Článek
Řeč nebude o postupné degradaci těla, ducha a mysli, o snižování kognitivních funkcí, ani jiném přirozeném biologickém procesu stárnutí, ale o relevanci.
Zamyšlení je o záhadné a tak trochu pejorativní nálepce věkové kategorie pětapadesát plus. V čem spočívá a odkud se vzala? To vlastně nikdo neví, přesto je její používání velmi populární.
Všichni známe mnoho jedinců, kteří do věkem vymezené skupiny pětapadesát plus patří a přitom v žádném ohledu nesplňují představy o starých lidech. Může se jednat o veřejně známé osobnosti, podnikatele, či někoho konkrétního z našeho okolí. Každý si umíme do rovnice dosadit nějakého toho svého „staříka“ věkem. I to jsou lidi pětapadesát plus, ale jen málokdo by je označil za staré lidi.
Ať už se podíváme na jakoukoli oblast života, musíme si připustit, že neexistuje žádná jiná věková skupina tak těžce uchopitelná, jako jsou lidé od padesáti nahoru. Pro zjednodušení budu používat právě ono zprofanované označení pětapadesát plus, kterému téměř každý rozumí.
O třicátnících, čtyřicátnících a mladších lidech nikdo nepochybuje, že jsou úměrni svému věku a době, ve které žijí, ať už to znamená cokoli. Pokud chceme takového člověka hodnotit, děláme tak objektivně podle kritérií, která nás za daných okolností zajímají.
U mladších lidí posuzujeme charakter, schopnosti a předpoklady. Jak jsou vzdělaní, odolní, společenští, adaptabilní, otevření změnám, dynamičtí a mnoho dalšího. Například potenciální zaměstnavatel se bude na taková měřítka pravděpodobně zaměřovat.
Na poli seznamování jsou důležitá zase jiná kritéria z pohledu toho, kdo se zajímá. Jak takový člověk působí, vypadá, obléká se, jak o sebe pečuje, tráví volný čas a jestli je celkově příjemný či protivný. Nebo cokoli, co o něm chceme vědět.
Mluvíme-li o skupině pětapadesát plus, pro mnoho mladších lidí jsou její reprezentanti podvědomě a rovnou zařazeni do kategorie „staří“. Přitom je tato kategorie tou nejrozmanitější ze všech věkových skupin.
Ani zaměstnavatele, který má před sebou životopis člověka přes padesát, neřku-li pětapadesát pět plus, nenapadne zamýšlet se nad tím, jestli je ten konkrétní člověk schopný, zdatný a vhodný k práci, kterou by měl zastávat. Jinými slovy o tom, jestli je relevantní. I on si zařadí onoho kandidáta automaticky do pomyslného šuplíku „nepoužitelný.“
Potenciální zaměstnavatel nebo pracovník lidských zdrojů si utváří představu o uchazeči často jenom podle věku, aniž by s ním vůbec promluvil. Předpokládá, že bude málo flexibilní, nebude stačit tempu, pokroku, nezapadne do kolektivu. Zatímco od mladšího člověka automaticky očekává, že jeho představám vyhoví, přestože realita často bývá velmi odlišná.
A nyní vysvětlím, proč je právě tato skupina tou nejrozmanitější věkovou kategorií ze všech. Nejenom protože zahrnuje velmi širokou věkovou škálu od relativně mladých lidí, kteří mají více než deset let do důchodu, až po skutečné věkem pokročilé devadesátníky. Ale hlavně proto, že nůžky pravdy a rozdílu mezi stejně starými lidmi se teprve v tomto věku opravdu rozevírají.
Stáří nezačíná po padesátce, ale v momentě, kdy přestáváme být relevantní vzhledem k době, ve které žijeme a prostředí, ve kterém se pohybujeme. V tomto případě skutečně platí staré známé klišé, že věk je jenom číslo.
Ideálním příkladem pro tuto úvahu je nástup digitálního věku, který navíc časově odpovídá právě této diskutované skupině. Pro zjednodušení můžeme za milník v novodobém pokroku označit začátek tisíciletí. To znamená pouhých pětadvacet let prudké změny od chvíle, kdy se postupně začala měnit společnost a praktické stránky soukromého i firemního života.
Dnešním šedesátníkům bylo v době nástupu moderních technologií pětatřicet a tím pádem byli samozřejmě mentálně schopni se s vývojem a změnami vyrovnat, přizpůsobit se jim a jít s dobou. Mnozí z nich navíc k tomuto pokroku vlastními silami přispívali.
Pro lepší představu dodejme, že současným sedmdesátníkům bylo pětačtyřicet a osmdesátníkům pětapadesát. Dnešní lidé s osmi a více křížky už postupně odcházeli do důchodu a byli tak do jisté míry ochuzeni o přirozené sžívání se s novou dobou a pokrokem v přirozeném sociálním prostředí. Proto jsou omluveni, pokud takovou omluvenku vůbec potřebují.
Přístup k informacím, domácímu i světovému zpravodajství, stejně jako ke všem ostatním oblastem života včetně životního stylu a komunikace, se v krátkém časovém horizontu intenzivních pětadvaceti let podstatně zjednodušil.
Ti, kteří se dokázali přizpůsobit a své životy vzhledem k době adaptovali, zůstali relevantními. Ne každému se to ale podařilo nebo se přizpůsobit chtěl. Ti, kteří z jakéhokoli důvodu vzdorovali, jsou ti, kteří zestárli mnohem rychleji.
Bohužel není málo těch, kteří si ve svém takzvaném stáří libují a vlastní pokulhávání za současným světem omlouvají věkem. Právě ti mohou do jisté míry za všeobecný společenský názor, že příslušníci kategorie pětapadesát jsou považováni za staré lidi. Ale jak již bylo řečeno, v žádné jiné věkové skupině neexistují tak obrovské rozdíly, jako v této.
Uvedu konkrétní případ ze života. Na pracovní linku se mi dovolala jistá paní s přáním zadat online objednávku na nejmenované spotřební zboží. Svoji prosbu začala těmito slovy: „Víte já jsem stará ženská, už mi bude sedmdesát.“
Svoji neschopnost omlouvala věkem ještě několikrát v průběhu hovoru. Jistě, ne každý v životě potřeboval nakupovat online, to žádné stáří pochopitelně neprokazuje. Ona paní se ale po marné desetiminutové instruktáži svěřila, že si nedokáže otevřít internetovou stránku, protože to ještě nikdy nedělala. A opět zdůraznila, že už je na to stará a já bych to měla pochopit. Budiž jí k dobru, že vůbec našla odvahu zavolat.
Jenom profesionalita a formální učitelské vzdělání mi zabránilo se jí zeptat, co dělala posledních pětadvacet let. Ona paní, byť velmi milá a příjemná, sama sebe nejen verbálně, ale i fakticky a dobrovolně uvrhla mezi skutečně staré lidi.
Zaspala dobu a má pro to ospravedlnění. Abych se vrátila k předchozímu srovnání, v době začátku technologického rozmachu bylo paní teprve něco málo přes čtyřicet.
Staří jsou ti, kteří už nerozumí době, ve které žijí, a její zákonitosti a principy se ani nesnaží pochopit. Možná si ve svém stařeckém stavu, který by měl vzbuzovat úctu, soucit a hlavně pomoc od společnosti, libují. Takoví lidé už skutečně nejsou vzhledem k době relevantní.
Příklad s technologiemi byl pouze ilustrativní, protože je dostatečně výmluvný. Relevance se ale týká všech oblastí života a pokroku lidstva. Koneckonců i to seznamování je všeříkající.
Stačí si prolistovat plejádu profilů na online seznamkách, čítající od zachovalých štramáků po skleslé dědy, od šmrncovních dam s jiskrou v oku po vyhaslé a staré ženské. Všichni jsou stejného věku. Je důležité zdůraznit, že tělesná schránka, vzdělání a finance v rozmanitosti zdaleka nehrají hlavní roli. Rozdíl tkví pouze v osobním přístupu.
Někteří lidé na stárnutí nemyslí. Přibývající léta a ubývající energii berou jako přirozenou součást procesu. Neutápějí se v minulosti a nehledají ospravedlnění.
Jestli je někdo přesvědčen o tom, že skutečně starý člověk s ohledem na výše uvedené srovnání je typickým reprezentantem své kategorie a bojkot současnosti ke stáří prostě patří, pak někdo z nás žije v bludu.
