Článek
Strach má občas každý. Z výšek, ze tmy, ze samoty nebo třeba z pavouků. Strach, že se nepovede zkouška, že nenajdeme dobrou práci nebo dobrého životního partnera. Strach je lidem zkrátka přirozený, ale většinou se týká něčeho konkrétního a hlavně nás samých.
S dítětem se naše vlastní obavy do jisté míry odosobní a přenesou se na potomka a budoucnost.
Strach máme ještě předtím, než se dítě narodí. Jestli bude v pořádku, bude mít všech pět prstíků a strach máme i z toho, jestli my sami zvládneme být dobrým rodičem. Jestli jsme dost zralí, stateční, připravení.
Když už je dítko na světě, bojíme se, aby mu někdo neublížil, nedostal zlou nemoc nebo se nestalo neštěstí. Většina rodičů by svá dítka bránila třeba vlastním tělem, a i z plachých žen-matek by se klidně stala vraždící monstra, kdyby toho bylo zapotřebí.
Jak rodičovství mění lidský život nejen v praktické rovině, ale i pohled na svět, hodnoty a preference, o tom se napsalo mnohé. Tématem se zabývají věhlasní badatelé lidských duší, filosofové, básníci i maminky na diskusních fórech. Ti, kteří jsou rodiči, moc dobře vědí, co všechno jim příchod potomka dal a vzal.
Ale o všudypřítomném strachu se příliš nemluví. On to většinou totiž není strach, ale dosud nepoznaná úzkost, která nám svírá vnitřnosti. Jak dítko odrůstá a my nad ním ztrácíme kontrolu, je to možná ještě horší.
Aby ho nikdo ve škole nešikanoval, aby nespadl do špatné party a cestu do školy a zpět zvládl bez úhony. Pak přijde puberta, první lásky, jeho vlastní sociální bubliny a vzdor. Potomek se nám vzdaluje a naše role v jeho životě slábne, na rozdíl od našich úzkostí. Ty se transformují a stávají se iracionálnější než kdy předtím.
Jenomže tak to prostě je. Děti rostou, mají svůj rozum a svůj život a my už můžeme jenom zpovzdálí sledovat, jak se s ním poperou. Strach a obavy nás ale neopouštějí, i když jsme jim občas pro blázny. Oni jsou teď ti neohrožení vládci, kterým leží svět u nohou.
A my rodiče doufáme, že z nás děti udělají prarodiče a nevyberou si dobrovolnou bezdětnou životní cestu, jako mnoho jejich vrstevníků.
Ale na rodičovství není vůbec nic patetického. Strach a obavy totiž k lásce patří a dělají nás silnějšími, zodpovědnějšími a lidštějšími, než když jsme se báli jenom sami o sebe.
Existuje ale velké množství lidí, kterým strach svázal ruce natolik, že se rozhodli dítě si vůbec nepořídit.
Rozhodnutí stát se rodičem je velmi intimní, a hlavně pro ženy bohužel časově vymezené a nezvratitelné. Ono kritické období je totiž také časem rozletu, budování kariéry, svého místa na slunci a objevování světa. Život je velmi intenzivní a nabízí nepřeberné množství možností.
Jak těžké je hodit do svého příjemně rozjetého života bombu v podobě totálně závislého človíčka a přehodit výhybku? I to je strach, který je opodstatněný a pochopitelný. Nemuset obracet každou korunu, aby se potomkům mohl dopřát pohodlný život a vzdělání a raději vydělané peníze investovat do sebe a vlastního rozvoje.
Dítě totiž rodičům vezme bezstarostnost, lehkost bytí a přinese každodenní a nikdy nekončící strach a úzkosti, které k rodičovství neodmyslitelně patří. Ale s rozhodnutím nepořizovat si děti tito lidé také přijdou o všechnu radost, pýchu a lásku, která není ničím jiným nahraditelná. A o potěšení předat něco ze sebe dál a zanechat po sobě na světě nesmazatelnou genetickou stopu.
Dobrovolná bezdětnost se stává trendem hlavně v západní společnosti a je velkým společenským tématem. Byť se dle statistik původem klesající porodnosti může zdát být ženská emancipace, důvody nemít děti jsou shodné pro muže stejně jako pro ženy.
Existuje mnoho studií na téma, proč se tak lidé rozhodují. Nesporně zajímavý je fakt, že uváděné důvody se různí u generace v plodném věku a u bezdětných lidí po padesátce, kteří se kdysi dobrovolně rozhodli děti nemít.
Zdá se, že prošvihnutý čas odhaluje jiné příčiny než ty deklarované v produktivním věku. Rozhodně už jsou méně kategorické a změny životního stylu či „špatný svět,“ do kterého je nezodpovědné přivést dítě, se najednou kamsi vytratily.
Nejčastějším vysvětlením dobrovolně bezdětných lidí přes padesát je totiž, „že se to prostě nikdy nepřihodilo,“ nebo že nenašli správného partnera. Pouze třetina ze všech připouští, že nikdy děti mít nechtěla. Strach ze ztráty životního stylu, který je tak typický v mladším věku, se najednou propadl až kamsi na poslední příčky.
Zásah do životního stylu je totiž velkým důvodem, proč se v plodném věku lidé, shodně muži i ženy, rozhodnou nepořizovat si děti. Kariéra, cestování a finanční náročnost výchovy jsou často zmiňované argumenty proti rodičovství. Tento důvod stoupá úměrně s průměrně dosaženým vzděláním a možnostmi seberealizace. Ať si o tom myslíme, co chceme, taková jsou fakta.
To je shrnutí deklarovaných důvodů těch, kteří by děti mít mohli, ale rozhodli se jinak. Jaké jsou ale opravdové příčiny, ví jenom oni sami, jak se ukazuje v dotaznících stejné kategorie lidí přes padesát.
V produktivním věku je těžké představit si pozdější prázdnotu a samotu bez potomků. Není snadné vidět sami sebe za dvacet nebo třicet let. Pracně vybudovaná kariéra visí v zarámovaných diplomech na zdi, výlety po světě jsou zadokumentovány ve fotkách, které kromě synovců a neteří není komu ukazovat a nabyté moudrosti komu předávat.
Strach z budoucnosti je oprávněný, ale jinak, než se mladší generace domnívá. Možná, že kdyby plodní lidé v produktivním věděli to, co vědí dobrovolně bezdětní za zenitem, alespoň někteří by své rozhodnutí přehodnotili. Obavy o svůj životní styl by možná vyměnili za strach ze samoty a prázdnoty a rozhodli se jinak.
Když jde o děti, strach je dobrý sluha, ale špatný pán.
