Článek
Mám dvojí občanství, ale nežiji ani v jedné zemi, jejíž pas vlastním. V obou státech mám právo volit a taky tak činím. Naopak v zemi, kde fakticky bydlím, mohu z titulu občana Evropské unie volit pouze do komunálních voleb.
Jsem občankou České republiky a Velké Británie. V Čechách jsem se narodila a prožila dosavadní většinu života. Mluvím česky, do státní kasy jsem několik desetiletí přispívala svými daněmi a budu odtud pobírat částečný důchod. Cítím se být Češkou. Jestli se sem někdy vrátím natrvalo,ale slíbit nemůžu. Spíš ne.
V Anglii jsem žila dvanáct let. Mluvím anglicky, i tam jsem platila daně, vlastním pas Království Velké Británie a budu z něj pobírat částečný důchod. Angličankou se být necítím a jestli se tam někdy vrátím, to také nevím. Spíš ale ne.
Žiji ve Španělsku. Španělsky mluvím omezeně, platím zde daně a část důchodu dle odpracovaných let mi budou vyplácet i oni. Protože nejsem právoplatným občanem, ale jen pouhým rezidentem, hlavních španělských voleb se účastnit nemohu. A na tom se nic nezmění. Španělé dvojí občanství neuznávají, jejich pas tudíž nikdy vlastnit nebudu. Jestli tady zůstanu. Možná ano.
Výrazy „možná“ a „spíš ne“ vzhledem ke své budoucnosti používám proto, že si opravdu nejsem jistá. Stát se totiž může cokoli, co já vím. Jak v mém osobním životě, tak ve světovém politickém uspořádání.
Volební právo mají všichni plnoletí občané České republiky bez ohledu na to, zda ve státě skutečně žijí či nikoli. Na jejich úmysly a budoucí plány se nikdo neptá. Domnívám se, že je to tak správně.
Legální nárok nemusí vždy korespondovat s etickým ospravedlněním a je otázkou k debatě i v tomto případě. Úvaha podporující morální právo občana žijícího v zahraničí volit v parlamentních volbách má několik rovin.
Za prvé je to rovina sentimentální. Příslušnost ke své rodné zemi není určena pouze úředními dokumenty, ale je také otázkou osobní identity. Cítím se být Češkou, ať žiji kdekoli. Národnosti přidělené s narozením se nelze zbavit stejně, jako se lze vzdát občanství.
V Čechách jsem vyrostla a mám zde hluboké kořeny, rodinu a přátele, na nichž mi záleží. Je pro mě důležité vědět, s jakým politickým vedením a tím pádem s jakou perspektivou budou žít. Osud a směřování mé rodné země mi není lhostejný.
Druhá rovina je právní. Jako občan státu nevyužívám pouze svých práv, ale mám vůči němu i své povinnosti. Svoji zemi v zahraničí do jisté míry i reprezentuji a v případě závažného problému se právě jí budu muset zpovídat.
V případě Evropské unie jsou pravidla trochu jiná, ale pokud zásadně poruším zákony jiného státu, mohu být vyhoštěna. Do státu, jehož jsem občanem. Diplomatické zastoupení země, jejíž jsem občanem, mi bude k dispozici i v případě, že se v zahraničí ocitnu v závažných problémech. Na svoji zemi se tak musím spoléhat kdekoli ve světě. Ať už tam pobývám krátkodobě nebo nastálo.
Totéž se týká i občanů, kteří žijí v zemi politického či válečného konfliktu. I oni mohou být pod vlivem okolností nuceni opustit stát, ve kterém dlouhodobě pobývají. A takové situace nastávají i tam, kde bychom je nečekali. V současnosti se mohou týkat třeba našich občanů žijících v USA.
Jenom občanství a pas nám zajišťuje plná práva, což se může v případě neočekávané krize naplno projevit. Takové situace jsou z dlouhodobé perspektivy nepředvídatelné. Státní příslušnost funguje tak trochu jako záchranný kruh.
S tím souvisí i další rovina morálního práva volit v zemi, jejíž jsme my emigranti občany. Nikdy totiž nevíme, kdy se budeme muset či chtít vrátit, přestože o tom neuvažujeme. Mohou se tak rozhodnout i naši potomci či vnuci.
Občanské pouto nelze jen tak jednoduše přetrhat. Jedinou cestou je státního občanství se vzdát. V takovém případě samozřejmě zaniknou nejenom všechny právní vazby, ale i morální nároky se na osudu své původní země podílet. Údaje o počtu takových bývalých občanů nejsou snadno veřejně dohledatelné, ale statisticky budou bezvýznamné.
Uznávám, že moje občanská situace je snad trochu netradiční, ale pomineme-li mé multinárodní příslušnosti, lidí, kteří žijí dlouhé roky nebo trvale mimo svou vlastní zemi, je mnoho.
Velká Británie teprve nedávno změnila volební zákon, který dříve z voleb eliminoval své občany žijící mimo ostrovy déle než 15 let. Po této době ztratili právo volit. Zřejmě je 15 let doba dostatečně dlouhá na to, aby člověk prokázal dostatečný nezájem a tím pádem právo ovlivňovat její život.
Pravidlo 15 let v zahraničí bylo v Anglii zrušeno a rozšíření volebních práv emigrantů se stalo podstatnou ústavní změnou. Jenom pro lepší představu, co to pro ně ve skutečnosti znamená.
Do roku 2015 využilo volebního práva ze zahraničí 35 tisíc Angličanů. Od referenda v roce 2016 o Brexitu se do dalších voleb již hlásilo 285 tisíc občanů. Jenomže nyní, po zrušení časového limitu, má právo volit dalších 2.2 miliónu lidí. A to už je číslo, které by výsledky voleb mohlo skutečně ovlivnit.
V Čechách se počty zahraničních voličů pohybují v jiných řádech. Přesné statistiky neexistují, i když podle ministerstva vnitra jsou to statisíce, údajně 400 až 600 tisíc občanů ČR. To je ale včetně těch, kteří v zahraničí pobývají na dobu omezenou, třeba na studijním či pracovním pobytu. Zatím se jich k volbě v zahraničí přihlásil pouhý zlomek.
Morální právo ovlivňovat život v zemi, která mi bývala domovem, jsem si sama pro sebe ospravedlnila. Přesto uznávám, že pro občany, jejichž životy skutečně závisí na politických rozhodnutích své vlády, může být kontroverzní.
Moje úvaha je aktuální a velmi osobní, přitom má obecnou platnost. Netýká se pouze mě, ale všech, kteří svoji zemi fyzicky opustili i těch, kteří v České republice žijí a dopady voleb skutečně pocítí.
Otázka morálky by ale v tomto případě měla být postavena úplně jinak. Morální nárok občanů trvale žijících v zahraničí volit je nezpochybnitelný. Ale občané ve své zemi skutečně žijící mají nejenom právo, ale i morální povinnost k budoucnosti své země aktivně přispívat. Na to ať prosím nezapomenou hlavně ti, kteří práva emigrantů zpochybňují.
Anketa
Zdroje:
