Článek
Pak jste na tom zřejmě jako já. K doktorům nechodím, OCD jsem si diagnostikovala sama a dělám si ze sebe legraci. Když mě tedy zrovna nepřepadne úzkost a neocitnu se na pokraji infarktu.
Obsedantně kompulzivní porucha, neboli její anglická zkratka OCD, je pěkná otrava. Vracíte se pořád domů, abyste zkontrolovali zásuvky, sporák nebo kulmu? Jedině tak se aspoň na chvíli zbavíte úzkosti? Pak v tom nejsem sama.
Kam až pamatuji, vždycky jsem prováděla domácí požární hlídky a všem, kteří se mnou žili, jsem byla pro smích nebo k vzteku. Ale když já si nemůžu pomoct.
Moje dospívající dítě se mě asi padesát kilometrů za Prahou po cestě do Itálie zeptalo, jestli jsem náhodou nezapomněla vypnout žehličku. Synáček si ze mě prostě chtěl v rozmařilosti trochu utáhnout, ale to neměl dělat. Úplně jsem se za volantem sesypala.
Myslím, že by si ten můj puberťák radši za svoji neprozřetelnost nafackoval, ale už bylo pozdě bycha honit. Tak jsme se tedy vrátili.
Vyrazili jsme totiž asi ve tři ráno a sousedku, která měla klíče od bytu kvůli zalévání kytek, jsem budit nechtěla. To je jedno, že jsem žehlila už včera večer. Dál jsem jet prostě nemohla. Co kdyby?
O iracionalitě svého počínání nemáte pochyby. Ale rozum je přebit nezvladatelným nutkáním, jako by vám přes něj hodili hadr.
No dobrá, posedlost v požárních hlídkách jsem si vysvětlila nespornou výhodou v podobě prevence. Jenom kdyby to nutkání nebylo tak intenzivní, že se vám zatmí mozek. Dokud všechno nezkontrolujete, nemáte klid.
Jenomže ne vždycky to jednou stačí. Někdy se vrátíte podruhé zkontrolovat, jestli jste napoprvé všechno dobře zkontrolovali. Já vím, že je takové počínání donebevolající. A vůbec mi nevadí, když se mi budete smát. Jsem na to zvyklá.
Ale představte si, že žijete s někým, kdo taky trpí OCD, ale jinou formou. Měla jsem to tušit, když jsem se před mnoha lety seznámila s jedním pánem. Kolikrát jsem si vzpomněla na úryvek z jeho inzerátu na seznamce:
„Rád zahradničím a jsem detailista.“ Nebo tak nějak to napsal. Budiž, žila jsem v té době v Anglii a podle jejich předzahrádek by každý druhý Angličan musel trpět poruchou.
Představila jsem si detailistu na zahradě a rozpustile se ho zeptala, jestli by stříhal trávník nůžkami, kdyby se mu rozbila sekačka. Asi jsem ťala do živého. Víte, co mi odpověděl? Že kdyby sekačku nestihl opravit, tak ano!
Tenkrát se mi to zdálo jako vtipná konverzace a pán prošel sítem. Později jsem litovala. On by ty nůžky na travičku vážně vzal a ještě by mě nutil lézt po kolenou a zarovnávat každou nesrovnalost pilníkem na nehty!
Sobotní odpoledne jsem pro klid v domácnosti trávila vybíráním kamínků z trávníku jako Popelka, zatímco můj drahý zastřihával keříky, aby ani větvička nepřečuhovala. Ach jo, to byla zábava! Jezdit sekačkou jsem ale odmítala. Moje řádky totiž nikdy nebyly dost rovné a stejné.
Jednou se uprostřed noci rozezněl domem požární hlásič a nedal se vypnout. Nikde nic nehořelo, jenom se po něm prolezl pavouk. A kvůli tomu pavoukovi přijela sanitka, protože já málem dostala infarkt.
No zkrátka život ve zdvojeném OCD je naprd. Trávník totiž nebyla jediná obsese mého drahého. Košile musel mít vyžehlené přesně podle svého vlastního scénáře a pověšené v šatníku do barevného spektra. Přišli jsme tak o několik pomocnic v domácnosti, protože žádná z nich nedokázala instrukce dodržovat na chlup přesně. A já? V žádném případě! Co kdybych pak zapomněla vypnout žehličku?
Kupovala jsem si tenkrát auto. Měla jsem ale povolený pouze určitý typ a hlavně barvu. Jak by to taky vypadalo, kdyby na příjezdové cestě před domem stály dva vozy a barevně se tloukly? Jen považte, taková tragédie!
Komínky ve skříni ani rozedřené ruce od neustálého mytí nemám. Bakterie mě nechávají v klidu, trochu nepořádku mě taky nepoloží a z nerovného trávníku mám škodolibou radost. Ale obrazy na zdi, to je něco jiného. Ty musejí být pověšené rovně. Jinak se nemůžu na nic soustředit, dokud je nesrovnám. Dělám to i na návštěvách. Ale to je záležitost vcelku neškodná, že?
Kdejaký psychiatr by se mnou asi nesouhlasil, ale já už si na tu svoji podivnost zvykla a nehodlám se v ní babrat s žádným odborníkem. Kdo se totiž moc ptá, taky se moc dozví.
Jestli trpíte poruchou jako já a k doktorovi se vám s tím nechce, hýčkejte si ji. Jsme totiž tak trochu neškodní blázni. A máte-li někoho podobného ve svém okolí, nesnažte se mu jeho, z vašeho pohledu, pošetilost vymlouvat. K ničemu to stejně nepovede. My totiž o nesmyslnosti svého počínání moc dobře víme.
Kdyby vás ale úzkosti přespříliš obtěžovaly a ohrožovaly vaši srdeční činnost, pomoc radši vyhledejte.
Já asi taky nakonec poslechnu syna a někam si s tím dojdu. I když zase na druhou stranu oheň u mě doma nemá šanci.
