Článek
Každá generace si prošla obdobím hledání sama sebe, vlastního místa na slunci a s tím související rebelie. Mladý člověk je v kleštích vlastních emocí, hormonů, potřeby zařadit se do kolektivu a obstát v něm. Ale i tlaků rodičů a vzdělávacího systému na výkon a k tomu ještě měnící se tělo. A v dnešní době také kontroverzní vlivy sociálních sítí. Vždyť je to k zbláznění.
Dnešní teenageři to mají mnohem těžší, než jaké jsme to měli my. Kromě všech nároků, které jsou na ně ze všech stran kladeny a potřeby vlastní profilace, jsou tu ještě sociální sítě, před kterými se nelze schovat. Úspěchy, prohry i selhání jsou věcí veřejnou.
Když mi bylo patnáct, žila jsem na malém městě, kde znal každý každého. Spustila jsem se s klukem, kterého jsem zbožňovala, protože měl modré oči a krásně hrál na kytaru. Byl to ale místní prevít, který se novým zářezem hned pochlubil a zostudil mě. Týden jsem se schovávala v pokojíčku a bála se výsměchu a hanby. Nějak jsem to přežila, ale vzteku, studu a sebelítosti jsem se nezbavila dlouho.
V době sociálních sítí se život mladého člověka stává veřejným. Soukromí jako by přestalo existovat a každý přešlap je dokumentovatelný a sdílený. Co já bych si tenkrát počala, kdyby se má hanba nešířila jenom v partě u rybníka a na odpoledních čajích, ale také po sociálních sítích? Ani pomyslet na to nechci.
Na ta svá prokletá léta si moc dobře pamatuji, přestože už je to tak dávno. I to, jak jsem byla hnusná na vlastní matku a za její upjatost a nemožný styl se jí vysmívala. Dávala jsem jí za vzor Helenku Vondráčkovou, která byla v podobném věku jako ona.
Dneska už vím, že moje máma byla na rozdíl od jiných matek velmi pokroková a dávala mi svobody víc, než bylo dopřáno mým kamarádkám. Trpělivě čekala, až se najdu. Prošla jsem si těmi léty sice bolestně, ale rychle a na maminku a její trpělivost a prozřetelnost vzpomínám s láskou.
Možná proto mají teenageři mé pochopení, soucit a obdiv. Já bych v jejich kůži být nechtěla. Nepřeberné možnosti, nerealistická očekávání, všelijaká lákadla, ale i šikana. Schovat se před tím do pokojíčku už nelze. Dnešní mladí žijí v neúprosném online světě.
I pro nás dospělé je často těžké rozlišit pravdu od falešných informací, čelit hejtům a zavírat oči před pitomostí. Natož pro mládež, která ještě nemá v hlavě jasno a je veřejnému prostoru vystavena prakticky non stop.
Kromě toho jsou to děti, kterým už se nedostalo tvrdé výchovy ulice, ale byly hýčkané a chráněné před vším nebezpečím světa. Do školy a na kroužky je vozili rodiče, kteří jim poctivě a ochotně vyšlapávali cestičku, a proto vůči krutosti života nejsou tak zoceleni, jako jsme byli my.
Vždycky jsem to uměla spíš se staršími dětmi a puberťáky než s prcky. Ráda si s nimi povídám. Jejich názor mě zajímá a v mnohém mi rozšiřuje obzory. S malými dětmi to moc neumím.
Můj syn ještě vyrůstal v době, kdy to děti měly o něco snazší. Nebyl sice typické dítě ulice, protože v devadesátých letech se už dětem přistřihovala křidélka, ale pořád měl víc svobody než dnešní děti.
Chtěla jsem vychovat samostatně uvažujícího, zodpovědného a zdravě sebevědomého člověka, který se ve světě neztratí, a sama sobě tak připravila nejednu pernou chvilku. Třeba když jsem ho v šesti letech poslala odpoledne do pekárny pro chleba a on se podezřele dlouho nevracel.
Víte, kde jsem ho našla? Seděl na barové stoličce jednoho pražského podniku za rohem domu a u skleničky koly vážně debatoval s barmanem. Nutně potřeboval něco moc důležitého probrat s nějakým chlapem. V sedmi letech si zase došel sám k doktorovi, protože mu ráno, když jsem odjela do práce, nějak nebylo dobře. Zjistila jsem to, až když jsem se odpoledne vrátila a našla ho místo nad úkoly ležet v posteli s horkým čajem a platíčkem aspirinu.
Asi to s těmi malými vážně neumím. Takže zpátky k těm puberťákům.
Syn odrostl a odjel studovat do zahraničí. Přestěhovala jsem se do Anglie a pro děti svých přátel se stala vyhledávanou „tetičkou“. Těch dětí, které jsem, když byly malé, nikdy nehlídala a ony už mezitím dorostly do puberty.
Adam byl první. Bylo mu čtrnáct a přijel na prázdninový kurz angličtiny. Jenomže on už tenkrát mluvil anglicky plynule a moc ho to nebavilo. Při vyučování vyváděl lotroviny a tropil si ze všech šašky, takže ho málem z kurzu vyhodili. Ale zase se naučil trochu italsky od skupinky spolužáků odkudsi ze Sicílíe.
Adam je už dávno dospělý, ale doteď jsem pro něj „anglická maminka“. Myslím, že jsme tenkrát spolu při nekonečných diskusích vyřešili všechny palčivé světové problémy a zodpověděli věčnou otázku „být či nebýt.“
Pak přijela na kurz angličtiny Lotka. Taky jí bylo čtrnáct. Za další rok se vrátila s třináctiletou ségrou Sendy. Holky mě naučily udělat si „messy bun“, kdybyste někdo nevěděl, tak to je takový ten ledabylý drdol. A vůbec těch nových výrazů a novotvarů, které jsem do té doby vůbec neznala! Připadala jsem si tak osvícená, jako kdybych se naučila nový světový jazyk.
Děvčata mi taky probrala šatník a koupelnové přihrádky se šminky. Byla jsem vyhodnocená jako totálně „out“, ale jak my jsme se spolu nachechtaly! Holky se málem udusily smíchy, když jsme si to rozdaly v obývákové taneční soutěži a můj disko styl 80. let je poslal k zemi. Svíjely se tam až do noci.
Pak začala jezdit Adamova sestra Betty. Zastávala zdravý životní styl a byla neohrožená. Naučila mě pár chvatů sebeobrany a jogínských pozic. Uvařila jsem jí za to oblíbené kuřecí rizoto. Po pravdě řečeno, o moc víc toho uvařit neumím.
Ale to je puberťákům úplně jedno. Perfektní svíčková je to poslední, co potřebují. Občas sice pronesou nějakou vtipnou poznámku k připálenému štrůdlu a totálně nemožné mámě, ale co opravdu potřebují, je parťák, který je poslouchá a jejich názory, bolístky a touhy bere vážně.
Teenageři totiž mají ve všem jasno jenom naoko. Ve skutečnosti jsou jako houby, které nasávají všechno, co se kolem nich šustne. Bodejť by z toho neměli v hlavě guláš. Celý život před sebou, milión nezodpovězených otázek a hormony na pochodu.
A sny, které jsme my sami už pod tíhou povinností dávno poztráceli. Oni se za ně ještě dokážou poprat. Jsou tvrdohlaví a zároveň velmi křehcí.
Ze všech těch „mých“ puberťáků vyrostli úžasní mladí lidé se svými koníčky, slibnou budoucností a pravdami, kterým věří. A všichni do jednoho zbožňují své matky, kterým před pár lety dávali co proto.
Hodně jsem se toho od teenagerů naučila. Nejenom messy bun, správné nanášení make-upu a pár moderních slovíček, ale hlavně to, že upřímnost není vždycky drzost a že revolta a bezprostřední otevřenost k mládí prostě patří. A že pokrytectví přichází až s věkem.
A že my, dospělí, nemusíme mít vždycky pravdu jenom proto, že jsme o generaci starší.
