se mi to natolik zajímavé, že jsem se na to zeptala i jiných mužských přátel. Téměř všichni mi po jistých sebezpytujících úvahách potvrdili totéž. A na to si ráda počkám.
Ve výraznou změnu charakteru nevěřím ani po tak zásadní životní změně, jako je narození prvního dítěte. Dramaticky se změní priority, perspektivy a do jisté míry i vztahy s okolím, což ale o charakteru člověka jako takovém mnoho nevypovídá. Můžeme se ale stát o něco výraznějšími či naopak jemnějšími bytostmi, které se dívají na svět novýma očima.
Ženy, které doufají, že muže otcovstvím k sobě navždy připoutají či změní jeho charakter, pouze naivně obelhávají sami sebe. Jedna věc je ale jistá. Že dítě změní jeho priority a světonázor. Narození potomka je věc tak zásadní, že nemůže zůstat bez odezvy na duši.
S rodičovstvím ale přichází ještě jedna velmi výrazná novinka. Do života vstoupí neodbytný strach, který už nikdy neodejde.
Obavy o dítě, o sebe, hrůza z pomyšlení, co všechno by se mohlo stát. Lehkost bytí bezdětného člověka navždy zmizí. Nejsem si jistá, že právě tomu se říká zodpovědnost. Je to prostě strach a ze života se postupně stává vnitřní souboj obav a soudnosti.
K něčemu se vám ale přiznám. Kdybych ještě ve svém věku hledala partnera, sáhla bych po muži s dětmi. Ačkoli proti bezdětným vůbec nic nemám a ničí volby nebo životní okolnosti nezpochybňuji, dala bych přednost tomu, který si tím vším kdysi prošel. Poznáním, které v nás dokáže probudit jenom ten malý mrňous.
A kdyby měl aspoň jednu holku, bylo by to ještě lepší. Tatínkové dcer totiž prokazují víc emocí a empatie než otcové synů, jak také zjistili vědci. Museli se totiž s holčičkami naučit mluvit a chápat je. A to není jen tak, takže se to rozhodně počítá.
