Článek
Napadlo mě to při nedávném čekání na barcelonské zelené lince. Zaslechla jsem na peróně hovor české rodinky. Paní se divila, jaká že je ta stanice metra úzká, nízká a vůbec celkově klaustrofobická. Nezapomněla podotknout, že určitě nemůže splňovat evropské bezpečnostní normy.
Začnu tím nejzajímavějším. Kdo vlastně metrem jezdí?
V Praze je to od pohledu jasné. Důchodci, studenti, turisté a ti, kteří buď nechtějí, nebo nemohou utrácet za auto. Nebo nemají žádné přidělené služební.
Majetkově a společensky „zdatnější“ občané se octnou v metru jenom když není zbytí. Někteří obyvatelé metropole nejeli metrem roky, a dokonce ani nevědí, že áčko je zelené a béčko žluté. Je to tak, že?
Neříkám to s despektem, protože ani já jsem se ve svých českých dobách v metru příliš neohřála. Tak to my Češi totiž máme. Společenský status určuje velikost a značka auta, počet exotických dovolených a drahé oblečení. Metro se jaksi vylučuje. Pochopitelně záměrně zobecňuji.
Ale abyste si nemysleli, v Barceloně je to velmi podobné. Znám lidi, kteří jeli metrem naposledy před třiceti lety a už si vůbec nepamatují, jak to „tam dole“ vypadá. Důvody ale bývají trochu jiné. Po Barceloně se totiž autem jezdí dost mizerně a ještě hůř se parkuje. Proto tady téměř všichni jezdí na skútrech a motorkách. Na popojížďky po městě asi ideální.
„Asi“ říkám proto, že mě na motorky neužije, autem se po Barceloně ze stejného důvodu pohybuju nerada, takže využívám podzemky. A zážitky mám bohaté.
V Barceloně dost záleží na tom, odkud kam jedete, koneckonců stejně jako v Londýně. Některé linky jsou totiž příjemnější než jiné, a nemám na mysli kvalitu vlakové soupravy. Zkrátka některé jsou hojněji využívány turisty a řekněme nepůvodními, zejména latinskoamerickými obyvateli, takže si občas česká blondýna může připadat jako na exotické dovolené, protože se ze společnosti výrazně vymyká. Podotýkám, že jiný význam než přiblížení atmosféry, tento komentář nemá.
Problémem ale mohou být pro někoho kulturní zvláštnosti některých cestujících. Víte, co bych v barcelonském metru rozdávala, kdybych měla spoustu peněz? Sluchátka! Dělají to převážně cestující latinského, ale někdy i severoafrického původu a občas i velmi mladí Španělé. Jízdu si, stejně jako v Praze či Londýně, zpestřují projížděním Facebooku, Instagramu a co já vím, čeho ještě. Jenomže oni mají zvuk nahlas, takže se půlka vagónu nedobrovolně k jejich zážitku musí připojit.
Metro je v Barceloně celkově živější, tak jak by se asi dalo v teplejších zeměpisných šířkách očekávat. Smích, hlasitá konverzace, a křik dětí je koloritem, na který je třeba si trochu zvyknout. Zkrátka cesta barcelonskou podzemkou je z pohledu kulturního zážitku a atmosféry vším, jenom ne nudným zážitkem.
V Londýně je všechno jinak. Metrem neboli „tube“ tu jezdí totiž prakticky všichni, snad kromě celebrit a politiků. Po ránu, když se z vlaků na hlavních nádražích Waterloo, King´s Cross a Liverpool Street vyvalí davy dojíždějících do hlavního města za prací a rychlou chůzí vezmou všechny navazující linky metra útokem, je to mela, kterou si dobrovolně přejí zažít pouze otrlci či fanatičtí dobrodruzi. Já doporučuji počkat až po ranní špičce. Nebo si přivstat.
Může se vám totiž stát, že budete na peróně čekat v hustém chumlu hodně dlouho, protože do prvních tří souprav se prostě nenarvete. A to by mezi cestujícími ve vagóně nepropadl ani list papíru. Jestli jste povahou plaší, říkám vám, že i vy časem ztratíte zábrany a naučíte se své místo si nakonec vybojovat. Možná budete stát na jedné noze s kabelou obmotanou kolem krku, ale šťastní, že jste souboj vyhráli.
Teprve když kritická hodina mezi osmou a půl desátou pomine, můžete se v klidu kolem sebe porozhlédnout. A co uvidíte? Všechno! Turisty, kravaťáky i ředitele firem v luxusních oblecích a ručně šitých botách. Se sluchátky v uších. A pak samozřejmě přistěhovalce, kteří sem doputovali z jiných koutů světa než do Barcelony. Nejčastěji z Indie, Pákistánu a některých karibských ostrovů, přesně v závislosti na koloniálním rozmachu.
V londýnském metru je ale i přes výše uvedený mumraj oproti Barceloně zázračný klid. Stejně jako v Praze, ale z jiných důvodů. Lidé si samozřejmě také povídají, ale povětšinou tak nějak decentně. Tak jak Angličany známe, se projeví až večer po cestě z pubu nebo na dovolených. V pracovní době jsou všichni decenťáci.
Abych reagovala na komentář té české paní v Barceloně. Ano, některé starší linky v Barceloně se zdají být trochu scvrklé, ale opravdová stísněnost na vás dolehne v Londýně. Linky Bakerloo nebo Piccadilly nejsou nic pro slabší nátury. Je to takový stísněný kokpit nebo starodávná kosmická loď. Taky to nemám moc ráda. Navíc v létě může být zážitek umocněný o neexistenci klimatizace. Ale co už, když chci něco vidět nebo se potřebuji někam dostat?
Já té české paní rozumím. Naše pražské grandiózní stanice z éry Sovětského Svazu jsou úchvatné, přesně tak, jak byl jejich záměr. Ale pocit, že v Londýně se stejným tunelem proháněli cestující již na začátku devatenáctého století a v Barceloně od roku 1924, má taky něco do sebe.
Metro v Londýně.
Ještě dva malé postřehy na závěr. Až uslyšíte v londýnském metru při nastupování ze staničních reproduktorů divné pokyny, kterým nebudete rozumět, vězte, že si máte dát pozor na mezeru mezi nástupištěm a dveřmi do metra. Díra je to vážně hrozivě široká. A upozornění „MIND THE GAP“ vás má varovat. První měsíce jsem ani já nerozuměla, co to hulákají. Tak pozor.
V barcelonském metru zase uvidíte pracovníky security v oranžových vestách, někdy se psy s náhubky a přísnými pohledy v očích. Nebojte, nic se neděje. Je to jenom prevence pro váš klid a bezpečnost.
Tak až se vydáte na cesty, dívejte se kolem sebe. Metro není jenom dopravní prostředek, ale zajímavá studie o kulturách navštívených zemí. Všechno holt nemusí být stejné jako doma.
