Článek
Zdá se, že české koledy, vůně františku, prskavky a štědrovečerní dárky pod stromečkem zůstanou jen v mých vzpomínkách, které budu jednou vyprávět vnoučatům.
Udělat si vlastní Štědrý večer není zase tak těžké, ať jste kdekoli. Pokud máte s kým. Pustit si koledy, zapálit svíčky, rozsvítit stromek, pod kterým jsou připravené úhledně zabalené dárky, a už vůbec ne připravit bramborový salát. S kaprem je to těžší, ale toho jsem stejně ráda neměla a nahradit ho lze snadno.
Letos ale dostaly moje české Vánoce ránu z milosti. Opustily mě nadobro a zbyde po nich jenom sentimentální vzpomínka. Sbohem mé české Vánoce, které jsem si jako jednu z mála svých českých tradic hýčkala. Vánoce ale nejsou o jedinci, nýbrž o rodině. A ta moje je španělská. Syn se oženil se Španělkou a letos se jim narodila dcera, moje vnučka.
Ne že by syn na své kořeny zapomněl, ale nová rozvětvená rodina ho do sebe jaksi přirozeně absorbovala. Rodina, která je základním kamenem španělské společnosti. Široká, rozvětvená a multigenerační. Žádný manželský kompromis se v tomto případě nekoná.
Štědrý večer je pro Španěly jenom dalším důvodem k rodinnému setkání a společnému hodování, což v jejich kultuře znamená hodně. Vlastně úplně nejvíc. Rodiče, prarodiče, strýcové, tety, bratranci, sestřenice, jejich partneři a klidně i osamělá sousedka.
Štědrý večer je přehlídkou pospolitosti, stolů prohýbajících se pod vybranými pochoutkami, hluku, smíchu a všeobjímající soudržnosti. S trochou nadsázky by se dalo říct, že je to opak našeho intimního, důstojného a kouzelného večera. Alespoň tak, jak se slavil v mé rodině. Až snad trochu posvátně.
Štědrý den je pracovním dnem, stejně jako to bývávalo u nás, protože pravým vánočním dnem je až Boží hod. Štědrovečerní večeře je takovým výkopem svátků a tradic, které vrcholí na Tři krále.
Španělé ve velkém utrácejí za vánoční jídlo a pití, hlavně aby byla hojnost. Na vánoční stůl patří pouze to nejlepší a podle toho, co si rodina může dovolit, také to nejdražší. Talířky s nejvybranějšími druhy šunky, sýrů, krevet, chobotniček a paštiček, ryb a pečeného masa se zapíjejí cavou, což je španělské bublinkové víno typu prosecco a pochopitelně vínem.
Pak se celý stůl pokryje nejrůznějšími sladkostmi, které Španělé milují. V žádném případě nesmí chybět mandlovo-medový turrón, což může trochu připomínat turecký med.
Španělská štědrovečerní oslava je bujará, rozšafná a veselá. Nikoli až posvátně důstojná a nedočkavá s očima stočenýma na úhledně zabalené dárky pod stromečkem. Hosté se na španělskou štědrovečerní večeři začínají scházet až kolem deváté večerní a končí kolem půlnoci, podle toho, jak moc je sešlost multigenerační a z jaké dálky přijela.
V některých rodinách se sice malé dárky rozdávají již na Štědrý večer či na Boží hod, ale tradičně se obdarovává až na Tři krále. Ani v té mé nové rodině se dárky 24. prosince nerozdávají. Po pravdě řečeno, v takovém obsazení by to ani nebylo příliš ekonomické.
Až do loňska se mi dařilo alespoň torzo českých Vánoc uchránit. Trávili jsme je se synem pospolu a po česku, loni k nám přibyla snacha, zatímco zbytek její rodiny se veselil po svém. Zbytek Vánoc už probíhal v jejich režii. Tomu je ale s příchodem vnučky konec.
Převálcována většinou jsem zamáčkla slzu a pokusila se alespoň o jakýsi štědrovečerní hybrid. Poctivě jsem připravila bramborový salát a jako každý rok objednala cukroví u místní Češky, která to umí mnohem lépe, než bych já kdy dokázala. Na pečení jsem nikdy moc nebyla.
U dvou sražených stolů v bytě syna a jeho manželky se nás sešlo celkem dvanáct. Vlastně jedenáct, protože vnučka se unaveně s příchozími přivítala a usnula. Je jí teprve 8 měsíců, ale v rodině má už teď jako nejstarší a zatím jediná představitelka nejmladší generace neotřesitelnou pozici.
Strýcové, tety, bratranec s manželkou a sousedka rodičů, která by jinak byla sama. A já se mezi nimi chytala konverzace, protože syn jakožto hostitel měl napilno. Až tak moc, že i štědrovečerní odpolední procházku, která vždycky bývala neodmyslitelnou součástí našich Vánoc, jsme museli vynechat.
Salát Španělům sice chutnal, ale stala se z něj pouze další varianta na výběr na naservírovaných talířcích. Takový exotický doplněk ke krevetám, chobotničkám a jehněčímu. Tác s cukrovím byl odsunut na kraj stolu, aby se uvolnilo místo pro turrón a sušenky v různobarevných obalech.
Místo koled se z reproduktoru linuly vánoční písně jako z hollywoodského filmu. U stolu snad ani na chvíli neseděli všichni pohromadě a nehodovali. Neustále někdo vstával, odebíral prázdné talířky, přinášel další dobroty a doléval pití. Bylo veselo, hlučno a radostně.
Dárky, které jsem té své rodině přivezla, zůstaly v kufru. Na ty se z povinnosti vyšetřily poslední zbytky sil kolem jedné ráno, když hosté odjeli, ze stolu se sklidily poslední skleničky a zbytky jídla a pustila se další myčka. Jenom tak mezi mnou, synem a snachou. Na malou dárečky počkaly až do rána.
Sotva jsem se trochu vzpamatovala z předchozího bujarého štědrovečerního večera, který je štědrý pouze v gastronomickém slova smyslu, začali jsme se připravovat na božíhodový oběd. Tentokrát v domě jedné tety.
Sešlost byla prakticky stejná jako předešlý večer. Jenom sousedku nahradila dvaadesátiletá babička, kterou dovezli z pečovatelského domu, a přidala se i vnučka v bílých punčocháčích a slavnostních šatičkách.
Na stůl se vrátily krevety, chobotničky a přibyly mušle a jiné mořské potvory. A také typická vánoční polévka sopa de galets, což je jakýsi vývar s velkými plovoucími těstovinami. Tu jsem ale ani při nejlepší vůli ocenit nedokázala.
Jehněčí nahradil výběr ryb a ještě větší krevety. Velký prostor dostaly opět sušenky a turrón v mnoha variacích a barevných obalech, znovu se rozlévala cava, bílé i červené víno a pánové si po večeři dopřáli sklenku whisky. A pak se hrálo bingo. Opět bylo veselo, hlučno a vskutku rodinně.
Neustále jsem přemýšlela, kde že vlastně jsou ty Vánoce. Bylo to milé a příjemné, ale rozdíl mezi jinou rodinnou událostí a sešlostí jsem kromě ozdobeného stromečku nedokázala odhalit. Přiznávám se k plíživému pocitu ublíženosti, že mi sebrali mé české Vánoce. Jednu z mála věcí, na které jsem ještě lpěla.
Ale v té sebelítosti mi došlo, že ten španělský důraz na rodinu jako středobod vesmíru je nad všechny tradice a zvyky. Je úplně jedno, co je na stole, jaká se z reproduktoru line hudba nebo kdy a jaké se rozdávají dárečky. Rodinná pospolitost a upřímná radost ze vzájemnosti je nakonec důležitější než salát s kaprem.
Takže, i když nerada, dávám navždy sbohem českým Vánocům. Budu na ně už jen sentimentálně vzpomínat a vyprávět o nich vnučce. Jsem ráda, že má velkou a milující rodinu. Ať se stane cokoli, nikdy nebude sama.
Ve Španělsku stejně jako v Čechách jsou Vánoce svátky pohody, rodinné pospolitosti a hojnosti. U nich v té nejryzejší podobě. A že vypadají úplně jinak? Kdo určuje, jak mají být správně?
Smířila jsem se s tím, že si pravé české Vánoce uchovám pouze sama v sobě, protože rodina je nade vše. Alespoň ve Španělsku.
Ale stejně…. trochu se mi stýskat bude.
