Článek
Stáří dáváme často do souvislosti s důchodem. Neboli důchodce rovná se starý člověk. Kdo by se jím chtěl dobrovolně stát? Nejenom subjektivně není snadné přijmout fakt, že jsme v poslední životní fázi, slovo důchodce má v našich končinách ještě k tomu pejorativní nádech. Však se také oficiálně nazývá starobní důchod.
Ani mezinárodní klasifikace nejsou v určování věku stáří jednoznačné a má to svůj důvod. Je totiž dán průměrnou délkou dožití, která se mezi jednotlivými národy citelně liší. OECD dle svých algoritmů označuje stáří věkem 65 let a jím se také určuje odchod do penze ve většině západních kultur.
V roce 2024 je celosvětová průměrná délka dožití pouhých 73,3 roku, zatímco evropský průměr je v současné době 81,5 roku. Vycházejme z našich českých osmdesáti let.
Z tohoto pohledu odchod do důchodu v 65, nikoli v 60, jak tomu bylo dřív, má smysl. Dvacet let, v mnoha případech klidně i čtvrtstoletí nicnedělání je luxus, který si nejen stát, ale ani člověk v běžném opotřebení, nemůže dovolit.
Řekněme, že bychom v průměru zahájili pracovní život ve dvaceti či ještě později a do důchodu odešli v šedesáti. Znamenalo by to, že celou polovinu života bychom byli ekonomicky neaktivní.
To jsou ale vše fakta, která je sice zapotřebí připomenout, ale jejich analýza přísluší demografům a ekonomům.
Moje matka, kdyby se toho dožila, odcházela by do důchodu v padesáti sedmi. Jenomže věřte nebo ne, celosvětová délka dožití v roce 2000 nebyla dnešních 73 let, ale pouhých 66. Z pohledu historického se jedná o nicotné čtvrtstoletí, během kterého se ale průměrný život prodloužil o celých sedm let.
Pro mě osobně představa, že bych byla v sedmapadesáti letech považována za společensky nepotřebnou, je šílená. Pro někoho je to ovšem vysněná meta.
Naprosto souhlasím s komentářem pana Koláře, že dnešní šedesátníci nejsou staří lidé, kteří by měli houfně odcházet do důchodu a věnovat se nicnedělání. Pochopitelně i mezi nimi jsou lidé nemocní či jinak opotřebení a znavení životem, hovořím ale o průměrném šedesátníkovi.
Proč tedy tolik toužíme odcházet do předčasné penze a bouříme se proti posunuté hranici k pětašedesáti?
Samozřejmě jsou tací, kteří si mohou dovolit nepracovat již v mladším věku a užívat si života, dokud jim síly stačí. Budiž jim to přáno. Ne každý ovšem může cestovat po světě na jachtách a hrát golf, když skončí aktivní kariéru. Rozhodně ne ti, kteří se už těší na státní důchodové příspěvky.
Řekněme, že motivem k odchodu do penze je kromě přiznané výměry i subjektivní posouzení vlastní situace. Odchod do starobního důchodu je totiž právem, nikoli povinností. Na to bychom neměli zapomínat.
Proč se ale v určitém věku tak vehementně domáháme svých práv a toužíme po odpočinku? Řekněme, že pro to existují tři velmi různé důvody.
Jedna skupina je reálně na konci svých aktivních sil a ať už objektivně či subjektivně dál prostě nemůže. Do této kategorie počítám i různá zdravotní omezení, dlouholetý výkon těžké fyzické práce atd. I proto existuje možnost předčasných důchodů a měla by být využívána výhradně touto skupinou.
Další, a troufnu si říct významnou, kategorií jsou ti, kteří ve vlastním aktivním pracovním životě neviděli kromě povinností a příjmu žádný valný přínos a práce pro ně byla otravnou povinností. Možná se celý život nudili a přemáhali. A nemohou se dočkat, až prostě nebudou muset. Zde bych se zdržela dalšího komentáře.
A poslední, a snad tou nejsilnější skupinou, jsou ti, kterým síly, zdraví ani chuť pokračovat v aktivním životě nechybí. Do důchodu se jim v podstatě nechce, ale často je pro ně vysvobozením ze zmaru. Narazili totiž na zeď, se kterou nelze pohnout. A v tom spočívá kontroverze a smutná ironie života šedesátníků.
Společenská brzda je v případě poslední uvedené kategorie trestuhodnou. Máme k dispozici možná třetinu lidí v předdůchodovém věku, kteří nikterak netouží po „zaslouženém odpočinku“ a rádi by i dál byli ekonomicky aktivní a soběstační. Jenomže společnost a zaměstnavatelé je už nechtějí a zaštiťují se nesmysly ve jménu pokroku.
Hledání práce už po padesátce, neřku-li po šedesátce, je aktivita vysilující, bolavá a nedůstojná, stejně jako případné nabídky. Deklarace o firemní diverzitě a otevřené náruči se stávají prázdnými slovy.
Když od někoho něco chci, musím mu za to adekvátně něco nabídnout. A platí to oboustranně. Pokud stát potřebuje, abychom pracovali déle, je na něm, aby vytvořil atraktivní podmínky v podobě pobídek a významných daňových úlev a tuto svoji snahu společnosti dobře komunikoval. Nástroje k tomu má.
Je to jednoduchá matematika. Čím víc a déle ekonomicky soběstačných lidí, tím menší zátěž na důchodový rozpočet.
Z pohledu firem je ale už šedesátiletý člověk starý a mnohdy již čerství padesátníci tlučou hlavou do zdi při hledání práce. S tímto společenským a zcela nesmyslným stigmatem je zapotřebí urychleně zatočit.
Nikomu nevadí, že jeho ošetřujícímu lékaři je přes šedesát a profesor na univerzitě se sotva drží na nohou, ale v hlavě má pořád víc než většina mladších kolegů. Že herečky čile pobíhají po prknech dlouho po sedmdesátce a majitelé a šéfové některých významných firem již také překročili důchodový věk.
Zkuste se ale přihlásit do výběrového řízení na vypsanou pozici, když je vám přes pětapadesát. Realitu vašich zkušeností a potenciální přínos nikdo zkoumat nebude, protože přece z titulu biologického věku už nemůžete nikomu konkurovat. Jaký omyl.
Není divu, že se člověk raduje z odchodu do důchodu, než aby musel dál absolvovat ponižující martýrium hledání práce, mnohdy i podřadné a nedůstojné jeho vzdělání a schopnostem jenom proto, aby si odsloužil léta.
Dobré staré české pořekadlo: „Mládí v háji a do důchodu daleko,“ dostává ve věku, kdy je člověk ještě pln sil a připraven společnosti aktivně přispívat, hořkou příchuť kruté reality. Úplně zbytečné a neospravedlnitelné.
Dokud něco neuděláme se stigmatem prokleté dekády pětapadesát až pětašedesát, nestane se vůbec nic. Stát bude dál vynakládat nesmyslné částky na státní podpory a společenská nálada se nezlepší.
