Článek
Na světě není snad nic přirozenějšího než multigenerační soužití. Vždycky existovali protivní staří lidé a rozmarní a drzí mladí. Pochopitelně viděno pohledem opačné strany. Jó, to za mých mladých let nebývalo, od svých babiček a dědečků slýchávali snad všichni.
Samozřejmě, že spoustu věcí za našich mladých let nebývalo. Třeba mobily a počítače a z toho plynoucí odlišnost tehdejší komunikace, volnočasovýcch aktivit a možností proti té dnešní. Totéž nám ovšem říkávali naši prarodiče ve vztahu k našemu životnímu stylu stejně jako zase jejich prapředci jim.
Že by proto byla každá další mladá generace horší, je samořejmě nesmysl. Jenom je každá nová generace jiná. Má svůj vlastní komunikační styl, jinou módu, poslouchají odlišnou hudbu, možná žijí v jiném společenském řádu a snad to mají zase o něco těžší, než jsme to měli my.
Asi je přirozenou lidskou vlastností, zejména tou naší českou, kritizovat to, čemu sami nerozumíme. Jenom tak, jak to děláme nebo jsme to dělávali my, je přece správně. Uzkoprsostí, která je velmi protivnou vlastností, mnoho lidí zkrátka překypuje a s věkem se taková vlastnost může zhoršovat.
Někde jsem zaslechla, že dnešní mladí už neumí ani psát ručně, protože ke všemu používají klávesnice. Upřímně řečeno, komu z padesátníků a šedesátníků to už taky přestalo perem nebo tužkou dobře psát? Já zvedám ruku jako první. Ani my jsme nepsali krasopisem jako naše babičky.
Ano, mladí mají své sociální sítě, influencery a zkratkovitý jazyk s anglicismy. Však se také na rozdíl od starší generace anglicky a jinými jazyky domluví. Nejenom proto mohou cestovat a rozšiřovat si obzory. Svět jim leží u nohou a ovlivňuje je díky dostupnosti fyzické i komunikační více, než kteroukoli předchozí generaci.
Někteří starší lidé už možná zapomněli na svá divoká a promiskutní hippie léta z minulého století. Ano, byla to generace divokých a nezřízených požitkářů a z pohledu tehdejší doby velmi nekonformní a rebelská. Co si asi mysleli jejich rodiče, babičky a dědečkové? Že tomuhle světu už vůbec nerozumí.
A reprezentanti téhle generace s dlouhými vlasy, komunitním způsobem života, všudypřítomnými drogami, alkoholem a střídáním partnerů, jsou velmi pravděpodobně ti, kteří dnes mladé, žijící proti svým dědům a babičkám velmi umírněně, nejvíce kritizují.
Na otázku, kde končí mládí a začíná stáří, neexistuje žádná univerzální odpověď, a přesto se do sebe takzvaně mladí a takzvaně staří rádi strefují. Starší lidé ale bývají více kritičtí k mládí než naopak. Současnému světu už přestávají rozumět a cítí se ublíženě. Mají pocit, že jejich hodnoty už nikdo neuznává. A že by se jim a jejich zkušenostem mělo dostávat víc úcty.
Jsou lidé, kteří jsou starci jaksi odjakživa, stejně jako ti, kteří si mladou mysl zachovávají velmi dlouho. Mládí nebo stáří není definováno fyzickou schránkou, ale stavem mysli, přizpůsobivostí, zvědavostí a touhou poznávat a pochopit.
A taky radostí ze života. Ne nadarmo se říká, že je někdo mladý duchem a jiný může být starý mladý. Zatrpklí lidé mají nejvyšší tendenci kritizovat.
Nové generace jsme si vychovali sami. Pranýřovat je za jejich životní styl proto znamená se tak trochu strefovat do vlastních řad. Připomeňme si, kdo za něj může.
Mladí nevynalezli mobily, počítače ani umělou inteligenci. Nemůžou za politickou a společenskou situaci nebo za to, co jsme je ve školách a v rodinách naučili.
Až už se jedná o jakékoli společenské téma, je přirozenou vlastností posuzovat věci a lidi okem vlastní zkušenosti a sociálního zázemí. Ale místo abychom se snažili pochopit jednání, motivy a měnící se společnost, zarytě trváme na vlastních hodnotách, zkušenostech a tradicích.
Jako příklad může dobře posloužit rodina. Ještě před pár generacemi byl muž živitelem a žena se starala o domácnost a o děti. Postupem se žena z této společensky dané normy začala vymaňovat. Ženy dnes chodí do práce a přitom mají dál na starosti většinu péče o domácnost a o děti. Tak to vždycky bylo a bude. Nebo ne?
„To za mých mladých let nebývalo, že by si chlap musel žehlit košile! A ženská, která neumí uvařit svíčkovou? Co je to za hospodyňku?“
Dnešní mladí přistupují k dělbě povinností i financí v rámci rodiny spravedlivěji, stejně jako jsou mnohem otevřenější k diverzitě všeho druhu, než byly dřívější generace. Jsou citlivější, chovají se ekologicky zodpovědněji a nenechají se unášet prázdnými poučkami „takhle se to má.“
Kdyby se každá další generace chovala přesně podle vzorců předků, vyznávala stejné hodnoty, tradice a používala stejná měřítka, společnost by se nikam nevyvíjela. Možná přesně to si přejí ti, kteří jsou pevně přesvědčeni o té své pravdě, která byla platná za jejich mládí.
Ano, můžeme si postesknout, že naše mládí je pryč. Ale mnozí se také dělají zbytečně staršími a komplikují si život tím, že světu kolem sebe přestávají rozumět. Ne, protože by nebyl srozumitelný, ale protože se mu zuby nehty brání.
Přitom stačí otevřít oči, žít současností a neutápět se v minulosti, která už se stejně nevrátí. A když už se to někomu nedaří, může se alespoň uklidnit tím, že za několik desítek let budou ti dnešní mladí kroutit hlavami nad svými potomky a vnoučaty. To za jejich mladých let nebývalo.
