Článek
Internet je plný pochvalných komentářů o tom, jak je Praha a ta naše česká země krásná, má bohatou historii a kulturu, ale bohužel pro nás v ní žijí „divnolidé“, kteří zemi pověst kazí.
Jsme považováni za odtažitý, nerudný a chladný národ. Koulíme očima, prohlížíme si druhé s despektem a ten náš věčně nabubřelý a naštvaný výraz! Dokonce na sebe neváháme ječet. Na ulici se neusmějeme a neustále si na něco stěžujeme. Kromě toho všeho jsme považováni za xenofobní národ, který je nedůvěřivý vůči všemu cizímu.
Nejen na různých zahraničních diskusních fórech, ale i na cestovatelském portálu Tripadvisor se rady cestovatelům do Čech jen hemží a příjemné čtení to není. Pár příkladů za všechny:
„Nikdy nechoďte k Čechovi na veřejnosti a nezačínejte s ním mluvit. Považují to za naprosto neslušné chování. Buď od vás odejdou (zírají na vás, jako byste se zbláznili), nebo vás prostě ignorují, dokud neodejdete vy. Češi zpravidla nikdy nemluví na veřejnosti s lidmi, které neznají, je to jejich zvyk.“
„Česká tradice služeb se radikálně liší od jiných zemí. Jste vnímáni jako nepříjemnost, kterou musí snášet, a není absolutně žádný důvod se usmívat nebo pro vás něco udělat.“
Na diskusních fórech, kde se často naše národní rysy probírají, se sem tam objeví odpovědi od samotných Čechů, kterým je naše nálepka studeného národa nepříjemná a mají potřebu nás obhajovat a zvláštnosti češství vysvětlovat. Kupříkladu jedna nejmenovaná žena podala k našemu originálnímu kontaktnímu způsobu toto vysvětlení:
„Jsem Češka a ráda bych vám vysvětlila, proč jsou naše služby tak špatné:
1/ většina lidí necestuje, nedokážou porovnat, co je „normální“, žádný rozdíl nevidí.
2/ necestujeme kvůli penězům a jazyku (rekreační resorty se nepočítají).
3/ v naší zemi většina rodin stále neví, že život může být také hezký a šťastný. Rodiče, média atd. nás nenaučili, že se musíme snažit být šťastní. Neusmíváme se, pořád se obviňujeme. Toto chování nás naučili rodiče a my je napodobujeme.
4/ myslíme si, že vykonávat službu je totéž jako být otrokem.
Prosím, odpusťte nám a zkuste nás to naučit…“
Ona paní nám v ničem nepomohla, naopak nám pěkně zavařila. Ke všem kritizovaným národním charakteristikám ještě přidala jeden národní rys, který nemusí být na první pohled patrný. Máme totiž potřebu se pořád za něco omlouvat a vysvětlovat.
Za to, jací jsme, se ale omlouvat nemusíme, to ničemu nepomůže. Na těch službách bychom sice notně zapracovat měli, ale už se blýská na lepší časy.
Existují i návody pro cizince, jak čelit kulturnímu šoku a připravit se na to, co je v Čechách čeká. Koneckonců posuďte sami, jestli jsou to dobré rady:
Češi jsou rezervovanější než lidé z některých jiných kultur. V prvních interakcích mohou působit odtažitě nebo formálně. Nejde o hrubost, ale spíše o kulturní normu. Postupem času, jak se vybuduje důvěra, zjistíte, že jsou to vřelí, loajální a upřímní přátelé.
Češi jsou známí svou přímočarostí. Cení si upřímnosti před přehnaným lichocením nebo přikrášlováním. Nebuďte překvapeni, pokud dostanete zpětnou vazbu bez obalu.
Češi si cení klidu a ticha. Hlasité nebo příliš živé chování může být považováno za rušivé. Například tichý hlas ve veřejné dopravě je nejen zdvořilý, ale automaticky se očekává.
Viděno pohledem češky mnoho let žijící v zahraničí musím uznat, že mě ta naše národní nepříjemnost a studenost vždycky znovu překvapí. Je ale nutné přiznat si jednu očividnou pravdu, na kterou koneckonců upozorňují i oni zahraniční kritici našich mravů. Obecně čím starší člověk, tím nepříjemnější.
Mladí lidé začínají naše typické rysy pod vlivem cestování a zahraničního vlivu ztrácet. V kontaktu jsou obecně milejší, otevřenější a příjemnější. Snad to má co dělat se zdravým sebevědomím. To starším generacím často chybí, na rozdíl od úzkoprsosti, která jim naopak přebývá.
Při poslední návštěvě Prahy před pár měsíci jsem sama zažila mnoho trudných chvil. O tom, jak jsem si šla do trafiky koupit lístek na tramvaj, jsem dokonce napsala článek. Já ale vím víc, než ti cizinci, protože jsem do jisté míry stejná.
Také jsem v se v Čechách narodila, vyrostla, vystudovala a prožila většinu života. A stopy národní charakteristiky ze sebe jen tak nevysypete ani po desetiletích v zahraničí. Také jsem odtažitá a pro neznalé můžu působit chladně, to čestně přiznávám.
I já jsem bolestně přímočará, s čímž v zahraničí stále ještě někdy zápasím, když se nekontroluji. Říct napřímo, co si myslím, je zpravidla považováno za nevychovanost a hubatost, o našem černém humoru nemluvě.
Ale také vím, že pod tvrdou a nepříjemnou slupkou jsme my Češi milí a vřelí lidé, kteří by se pro své kamarády rozdali. Stačí prolomit ledy a pod ten tvrdý obal se dostat. Na světě neexistují lepší přátelé než Češi.
V případě neštěstí se dokážeme semknout jako málokterý jiný národ, a to by nám mohli mnozí závidět. My jenom zkrátka děláme všechno proto, aby ta dobrota na nás nebyla moc vidět.
Uznávám , že přijít nám Čechům na kloub není úplně snadný úkol. Ale víc usmívat bychom se na sebe mohli, to je fakt.
