Článek
Výkladů slova machismus je mnoho, ale vždy se jedná o silné pozitivní i negativní aspekty mužství. Neznamená pouze statečnost a osobní čest, ale také dominanci, agresi, sexismus, sexuální zdatnost a zdrženlivost emocí. Z toho vyplývá důsledné rozdělení mužských a ženských rolí ve společnosti a rodině.
Machismus byl ve španělské kultuře vždy silně zakořeněn. Rozšířené vnímání pojmu je spojováno především s latinskoamerickými zeměmi, ale tento rys je dědictvím právě po španělské kolonizaci a důsledkem křesťanského vlivu.
A taková bývala tradiční španělská rodina až do relativně nedávné minulosti. Muži byli vychováváni ve víře, že je v pořádku uplatňovat svou moc prostřednictvím dominance, jenom protože jsou muži. Tvrdě pracují a finančně zajišťují svou rodinu a v důsledku plnění této role živitele rodiny se mohou chovat ke svým manželkám, jak sami uznají za vhodné. Ve svém postavení byli utvrzováni i církví, zákonem i společností jako takovou.
Zákonem podporovaný machismus prošel ve Španělsku několika zásadními změnami, ale ta s nejhoršími společenskými dopady přišla s koncem občanské války v roce 1939.
Španělská historie 20. století je velmi složitá, a i pro místní jde o velmi citlivou a dosud společensky nevyřešenou otázku, takže do ní pouze nahlédneme. I to bude zřejmě stačit, aby oponentům machistického přístupu k ženám vyskákala po těle husí kůže.
Druhou španělskou republikou se označuje období od roku 1931, kdy byl sesazen král Alfons XIII až do začátku občanské války, po které v roce 1939 jakožto vítěz nastoupil generál Franco. Bylo to pouhých pár let, které ovšem zamávaly společností neuvěřitelným způsobem.
Zřejmě nejdůležitější společenskou a legální reformou prošly otázky rovnoprávnosti mezi pohlavími, což byla do té doby ve Španělsku zapovězená oblast. V roce 1932 byla uzákoněna možnost rozvodu a v roce 1933 ženám přiznáno právo volit. To byl skutečně revoluční počin vzhledem k tomu, že do té doby nic takového možné nebylo. Manželství bylo předtím oficiálně ukončeno až smrtí jednoho z manželů.
Ve Španělsku v té době existovaly dvě formy manželských svazků – církevní a civilní sňatky. Rozvést církevní sňatek bylo odjakživa nemožné, pakliže nebyl církví anulován, což bylo povolováno pouze ve velmi specifických případech, ale civilní manželství mohla být během pár let v období Druhé španělské republiky skutečně rozvedena.
Ženy se konečně mohly odpoutat od despotických manželů a domácí násilí nebo nevěra byla nejčastějším důvodem rozvodů. Ale tento stav trval pouze do roku 1939, kdy do čela země nastoupil s pevnou rukou vítěz občanské války, diktátor generál Francisco Franco.
Jedním z jeho prvních počinů, kromě navrácení moci církvi, bylo zrušení rozvodového zákona z roku 1932. Tento zpátečnický akt by sám o sobě byl po několika letech relativní svobody drastický, ale Franco zašel ještě dál. A zde teprve nastává ta pravá hrůza.
V případech, kdy byla v předchozím období Druhé republiky manželství rozvedena na základě žádosti ženy z důvodu špatného zacházení, měl bývalý manžel právo exmanželku donutit k návratu do svazku.
Ve všech případech, kdy jeden z bývalých manželů projevil zájem o obnovu manželství, byl předchozí rozvod automaticky anulován. Pokud si ale oba manželé shodně přáli zůstat rozvedení, žádný z nich se nesměl znovu oženit nebo provdat až do doby, kdy druhý z manželů zemřel.
Představa, že se ženě po strastiplném manželství podaří rozvést s násilnickým manželem jenom aby si ji po několika letech svobody znovu legálně přivlastnil, rovná se skutečnému děsu. Taková ovšem byla temná realita španělských dějin minulého století.
Pokud někoho napadne, že se chudák žena neměla do společné domácnosti vracet, pak vězte, že takové rozhodnutí bylo téměř neproveditelné vzhledem k tomu, že muž měl manželku právně v rukou. Žena nemohla vlastnit bankovní účet, rozhodovat o své práci, podepisovat úřední listiny či svévolně vlastnit cestovní pas.
Civilní sňatky byly nadále povoleny pouze ve výjimečných případech, kdy oba snoubenci prokázali, že nejsou katolíky, což znamenalo, že jich příliš nebylo už jen vzhledem k nálepce nepatřičnosti a i úředně bylo na takové manžele pohlíženo jako na nepřítele státu.
Rozvody byly ve Španělsku legalizovány až v roce 1981 jako součást přechodu od diktátorského režimu k demokracii. V prvopočátcích byly přípustné pouze na základě prokázané viny a předchozí separace, takže rozvést se sice nebylo nemožné, ale také ne úplně snadné.
Rozvodové řízení podobné tomu, jak ho známe, existuje ve Španělsku teprve od roku 2005. Reforma vnesla do rozdělení sil nový vítr a zakotvila i povinnost společné péče o potomky. O jejich osudu již tedy nerozhoduje pouze otec, jak tomu bývalo dřív, a střídavá péče po rozvodu se stala normou a přednostním řešením.
Dnes je Španělsko z pohledu manželství a rozvodů srovnatelné s jinými evropskými státy. Cesta to ale byla strastiplná a otázky rovnoprávnosti jsou stále velmi živé, jak se země snaží vymanit ze starých prorezlých kolejí a vlastní machistické historie. Rovnoprávnost ve všech sférách a otázky domácího násilí jsou v centru politického zájmu a Ministerstva pro rovnoprávnost.
Existuje velký rozdíl mezi staršími a mladými generacemi, které pohled na rovnoprávnost ve vztahu i v manželství, rozložení povinností a péče o děti vnímají daleko přirozeněji a moderněji než jejich předci.
Domácí násilí ve Španělsku sice stále existuje jako koneckonců i jinde ve světě, nicméně už zdaleka není společensky tolerovaným a neviditelným zločinem, ale přísně zákonem trestaným.
Transformace španělského muže v průběhu několika generací je zřejmá. Typický Španěl středního a mladšího věku již není macho, ale milující otec vykonávající domácí práce a občas je k vidění i tak trochu podpantoflák. Jakýkoli veřejný projev machismu je pranýřován a ženy přebírají otěže rovnoprávnosti do svých rukou. Koneckonců není jim co se divit po tom, co si prožily jejich babičky.
Označení muže slovem macho tak zřejmě bude brzy vyhrazeno kruté španělské historii a některým zemím Latinské Ameriky, kde tradiční vzor a představa muže coby rodinného vládce a ženy pod jeho diktátem stále zůstává realitou.
Jak je na tom macho v české společnosti nechám na úvahách a komentářích čtenářů.
