Článek
V převážně muslimských zemích mají muži možnost právoplatně se oženit s více manželkami, pokud si je mohou dovolit, a taková manželství nejsou neobvyklá. Polygamie, neboli manželství muže s více manželkami, je legální v 58 zemích na světě.
Polygamie má svá pravidla. Někde je povolen pouze určitý počet manželek, jinde musí dát první žena souhlas s dalším manželstvím. Takové svazky, přestože v naší západní kultuře možné nejsou, si umíme s trochou fantazie představit. Zejména pánům zde představivost zcela jistě nechybí.
I někteří muži v západních monogamních společnostech by možnost polygamie uvítali, ale protože není legálně možná, své potřeby někteří řeší mimomanželskými vztahy. Existují ovšem i ženy, kterým jeden muž nestačí a chovají se podobně.
Je však neobvyklé slyšet o ženě, která má více manželů. Polyandrie je typ polygamie, kdy má žena dva nebo více manželů najednou. Existuje pouze několik málo zemí na světě, kde se polyandrie praktikuje legálně a takové pro nás neobvyklé manželství lze uzavřít. Mezi tyto země patří zejména himalájské části Indie, Tibetu a Nepálu a také v afrických zemích Gabonu a Keňi jsou tyto svazky povoleny.
Stejně jako u mužů, i v případě polyandrie se žena může vdávat za muže postupně. Začne prvním manželem a ostatní postupně do manželství přibere.
Před nedávnem světový tisk zaplavily zprávy o indické svatbě, jejímiž protagonisty byli dva bratři a jedna žena.
Po tři červencové dny se tichou vesnicí vysoko v indickém Himálaji ozývaly lidové písně a bubnování, když se stovky lidí shromáždily, aby oslavily zvláštní svatbu. Nutno podotknout, že ani v Indii nejsou takové sňatky obvyklé, takže tato svatba vzbudila rozruch i v místních médiích.
Sunita si vzala dva bratry. Státního zaměstnance Pradeepa a jeho mladšího bratra Kapila, který pracuje v zahraničí. Sunita tvrdí, že do sňatku nebyla žádným způsobem tlačena a udělala to proto, že ctí místní tradice.
Svatba sice vyvolala virální zájem na sociálních sítích, ale místní vesničané tvrdí, že takové svazky nejsou v této odlehlé oblasti ukryté mezi vysokými horskými hřebeny a strmými údolími zdaleka neobvyklé.
Důvody k těmto sňatkům jsou veskrze materiální a praktické. V Indii žijí rodiny s ženatými syny často společně ve stejném domě. Ačkoli zákon dává dcerám právo na majetek po předcích, zvykem je, že jej obvykle dědí synové. Proto vždy existuje obava, že více párů v rodině by znamenalo více majetkových sporů mezi bratry.
Zatímco když si bratři vezmou jednu manželku, nic se dělit nemusí. Rozdělení zemědělské půdy a domu nepřipadá v úvahu. Rodina zůstává sjednocená a půda nedotčená. Nemusí to být jen dva, ale dokonce i čtyři nebo pět bratrů si může vzít stejnou ženu.
Tomar, obyvatel vesnice Shillai, kde se svatba odehrála, k tomu přidává vlastní zkušenost: „Můj otec byl v takovém manželství. Měl jsem jednu matku a dva otce. Říkali jsme jim starší táta a mladší táta. Neexistoval žádný koncept biologického otce – jen jedna sjednocená rodina,“ říká.
Tomar sám tuto tradici nedodržoval, ovšem pouze kvůli načasování, jak sám říká. „Oženil jsem se dříve. Můj mladší bratr ještě studoval a oženil se později. Jinak bychom možná udělali totéž.“
Ne vždy jsou ovšem takové sňatky zcela dobrovolné. Někdy se žena musí podřídit rodinné vůli a některé svatby, ne-li většina z nich, jsou domluvené.
A praktické stránky takového manželství? Systém funguje, protože je prý postaven na porozumění a má spoustu výhod, jak říká další obyvatel vesnice: „Pracuji mimo vesnici a domů se vracím každých pár měsíců. Když jsem tady, ostatní jdou na pole nebo se starají o podnikání. Když jsou tady oni, jdu do práce zase já. Všechno má svou logiku. Žádné hádky mezi námi neexistují.“
Jiný vesničan vysvětluje, že bratři si při trávení času se svou ženou nechávají před ložnicí čepici, což je signál pro druhého manžela nebo manžely, aby je nerušili.
Koncept dítěte s jediným biologickým otcem neexistuje. „Pro účely oficiálních záznamů přiřadíme každé dítě k jednomu otci,“ říká Tomar. „Ale se všemi se zachází stejně. Děti nám můžou říkat ‚otec řidič‘ nebo ‚otec lékař‘ v závislosti na našem povolání. Ale vědí, že jsme všichni jejich otcové.“
Více mužů ve společné rodině znamená větší bezpečí, více pracovních rukou a méně vnitřních konfliktů. A ačkoli tento zvyk není spojen s kastou a zasahuje napříč sociálním spektrem, v moderním světě se postupně vytrácí spolu se zmenšováním pozemkových vlastnictví, migrací do měst a vzděláváním.
Z jejich perspektivy mají důvody pro vícečetné manželství s jednou ženou smysl. Z našeho západního a moderního pohledu, i kdybychom byli otevřeni k jakékoli formě svazku, mnoho výhod neskýtá.
Mužů, kteří by se chtěli dobrovolně a spravedlivě dělit o jednu ženu zřejmě mnoho není a ženy, které by toužily obsluhovat větší počet mužů, bychom asi také hledali těžko.
Neformálně ovšem takové vztahy existovat mohou, ale pohybují se spíš na hranici polygamie a polyamorie. Nejlepší kamarádka dcery mého dobrého přítele má dva tatínky. Ne snad proto, že by její otcové byli homosexuální, ale protože ona netuší, který z nich je její biologický otec a všichni žijí pohromadě. Všichni tři rodiče prý také po celou dobu soužití sdílejí jedno lože.
Její matka kdysi udržovala současně vztah se dvěma muži, když otěhotněla. Muži o sobě přitom nevěděli. Matka netušila, kdo z nich je otec a oběma se se svým trápením svěřila. Nakonec se rozhodli sestěhovat se dohromady a všichni pospolu dceru vychovávat.
Jejich společné soužití trvá již pětatřicet let a dle jejich dcery je velmi šťastné a nekonfliktní. Mladá žena si ale pro svoji budoucnost zvolila tradiční monogamní svazek a brzy se bude vdávat. Na dětství a dospívání s jednou matkou a dvěma otci si v ničem nestěžuje. Její rodina byla jenom poněkud jiná, než prostředí, ve kterém vyrůstali její spolužáci.
Přestože by někteří jedinci uvítali volnější svazky a více žen či mužů ve svých životech, polyandrie asi nikdy nebude preferencí významnějšího procenta obyvatel. Alespoň z mého pohledu ženy žádné výhody nepřináší. Ale možná jsou mezi námi i ženy, které by více mužů v domácnosti uvítaly…
