Článek
Znáte to, přijdete do pekárny a mají dva druhy chleba. Nemusíte dlouho přemýšlet, který si vyberete. Když ale mají v regálech těch druhů dvacet, už se musíte zamyslet a možná si ani nakonec nevyberete ten nejlepší. Podobné je to i s možnostmi oslovování. Zase tak jednoznačné to totiž není.
Nejsem si jistá, jestli existuje nějaký jiný jazyk, či spíš kultura, tak rozmanitá jako je naše komunikace v oslovování. My se v té změti umíme orientovat jenom proto, že jsme v našem prostředí vyrostli a většinou už ani nemusíme přemýšlet, jak daného člověka oslovit. Nějak to z nás automaticky vypadne.
Ani tak to ale ne vždy uděláme vhodně, upřímně a dokonce se můžeme někoho dotknout. Když třeba tykneme tam, kde jsme se na tom ještě nedomluvili nebo oslovíme slečnou paní a naopak. Nebo si dotyčný zakládá na akademickém titulu, který jsme jaksi opomněli nebo ignorovali. No, snadné jsme si to neudělali. Určitě jste se už také někdy spletli nebo se někoho nechtěně dotkli.
„My si tykáme?“
„Zatím slečna, prosím.“
„Žádný Novák, ale Inženýr Novák, s dovolením.“
I rodilého, přiměřeně slušného a inteligentního člověka můžou doběhnout drobné nuance, které by se zahraničnímu příchozímu těžko vysvětlovaly. Naštěstí jsme většinou velkorysí a cizinci, který se naši zapeklitou řeč učí, drobné přešlapy odpustíme. Sami sobě ale ne.
Jestli dotyčnému člověku budeme tykat, nebo vykat se zdá být jasná volba. Podle toho, jak moc se známe nebo jaký máme vztah. Pokud jsme spolu nevyrostli, nejsme z jedné rodiny nebo nemluvíme s dítětem, dotyčnému vykáme a oslovujeme ho příjmením. Nebo akademickým titulem. Dokud se vzájemně nedohodneme na tykání.
Dříve jsme si dokonce i onikali, dnes ale formu „Kampak jdou, paninko?“ někdo snad použije pouze v legraci. Odmalička jsme na rozdíl ve vykání a tykání zvyklí, a i když výjimečně uděláme chybu, víme při jaké příležitosti kterou formu použít.
Představte si slečnu inženýrku Janu Novákovou. Žádnou konkrétní dámu nemám na mysli, pouze jsem si dovolila použít typické české jméno jako příklad. No jen si vezměte kolika různých oslovení se za den dočká.
Inženýrka Jana Nováková přijde do oné pekárny a prodavačka se jí zeptá: „Co si dáte, paní?“ Ona sice není paní, ale slečna, nicméně se přes takovou drobnost ráda přenese. Ve frontě za ní se ozve: „Jano, jsi to ty?“ Spolužačka ze střední. Pak vejde do budovy, kde pracuje, a recepční ji pozdraví: „Slečno inženýrko, máte tu návštěvu.“
Uvelebí se za svým stolem a pozdraví se s kolegy, většinou si s nimi tyká a k tomu je oslovuje křestním jménem. Do dveří vleze hned po ránu šéf, podívá se na ni a řekne: „Jano, stavte se za mnou do kanceláře.“
Zvedne telefon a ozve se: „Mluvím s paní inženýrkou Janou Novákovou?“ Pak jde na schůzku a pro obchodní partnery se stane pouhou bezejmennou paní inženýrkou.
K českému používání výlučně titulů v oslovování se kromě jednoduchého konstatování vyjadřovat nebudu, protože mám na věc poněkud osobitý názor. Zdá se mi totiž neslušné a nepřijatelné povyšovat nějaký obecný titul nad osobní jméno. Nějaká „paní inženýrka“ beze jména v mém slovníku chybí. Ale budiž, i taková je národní zvyklost.
Odpoledne si naše slečna Nováková skočí k doktorovi. Vyjde sestřička, rozhlédne se po čekárně a zvolá: „Jana Nováková!“
Naše slečna inženýrka Jana Nováková si určitě ještě pamatuje na paní učitelku, která jí zvala ke zkoušení: „Nováková, k tabuli!“
Já jsem ze školních lavic hodně dávno vyrostla, ale stále považuji kombinaci příjmení s tykáním za tu úplně nejhorší a degradující variantu. Je panovačná, urážlivá a vyjadřuje povýšenost nad tím, koho oslovujeme. „Nováková, přijď za mnou do kabinetu.“
Nevím, jestli se to ještě někde dělá, a jestli ano, pevně věřím, že pouze sporadicky v prostředích, která už z principu nemohou být přátelská. Snad s výjimkou vesnické bohorovnosti a dávných vzpomínek na partajní schůze. „Nováku, máš jít za šéfem…“
K tykání patří křestní jméno, k vykání příjmení nebo snad i ten titul, když už to musí být. Vykání s křestním jménem je ale čím dál rozšířenější a působí neutrálně, přátelsky a s ničím si nezadá. Tuším, že ani s bontonem ne. Pokud si pamatuji, existovalo vždy, ale teprve s příchodem zahraničních firem na český trh se vykání s křestním jménem ustálilo jako přijatelná a rozšířená forma kontaktu.
Cizinci zejména v anglicky mluvících prostředích se oslovují takřka výhradně křestním jménem, nehledě na pozici. V češtině si k tomu ale ještě musíme vybrat tykání a vykaní a řídíme se přitom naším prvním pravidlem. Chtě nechtě si vykáme, dokud si nepotykáme. Takže „Jano, můžete na chvilku?“
Líbí se mi to. V lékařské ordinaci asi panu doktorovi neřeknu „Petře, můžete mi napsat recept?“, ale to se rozumí samo sebou. Pan doktor totiž v tomto kontextu znamená povolání, nikoli titul, stejně jako jeho sestřička nebo pan řidič autobusu, jehož jméno je také v danou chvíli nepodstatné.
Kdybych měla tu čest potkat se s nějakým panem ministrem nebo prezidentem, oslovím ho pochopitelně jeho funkcí, nikoli jménem. A v tom spočívá hlavní rozdíl. Funkce je totiž do jisté míry odosobněná. Jednou je ministrem ten, podruhé onen. A vy nemluvíte s člověkem, ale s jeho funkcí. Zní to divně, já vím, ale tak to zkrátka je.
Vykání s křestním jménem se mi líbí, a tak ho používám, kde se jen dá. Je mile osobní a přitom uctivé. Nemusím pátrat po tom, jestli je dáma stále ještě slečna nebo už paní, a jestli vystudovala pouze střední školu nebo dosáhla vysokoškolského titulu. Je mi to totiž úplně buřt. Jana je pro mě prostě Jana, a to je hezké. Všechno ostatní, co o Janě potřebuju vědět, se nedozvím z jejího příjmení nebo toho ostatního, co si ke jménu rádi přidáváme.
Už podle oslovení a představení často zjistíme, v jaké atmosféře bude konverzace pokračovat. Zda bude přísně formální, uvolněná nebo či k nám dotyčný a priori přistupuje s nadřazeností.
Když se někdo při prvním setkání představí jako „Inženýr Novák,“ hned víte, s kým máte tu čest. To znamená s někým, kdo si sám na sobě zakládá víc, než je zdrávo, a očekává vaši úctu.
Stejně tak tušíte, že když se někdo představí: „Já jsem nějakej Honza Novák,“ zřejmě takový člověk nebude zosobněním sebejistoty, asertivity, ani představitel žádného intelektuální ho spolku.
Ta naše čeština a její používání v komunikaci je krásná a řekla bych „šťavnatá.“ Tolik různých postojů, pohnutek a způsobu myšlení, které se dají vyjádřit a přečíst z pouhého oslovení a představení se!
Když to jenom trochu půjde, budu dál lidi oslovovat křestním jménem a vykat jim, dokud si třeba jednou nepotykáme. Nikoho tak neurazím, když opomenu jeho akademický titul.
No uznejte, „Dobrý den, inženýrko Jano“ zní uboze a nepoužívá se, stejně jako „Dobrý den, inženýrko Nováková.“ A takové „Dobrý den, paní inženýrko?“ Vždyť já ani nemusím vědět, jak se ta paní jmenuje! Může to dokonce vyznít podlézavě, uštěpačně nebo pokrytecky, proto je mi to proti srsti.
„Dobrý den, slečno Nováková“ je nicneříkající, „Dobrý den, slečno inženýrko“ neosobní, plytké, a tím pádem urážlivé, zatímco „Dobrý den, Jano, jak se máte?“ zní mile, přívětivě a nekonfliktně. Zatím jsem s tím nikde nenarazila, ale možná jsem si toho jenom nevšimla.
Nebojte se, nechci zavádět nové pořádky. Jenom jsem s těmi pořádky popasovala po svém. Urazila bych vás? Doufám, že ne, protože to vážně nemám v úmyslu.
