Článek
Mé oblíbené téma subjektivního, objektivního a velmi individuálního vnímání věku dostalo nový rozměr v nevyváženém a velmi mezinárodním prostředí mého pracovního působiště.
Abych byla konkrétnější, musím vysvětlit, že pracuji mezi stovkami mladých, jejichž věkový průměr se pohybuje odhadem kolem 28 let a reprezentují doslova světový vzorek.
Nás pár vykopávek, ano v daném kontextu tomu tak skutečně je, a vůbec se při tomto označení ve vlastní souvislosti nerdím, se mezi ně přimíchalo z jednoduchého důvodu. Pro lidi pětapadesát plus už zkrátka odpovídající práce bůhvíproč není příliš dostupná, takže někdy musí vzít zavděk tím, co se nabízí, jako je tomu i v mém případě.
Ale o žádných stescích ani diskriminaci na trhu práce má úvaha v žádném případě není. Jestli je na mé pozici v zákaznickém servisu velké nadnárodní firmy něco pozitivního, pak je to právě prakticky výlučně mladinký kolektiv, ve kterém se vůbec necítím divně nebo nepatřičně. Nebojte, nejsem žádná stará mladá, jak se říká.
Možná je to jeden z těch výhodnějších a šťastnějších rysů mé povahy, který mi jaksi zabraňuje cítit se divně takřka v jakémkoli prostředí. Nepřipadala jsem si nepatřičně jako jediná cizinka mezi samými Angličany v první zahraniční práci, na oficiálních recepcích se světovými státníky nebo jako ženská šéfová tam, kde se spíš očekával chlap. Zkrátka to tak mám.
A teď byla otázka mé vlastní integrity postavena před novou zkoušku. Téměř v osamění mezi lidmi, kteří jsou o generaci životem méně zkušení, abych použila kulantní vyjádření svého postavení. Pro ještě jasnější představu dodávám, že naprostá většina mých spolupracovníků jsou mnohem mladší než můj syn a dělí nás přes třicet let věkového rozdílu. To už není malichernost, ale průkazný generační rozdíl.
A protože je naše soužití založeno na rovnocenném pracovním vztahu a jejich životy mám z první ruky, přiznala jsem si právo své pozorování komentovat. Někdy je mi trochu líto, že jsem nestudovala sociologii, abych se v tom dokázala lépe orientovat a své empirické poznatky o něco sofistikovaněji popsat.
Abych situaci na svém pracovišti ještě o něco blíže osvětlila, poměr mladých a starých je zhruba sto ku jedné. Střední generace, řekněme mezi pětatřiceti a padesáti, v kancelářských budovách úplně chybí, pominu-li hrstku šéfů, kteří ovšem spíš jen tak občas přicházejí a odcházejí, protože sídlí jinde. Důvod je nasnadě. Uživit rodinu se z toho vážně nedá.
Představte si obvyklou situaci. Ráno před devátou se v lobby kancelářské budovy tísní davy čekající na výtahy. Mluví mezi sebou všemi evropskými jazyky a v konverzaci přeskakují z jednoho do druhého podle toho, jaká skupinka se zrovna sejde. Angličtina a španělština jsou z praktických důvodů nejčastěji využívány jako komunikační most.
Někteří z nich, zejména hoši, třímají v rukách skládací kola, koloběžky, a dokonce i prkna a nezřídka potetovanýma rukama odhazují prameny dredů za ramena. Jiní vypadají ve vyžehlené košili jako slušní a dobře vychovaní chlapci svých maminek a mezi nimi se tísní úplně obyčejní kluci v džínách a svetrech s baťůžky přes rameno, ze kterých ještě ve výtahu čpí vůně trávy. Myslím té sušené.
Ve skupinách pošlapují smějící se děvčata s vlasy v různých odstínech, v různých délkách sukní, ty krátké převažují, různých šířkách nohavic kalhot a také v různých velikostech, zde převažují ty větší.
Abych nezapomněla na LGBTQ komunitu, která také v obvyklém poměru reprezentuje vzorek mladé populace. Zkrátka velmi barevný generační průřez. A mezi nimi přešlapuji ve frontě já.
Kdybyste hlouček pozorovali zezadu, možná byste žádné věkové disproporce nezpozorovali, to až při pohledu „en face“ je jasné, že jsem tak trochu jiná. Buldočí bradička mezi vyžehlenými obličejíky se přehlédnout nedá. A zdá se, že je to každému úplně fuk, včetně mě.
Nikdo se ke mně nechová neuctivě, přehlíživě, ironicky nebo snad nedej bože blahosklonně. Jsme na jedné lodi, v jednom výtahu, v jedné kanceláři a děláme úplně stejnou práci. S více méně větším nasazením a zodpovědností, ale identickou a stejně placenou.
A teď k tomu mému soukromému pozorování. Mladým nezávidím vůbec nic, aby bylo jasno, nemám vůči nim předsudky a už vůbec si nemyslím, že je na nich něco špatného. Naopak, je mi mezi nimi fajn.
Ale napadlo mě, jak by taková velká komunita vypadala za mého mládí a pokusila se objektivně odhlédnout od faktu, že jsem vyrůstala v jiném režimu a v jiné zemi. Prostě jen tak mladí tenkrát versus mladí dnes.
Tak zaprvé, oni jsou uctivější a slušnější. Jaksi přirozeně, nikoli z hierarchálních či jiných vynucených důvodů. Rovnost pohlaví, víry, příslušnosti k menšinám, tělesným proporcím a jiným nedostatkům je pro ně samozřejmostí a dost možná i důvodem, proč ani já nejsem „trestána“ a odsouzena k utrpení za své křížky na hrbu. Jinakost je pro dnešní mladé přirozená, ať už v jakékoli podobě.
Na druhou stranu je mi jich někdy trochu líto. Proti našemu mladšímu já se mi zdají být trochu upjatí. Odnikud neslyším výbuchy smíchu, jako to bylo za nás, když se sešly velké mladé skupiny, byť na pracovišti. V pondělí ráno nevypadají jako po prohýřeném víkendu s kocovinou, v poledne si vytáhnou své donesené krabičky s obědem a jdou si je v poklidu sníst na lavičky na prostranství mezi kancelářské budovy. Baví se přitom o práci nebo o psech.
Jedinou výjimku tvoří jistá skupinka východoevropských děvčat. Tak trochu je podezřívám z určité konspirace, protože si neustále potajmu něco šuškají, pozorují jiné skupinky a když kolem nich procházím, zmlknou. Těm buď trochu ležím v žaludku nebo se jedná o kulturní záležitost. Jako jedna z nich jsem ale proti podobným situacím zocelená a nerozhodí mě.
Myslím ale, že tohle nemá s věkem nic společného. Stejně jako hluční Italové a rozšafní Angličané, i východoevropské dívky vykazují své stereotypní kulturní znaky. Na tom vážně není nic divného.
Co mě ale trochu překvapuje, je určitá fyzická a psychická křehkost. Někdy se mi zdá, že jsme jako mladí byli o něco odolnější, ale třeba ne. Možná se jenom dnešní mladí za projevy svých slabostí tolik nestydí.
Včera se u stolu proti mě rozplakal mladý Francouz. Nejradši bych ho byla objala a uklidnila jako vlastní dítě, ale udělala to za mě jeho pětadvacetiletá nadřízená. Psychický tlak naší práce je totiž enormní a konstantní a onen hoch se pod tíhou telefonátu s nepříjemným zákazníkem sesypal. Podobný výjev ale není v otevřeném kancelářském prostoru ojedinělý. Občas nějaká slečna omdlí a neschopenky na psychickou zotavenou nejsou zvláštností.
Horší je to ale s těmi proklatými výtahy. Nahoru se mi po ránu nechce, to je fakt, ale po práci ze šestého patra radši seběhnu, než bych čekala pět minut na další výtah, který bude stavět v každém patře včetně prvního. Tam se do přecpané kabinky vecpou další dvacátníci, aby sjeli o patro níž. Kdo to kdy viděl?
Takže abych to shrnula. Na dnešním mládí není vůbec nic špatného a my jsme rozhodně nebyli o nic lepší, spíš naopak. Možná jsme si ten život trochu víc užívali, ale mluvím za sebe a za vlastní vzpomínky na prohýřené noci a bolest hlavy druhý den v práci. A ta naše takzvaná zocelenost? Houby, jenom se tenkrát neslušelo fňukat navenek.
Jediná věc, která mi jaksi neleze do hlavy, je nepochopitelná tolerance k obezitě. Nemyslete si, nemám nic proti roztomilé oplácanosti a oblým kyprým tvarům. Mám na mysli skutečnou tloušťku.
Od metra jsem kráčela za nějakou paní v černém chlupatém kabátě velikosti XXXL s růžovým baretem na hlavě a v sukni pod kolena. Lýtka měla silná jako moje stehna a kolébala se ze strany na stranu. Pomyslela jsem si, že mi přibyla nějaká další věkově blízká kolegyně, dokud jsem onu paní svižným krokem nepředešla a nepodívala se na ni. Dívce s tvářičkami vyhlazenými mládí a tukem nemohlo být ani pětadvacet.
Jenomže pak mě předjel chlapec na elektrické tříkolce a ohlédl se za mnou. Asi jsem ho také zmátla, protože ze svého dopravního prostředku málem spadl.
Nakonec tedy nevím, co je lepší. Být mladý tělem a duchem s obličejem popsaným osudem a kdysi propařenými a protančenými nocemi nebo vyžehlený kukuč s očima plnýma nadějí a tělem a krokem stařeny?
Asi je to jedno, protože tolerance vládne světem a já mám ty mladé prostě ráda.
