Článek
Velká Británie není jediná evropská země, která se potýká s přílivem imigrantů připlouvajících na člunech, ale vzhledem ke schůzce nejvyšších představitelů Francie a Velké Británie v uplynulých dnech, kteří se dohodli na způsobu vyměňování imigrantů, se debata k palčivému tématu obrátila jejich směrem.
V prvních šesti měsících letošního roku překročilo Lamanšský průliv do Velké Británie více než 20 000 migrantů, což představuje téměř 50% nárůst oproti počtu překročení hranic v roce 2024 a je to nový rekord za první polovinu roku.
Nikdo z nás si asi neumí představit strastiplnou, často několik let dlouhou a nebezpečnou cestu přes kontinenty, zakončenou poslední 32 kilometrovou plavbou na malém člunu přes kanál dělící Francii od Anglie, jejímž cílem jsou doverské útesy a zaslíbený život. Je ale opravdu tak zaslíbený?
Organizace pracující s uprchlíky a migranty odhadují, že v Calais a Dunkerku a jejich okolí se jich v současné době nachází asi 2 500. Francouzská policie, částečně financovaná britskými daňovými poplatníky, každé dva dny vyklízí neformální tábory v Calais, bere nebo ničí stany a odstraňuje veškerý majetek, pokud jejich majitelé nejsou přítomni. Poté humanitární organizace rozdělují náhradní stany a cyklus se opakuje.
A to vše ti lidé podstupují jen proto, aby se dostali na člunu do Velké Británie a začali tam nový život. Jejich šance na přidělení statusu azylanta je ale skutečně vyšší než u ostatních žadatelů přicházejících do země jiným způsobem. Mezi lety 2018 a 2024 dosáhl poměr přidělení azylu osobám, které připluly malými loděmi 68 %, což je více než míra udělení azylu všem žadatelům celkově.
Svoji roli v tom samozřejmě hraje fakt, že na lodičkách připlouvají lidé ze zemí, které mají vyšší pravděpodobnost na udělení statusu uprchlíka, jako jsou kupříkladu Afgánci nebo Iránci.
Kdo z nás si umí představit život na cestách v méně než základních hygienických podmínkách, často s celou rodinou, a přitom s nejistým výsledkem? Důvody k takové životní volbě má většina z nich vážné, vždyť přicházejí povětšinou ze zemí, kde by nikdo z nás žít nechtěl.
Je těžké zavírat nad jejich osudy oči a ještě složitější je přijímat tyto lidi s otevřenou náručí. Přece jen většinou vyznávají jiné náboženství a pocházejí z odlišných kultur, s naším dosud poklidným evropským životem nekompatibilních.
Zdá se, že Velká Británie zvládá integraci imigrantů o něco lépe než jiné evropské země, však má také v diverzifikaci obyvatelstva náskok a tradici. Velké přílivy už ale ani Angličanům nevoní a začali přitvrzovat. Mimochodem jedním z klíčových důvodů odchodu z Evropské Unie bylo zamezení volného pohybu obyvatel zemí Evropské Unie. Možná by teď rádi vyměnili jednoho imigranta na člunu za jednoho Poláka.
V minulých dnech proběhla průlomová schůzka mezi vrcholnými představiteli Francie a Velké Británie, dvou zemí, které tradičně s přílivem imigrantů zápasí. Bez pomoci Francie by se Anglie stala terčem nekontrolovaného přílivu člunů a bárek, které by nebylo v jejich možnostech zachytit.
Většina z čekatelů na svůj ostrovní sen, nebo alespoň jejich rodinní příslušníci, mluví anglicky. Stejně jako ti, kteří si zvolili Francii, povětšinou z afrických zemí, mluví zase francouzsky.
Dřív za éry rozkvětu kolonií spolu tyto země zápasily o teritoria vlivu a působnosti, dnes se diplomaticky dohadují, kdo se o uprchlíky z těchto zemí postará. S trochou nadsázky by se dalo říct, že pomsta za kolonizace je pomalá, ale velmi účinná.
Před plánovanou a velmi sledovanou schůzkou obou zemí se vydali novináři do francouzských táborů promluvit si s těmi, kteří tu trpělivě čekají na tu svoji lodičku. Byli mezi nimi lidé z Gazy, Iráku, Eritrey, Jižního Súdánu a Srí Lanky. Zajímalo je, proč zrovna Velká Británie?
Důvod asi není moc překvapivý. Pro někoho je Anglie prostě zemí zaslíbenou, o které vždycky snil. 18ti letý súdánský chlapec možná promluvil za mnohé další. Svou válkou zmítanou zemi opustil již před dvěmy lety a důvod, proč se touží dostat zrovna do Anglie, mluví za vše:
„Anglie je moje vysněná země,“ říká. „Byl to můj sen už od školy. Je to země, která nás kolonizovala, a až se tam dostanu, budu se cítit jako doma. Připadám si jako anglické dítě, které se narodilo v Africe.“
Nic jiného si nepřipouští. Ani to, že bude po připlutí zavřený do kasáren a ubytoven pro čekatele, dostane zhruba 10 liber na týden a do rozhodnutí o svém osudu, které trvá minimálně rok, nebude moct pracovat, ani pobírat žádné další dávky. Jedinou cestou je tak buď nečinné čekání nebo ilegální práce, kterou už ale anglické úřady také začaly intenzivně potírat.
I pokud súdánský chlapec vyhraje loterii a bude mu přidělen status uprchlíka, každých pět let bude muset žádat o obnovení. Hrozí mu ale také zamítnutí žádosti a pak nastanou tři scénáře.
Buď se k vycestování do své země přihlásí dobrovolně, což není moc pravděpodobné, bude se ukrývat a hledat cesty, jak se vyhnout deportaci, nebo ho dostihnou, zavřou do deportačního tábora, naloží do letadla a vyprovodí. Není jisté, zda si takovou možnost ve svých snech tito lidé vůbec připouští.
To, že k občanství se velmi pravděpodobně nikdy nedostanou, je asi netrápí. Anglické úřady totiž občanství až na velmi malé výjimky ilegálním přistěhovalcům nikdy neudělují.
K nám do Čech se nikdo nehrne a troufám si říct, že to tak i zůstane. Samozřejmě, že i my budeme muset do jisté míry naplnit očekávání vyplývající z členství v Evropské Unii, ale dobrovolně k nám jako do cílové destinace ilegální mimoevropští imigranti proudit nikdy nebudou.
Nemají s námi žádné historické vazby a v malém Česku jsou jejich další možnosti velmi omezené. Geografické umístění uprostřed Evropy a ještě k tomu bez moře taky žádné davy neláká. A kdo by se chtěl učit česky? Navíc v prostředí a priori nepřátelském ke všemu a každému jinému, který by mohl narušit zaběhlý řád, což my nestrpíme. Nebo jen se skřípěním zubů.
Vždyť ani Ukrajince, jejichž kultura není od té naší nijak výrazně vzdálená, domluvíme se bez větších potíží a jejich integrace žádné velké problémy nepřínáší, přijímáme velmi eufemisticky řečeno chladně.
Kdyby byla Ukrajina součástí Evropské Unie, měli by právo u nás být stejně jako my můžeme žít v kterékoli jiné zemi EU. A někteří z nás to taky dělají.
Na důchod třeba do Španělska je snem mnoha Čechů. Ale tak, aby poblíž nebyli žádní imigranti. Jenomže i Španělsko je plné. Zejména lidí z Jižní Ameriky a Afriky, tedy opět převážně z bývalých kolonií a přesmořských sousedních zemí.
Svět je v pohybu a historicky na tom není nic nového ani zvláštního. Je to ale komplikované a my si to své pracně vybudované bráníme, jak jen umíme. Není v silách žádného národa přijmout každého, kdo u něj hledá útočiště či lepší život. Najít způsob, jak tomu zabránit, zůstat přitom humánní a časem nevyhynout, je moc složité.
Chceme si ještě pořád v tomto kontextu stěžovat na Ukrajince? Já myslím, že vůbec nemáme na co.
